Shání byty pro lidi bez domova a Evropa je za to ocenila

Jak dlouho už Romodrom pomáhá lidem, kteří nemají kde bydlet?

Věnujeme se tomu už několik let. V roce 2017 jsme pak začali přemýšlet o tom, že zkusíme koncept Housing first. O dva roky později se nám na to povedlo získat peníze z Evropského sociálního fondu.

 

Jaký je hlavní benefit modelu Housing first?

Nedílnou součástí Housing first je, že nabízí kromě bydlení také sociální podporu. Klientům pomáháme se vším, co je třeba na cestě jejich životem. Vyřídíme s nimi trvalý pobyt, dávky, hledáme s nimi zaměstnání, snažíme se je vést k co největší samostatnosti. Na začátku je to intenzivnější kontakt, třeba i třikrát čtyřikrát do týdne, který ale postupně slábne, a klient je pak schopný se o řadu věcí postarat sám.

 

Proč je to tak úspěšné?

Housing first stojí na myšlence, že pokud má člověk kde bydlet a má zajištěné základní potřeby, potom má čas a energii řešit další své problémy. V New Yorku, kde koncept vznikl, to bylo původně tak, že se tímto způsobem pomáhalo lidem závislým na drogách. Nedalo se totiž očekávat, že pokud lidé žijí na ulici, začnou abstinovat. A stejně tak platí, že pokud rodina žije třeba na ubytovně, má tři čtyři děti a bydlí na dvaceti metrech čtverečních, nedá se předpokládat, že se děti bodu pravidelně učit a nosit do školy úkoly, když nemají klid ani soukromí.

 

Co je to za byty, které svým klientům nabízíte?

Primárně spolupracujeme se soukromými vlastníky bytů, kteří byty pronajímají. Působíme hlavně v Moravskoslezském kraji, ale také ve Středočeském kraji, v Písku, Liberci či Olomouci.

 

Kde vaši klienti konkrétně bydlí?

Hledáme byty zásadně mimo vyloučené lokality. Zároveň se i snažíme dodržovat pravidlo, že máme maximálně dvě bytové jednotky na jednom čísle popisném. Cílem je, aby lidé měli kolem sebe pozitivní vzory. Pokud budeme lidi koncentrovat do jednoho místa, nic se nezmění.

 

Jak těžké nebo lehké je byty sehnat?

Před těmi sedmi lety jsme dokázali na trhu s byty sehnat během jednoho roku jen dva, postupně se to ale zlepšilo. Nyní máme v rámci tohoto projektu obsazených dvacet čtyři bytů. Nejprve jsme měli svého interního realitního makléře, ale to moc nefungovalo. Nyní máme specialisty na bydlení, kteří dělají titěrnou práci, kdy pročítají inzeráty, hledají nabídky na sociálních sítích. Ale nejvíce se nám osvědčilo, když nám své tipy na majitele bytů dávají sami naši klienti. Dnes jsme ve fázi, když už nás s nabídkou pronájmu bytu oslovují přímo jejich majitelé. Buď že mají prázdný byt a chtějí nám ho nabídnout, anebo že plánují koupit byt jako investici a chtějí, aby tam žili naši klienti.

 

Proč je to pro ně zajímavé?

Největším benefitem pro ně je, že mají garantovaný nájem. My máme garanční fond, a pokud se klienti dostanou do potíží s placením, nájem zaplatí Romodrom a klient pak splácí dlužnou částku nám. Dalším benefitem je, že majitel bytu dostává nájem i v momentě, kdy byt ještě není obsazen naším klientem. Naší snahou také je, aby se klientům v bytě líbilo, aby měli dobré sousedské vztahy a aby tam ideálně žili co nejdéle, tedy v řádu let.

 

Jaká je mezi vámi, majitelem bytu a klienty vztah?

My máme s majitelem uzavřenou smlouvu o správě bytu a na základě plné moci pak byt pronajímáme klientům. Výhodou je, že se majitel o nic nemusí starat. Všechno vyřídíme my, včetně smluv, převodu elektřiny a podobně. Nájemní smlouva je na rok, pak se o rok prodlužuje a pak už se může řešit, zda majitel nedá smlouvu na dobu neurčitou.

 

V ČESKU CHYBÍ ZÁKON O SOCIÁLNÍM BYDLENÍ

Evropská federace národních organizací pracujících s bezdomovci vyhlašuje cenu za nejlepší projekty zaměřené na ukončování bezdomovectví třetím rokem. První rok vyhrál brněnský projekt Rapid Re-Housing, včera jste si v Lisabonu cenu přebírali vy. Proč myslíte, že jste se letos stali vítězi?

Pro nás je důležité vytvořit lidem domov. Aby se tam cítili dobře, aby se jim v dané lokalitě žilo dobře, aby neměli pocit, že tam nepatří. Aby mohli kdykoli, když nebudou mít na někoho náladu, včetně nás, zavřít dveře a být sami u sebe doma. Aby měli pocit, že je to jejich domov a že tam jsou v bezpečí.

 

Jak toho pocitu doma konkrétně docilujete?

Klienti s námi úplně na začátku vyplňují dotazník nazvaný představy o bydlení. V něm mapujeme, jak velký byt by klient chtěl, jestli by měl být bezbariérový a tak dále. Respektujeme také, že pokud se klientovi byt nelíbí, tak mu ho nenutíme, ale hledáme společně s ním další. Když se pak klient stěhuje, dostane od nás na uvítanou malý dárek. Také s nimi například řešíme, jak chtějí byt před stěhováním vymalovat. Slavíme s nimi třeba i narozeniny a jednou náš sociální pracovník klienta učil smažit řízky. My lidi neodsuzujeme, naopak jim nasloucháme a důvěřujeme, a oni pak dokážou důvěřovat nám a to je cesta ke změně.

 

Co nastane, pokud klient neplatí nájem?

Platby nájmu jdou přes nás. Pokud někdo nepošle peníze, nejprve zjišťujeme, co se stalo. Pak můžete přijít na to, že se třeba u klienta doma rozbila lednička, musel koupit novou. Musíme si uvědomit, že tito lidé často nejsou schopní si dělat dlouhodobou finanční rezervu. My pak můžeme naplánovat s klientem splátkový kalendář. Majitel bytu ale peníze dostane – nájem uhradíme z garančního fondu.

 

Stává se, že musíte nájem ukončit?

Málokdy, ale stává se to. Ukončovali jsme ho dvakrát. Jednou proto, že klientka byla těžce závislá na drogách a napadla domovnici. I v druhém případě byl klient drogově závislý a přestal platit nájem, proto jsme nájem ukončili, abychom ho ještě víc nezadlužili.

 

Jací lidé se na vás obrací o pomoc? 

Máme klienty, kteří přespávali na ulici, ve stanech, v garážích. Máme klienty na ubytovnách. Nebo jsou to lidé, kteří různě korzují, dva dny u kamarádky, dva dny na ulici a nemají žádnou stálou adresu. Jsou to také často lidé, kteří mají zdravotní problémy, často nějaký typ závislosti, různé psychiatrické diagnózy. S klientkou, která je závislá na drogách a napadla domovnici, jsme stále v kontaktu. Máme také klienta, který byl závislý na automatech. Tomu paradoxně pomohla pandemie, kdy byly herny zavřené. Za velké pomoci našeho sociálního pracovníka pochopil, že nejprve je třeba zaplatit nájem, pak si dát stranou peníze na jídlo a se zbytkem si může dělat, co chce.

 

Není paradoxní, že dostáváme již druhé evropské ocenění, když u nás stále neexistuje zákon o sociálním bydlení a český stát tento problém spíše přehlíží?

Může to působit paradoxně, protože na státní úrovni to tady nefunguje. Jak říkáte, nemáme zákon o sociálním bydlení, my vlastně ani nevíme, co to sociální bydlení je, není státem nijak definováno. Problém mimo jiné je i to, že to mají v gesci dvě ministerstva, ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo pro místní rozvoj. A také je to samozřejmě ožehavé téma, které politikům nemusí přinést voličské body.

 

Je to tedy tak, že sociální bydlení nabízejí nyní jen neziskové organizace anebo osvícená města či krajské úřady?

Přesně tak. Osvícené v tomto ohledu je například město Písek, kde také působíme. Díky spolupráci města a neziskovek se podařilo během necelého roku zrušit v Písku celou ubytovnu a lidem nabídnout byty. Naopak tu máme ale města, která na to vůbec neslyší a tváří se, že problémy s bydlením neexistují.

 

KAŽDÝ SI ZASLOUŽÍ DRUHOU ŠANCI

Proč bychom před problémem chudoby a problému bydlení neměli zavírat oči?

Každý člověk má nějakou svoji historii, nese si svůj batůžek s minulostí. Životní osudy lidí mohou být těžké a velmi různé. Jsou to lidé, kteří zažili nějakou těžkou situaci, někdo ji zvládl a někdo se naopak dostal do potíží. Já zastávám názor, že si každý zaslouží druhou šanci, protože do těžké situace se může dostat každý z nás. To, že dneska bydlím, neznamená, že budu mít kde bydlet příští měsíc.

 

Jak se mění životy vašich klientů?

Z dřívějších našich projektů vidíme, že v polovině případů si alespoň jeden člen rodiny dokázal najít práci a třicet procent z nich si dokázalo životní náklady začít hradit ze svých příjmů, nikoli z dávek. U Housing first je to těžší, protože tam vstupují lidé, kteří jsou opravdu chudí. Máme třeba ale klientku, která celý život nepracovala a nyní ve svých čtyřiceti letech začala a pracuje už rok a půl. Máme rodiny, kam se poté, co se vyřešilo bydlení, vrátily jejich děti, které byly odebrané a umístěné do ústavní péče. Je dobré si také uvědomit, že pokud děti vyrůstají celý život třeba na ubytovně, považují to za standard, stejně jako pobírání dávek a nechození do práce. Pokud to změníte a ukážete jim, že se dá žít i jinak, je šance, že tak budou chtít žít v dospělosti taky.