Porcelán známe od našich prababiček, proto je nám blízký

3. ledna 2023

Dílnu si vytvořila u rodičů doma na Opavsku. Koupila si pec a vyrábí porcelánové sošky, o které je takový zájem, že na ně existují pořadníky. Monika Martykánová získala cenu Czech Grand Design v kategorii Objev roku 2021. Zaujala svou diplomovou prací s názvem Alegorie covidu. Třemi soškami, které, jak říká, znázorňují „obyčejné, banální situace, které se pro nás během lockdownu a s příchodem covidu zásadně proměnily“.

Na čem právě teď pracujete?

Především doháním všechny resty. V květnu 2021 jsem dokončila diplomovou práci Alegorie covidu, která se stala super populární, a nahromadily se mi zakázky. Neměla jsem ale vlastní dílnu, takže jsem docházela pracovat ke kamarádovi tady na Smíchově, jenže to bylo možné jen v omezeném čase, a do školy, tam to ale také nebylo ono, a najednou jsem nestíhala. Zájem o moje sošky byl mnohem větší, než jsem očekávala, a po Czech Grand Designu se ještě několikanásobně zvýšil, za což jsem ale samozřejmě nesmírně vděčná. Tehdy jsem se rozhodla, že musím mít vlastní dílnu, protože už opravdu potřebuju produkovat „ve velkém“. Tedy „ve velkém“ pro mě, vzhledem k tomu, že si sošky vyrábím sama.

Co to znamená pro vás ve velkém?

Myslím to v porovnání s průmyslovou velkovýrobou. Moje produkce je pochopitelně nesrovnatelně menší než ta průmyslová, ale tím, že si celý proces výroby až po distribuci řídím sama, tak musím svou práci brát opravdu vážně a věnovat jí spoustu času. Už si nemůžu dovolit zajít do dílny jednou za čas. A protože u výroby nemám žádné pomocné ruce, vím, že už nemůžu pracovat víc nebo rychleji. Tempo, kterým momentálně pracuju, je moje maximální, proto říkám, že produkuju ve velkém.

Překvapil vás tak velký zájem o porcelán?

Přiznám se, že jsem to nečekala, vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohla tak rychle uspět. Hned v prvním ročníku na UMPRUM jsem zaznamenala zájem o svou práci a občas jsem i nějakou sošku na zakázku vyrobila, ale nikdy to nebylo v takové míře jako po vytvoření kolekce Alegorie covidu, na základě které se spustila doslova lavina zájmu o mé práce. Zhruba od května 2022 už nedělám nic jiného, než že vyrábím sošky.

Stříháníčko

Studovala jste UMPRUM, jak jste se na ni dostala?

Byla to docela náhoda. Studovala jsem v Opavě střední školu, obor průmyslový design, a nebyla jsem si úplně jistá, co dál, ale věděla jsem, že chci do Prahy. Zkoušela jsem se přihlásit na Akademii výtvarných umění, ale cítila jsem, že to není pro mě to pravé. Na UMPRUM jsem se bála přihlásit, nevím proč. Začala jsem tedy studiem průmyslového designu na ČVUT, ale po jednom semestru jsem zjistila, že to není moje cesta, a od studia jsem upustila. Když se někdy tou dobou konal den otevřených dveří na UMPRUM, překonala jsem své obavy a dorazila. Jediný ateliér, který mě tehdy zaujal, byl právě ten zaměřený na keramiku a porcelán, tou dobou pod vedením Maxima Velčovského a jeho asistenta Milana Pekaře.

Alegorie covidu, to je set, nebo jde o jednotlivé sošky?

Jde o tři různé sošky, které ale tematicky spadají pod jednu kolekci. Mohou dobře fungovat v souboru i zvlášť. Někdo si více oblíbí jednu, někdo zase druhou. A o to právě jde, aby si každý vybral tu, která mu sedí – nebo klidně všechny. Nejvíce si lidé objednávali Stříháníčko, to je taková slečna, která si stříhá ofinu.