Porcelán známe od našich prababiček, proto je nám blízký

Na čem právě teď pracujete?

Především doháním všechny resty. V květnu 2021 jsem dokončila diplomovou práci Alegorie covidu, která se stala super populární, a nahromadily se mi zakázky. Neměla jsem ale vlastní dílnu, takže jsem docházela pracovat ke kamarádovi tady na Smíchově, jenže to bylo možné jen v omezeném čase, a do školy, tam to ale také nebylo ono, a najednou jsem nestíhala. Zájem o moje sošky byl mnohem větší, než jsem očekávala, a po Czech Grand Designu se ještě několikanásobně zvýšil, za což jsem ale samozřejmě nesmírně vděčná. Tehdy jsem se rozhodla, že musím mít vlastní dílnu, protože už opravdu potřebuju produkovat „ve velkém“. Tedy „ve velkém“ pro mě, vzhledem k tomu, že si sošky vyrábím sama.

Co to znamená pro vás ve velkém?

Myslím to v porovnání s průmyslovou velkovýrobou. Moje produkce je pochopitelně nesrovnatelně menší než ta průmyslová, ale tím, že si celý proces výroby až po distribuci řídím sama, tak musím svou práci brát opravdu vážně a věnovat jí spoustu času. Už si nemůžu dovolit zajít do dílny jednou za čas. A protože u výroby nemám žádné pomocné ruce, vím, že už nemůžu pracovat víc nebo rychleji. Tempo, kterým momentálně pracuju, je moje maximální, proto říkám, že produkuju ve velkém.

 

Překvapil vás tak velký zájem o porcelán?

Přiznám se, že jsem to nečekala, vlastně mě ani nenapadlo, že bych mohla tak rychle uspět. Hned v prvním ročníku na UMPRUM jsem zaznamenala zájem o svou práci a občas jsem i nějakou sošku na zakázku vyrobila, ale nikdy to nebylo v takové míře jako po vytvoření kolekce Alegorie covidu, na základě které se spustila doslova lavina zájmu o mé práce. Zhruba od května 2022 už nedělám nic jiného, než že vyrábím sošky.

 

Stříháníčko

Studovala jste UMPRUM, jak jste se na ni dostala?

Byla to docela náhoda. Studovala jsem v Opavě střední školu, obor průmyslový design, a nebyla jsem si úplně jistá, co dál, ale věděla jsem, že chci do Prahy. Zkoušela jsem se přihlásit na Akademii výtvarných umění, ale cítila jsem, že to není pro mě to pravé. Na UMPRUM jsem se bála přihlásit, nevím proč. Začala jsem tedy studiem průmyslového designu na ČVUT, ale po jednom semestru jsem zjistila, že to není moje cesta, a od studia jsem upustila. Když se někdy tou dobou konal den otevřených dveří na UMPRUM, překonala jsem své obavy a dorazila. Jediný ateliér, který mě tehdy zaujal, byl právě ten zaměřený na keramiku a porcelán, tou dobou pod vedením Maxima Velčovského a jeho asistenta Milana Pekaře.

Alegorie covidu, to je set, nebo jde o jednotlivé sošky?

Jde o tři různé sošky, které ale tematicky spadají pod jednu kolekci. Mohou dobře fungovat v souboru i zvlášť. Někdo si více oblíbí jednu, někdo zase druhou. A o to právě jde, aby si každý vybral tu, která mu sedí – nebo klidně všechny. Nejvíce si lidé objednávali Stříháníčko, to je taková slečna, která si stříhá ofinu.

Máte daný počet kusů, kolik od každého druhu vyrobíte?

Protože sošky vyrábím ručně a sádrová forma má určitou životnost, rozhodla jsem se pro limitovanou edici padesát kusů od každé sošky. Plus k tomu nějaké defektní kusy, což se občas stává, protože porcelánový materiál je hodně živý a docela nevyzpytatelný.

 

Vyrábíte je tedy už ve své dílně?

Ano, dílnu mám od března 2022. Pocházím z Opavska a vzhledem k mojí ekonomické situaci a k tomu, že jsem čerstvě vyšla ze školy, tak pro mě bylo nejjednodušším a nejrychlejším řešením zařídit si dílnu u rodičů.

 

Do pece se vejde jen jeden kus?

Nene, ty sošky jsou sice trochu rozměrově neekonomické, protože jsou složeny z částí, které trčí různě do prostoru, ale vejdou se mi tam třeba tři čtyři, záleží na tvaru.

Můžete tedy popsat proces té výroby?

Má metoda spočívá v lití porcelánu. Když to hodně zjednoduším, tak nejdřív si vymodeluju ze sochařské hlíny daný model, třeba právě slečnu, která si stříhá vlasy. Poté si vytvořím voskovou formu, takzvanou slepou, to znamená, že hliněný model pokryju vrstvou vosku a následně ho rozřežu v předem určených dělících rovinách tak, abych si usnadnila vyjmutí hlíny. Pak ho namočím do vody, díky tomu odmočím hlínu a můžu sloupnout voskovou vrstvu. Tu vyčistím a slepím, a vznikne mi skořápka z vosku. Do ní naliju sádru, a mám sádrový model. Ten ještě musím vybrousit do perfektně hladkého povrchu, podle kterého teprve odliju finální sádrovou formu, do které se už lije porcelánová hmota. Sádrová forma je hodně náročná na preciznost, záleží na složitosti modelu – u mých sošek jsou například ruce i nohy zvlášť, a navíc má každá končetina sádrovou formičku minimálně ze dvou částí. Nakonec se jednotlivé části odlité z porcelánu slepí dohromady a vypalují se už jako zkompletovaná soška.

 

A v peci je soška jak dlouho?

Asi dvacet čtyři hodin. Je to většinou pálené na dva výpaly, například ten první je na 900 stupňů. A protože je výrobek hodně křehký, tak je důležité, aby stoupání teploty bylo pomalejší. Zhruba osm hodin nabíhá do finální teploty, potom samozřejmě chladne. Většinou pec zapnu ráno a druhý den ráno už pomalu otevírám.

 

Jóga a Melancholie

Porcelán byl hodně populární za starých časů, měly ho naše babičky, pak to ale trochu opadlo, mi přijde...

Porcelán známe všichni právě od našich babiček a prababiček, takže je nám blízký, ale zájem o porcelánové plastiky upadl někdy v devadesátých letech. Pořád se přitom objevovaly historizující náměty: ženy v krinolínách, lovecké a zvířecí motivy a podobně, jistě si vybavíte, co myslím, jenomže co s tím? S tím se my už těžko ztotožníme. Není to tak, že bychom na porcelánové sošky zapomněli, ale to zboží není aktuální. Já se o problematiku figurální plastiky zajímám již několik let a snažím se jí vrátit její prestiž tím, že čerpám náměty ze současnosti. V tom možná vidím kouzlo toho, proč lidé nyní porcelán tolik chtějí – je to materiál, který důvěrně znají, a navíc ty výrobky konečně zachycují jejich život, situace, které prožili nebo prožívají. Kromě sošek Dobré matky a Alegorie covidu jsem vytvořila ještě další tři a všechny reagují na aktuální dění, trendy nebo zachycují moje niterné pocity.

 

Jaké další sošky to jsou?

Mám kolekci dvou sošek reagující na současné trendy, kdy na jednu stranu propagujeme zdravý a vyrovnaný životní styl, a na druhou stranu propadáme depresím a úzkostem. Jsou to dnešní protipóly, které tyto sošky zobrazují – jeden pól představuje dívka rozevřená v jógové pozici (Jóga) a jeho protipól dívka sklíčená, uzavřená do sebe (Melancholie).

 

 

Inspiruje vás tedy hlavně aktuální dění?

Každá moje soška je inspirovaná tím, co se nás právě dotýká. Jsem fascinovaná každodenností, tím, co vidím kolem sebe, obyčejnými situacemi, nad kterými se lidé ani nezamyslí. Dobrá matka je typická zaneprázdněná žena, matka 21. století. Nebo se před pár lety hodně řešily protesty proti zvířatům v cirkusech, tehdy vznikl Poslední cirkus – na první pohled roztomilý medvěd na koloběžce v sobě skrývá i cosi smutného: třeba tíhu melancholie vzpomínek na vlastní dětství nebo neetické zacházení se zvířaty. A Alegorie covidu je stejně srozumitelná. Kouzlo mých sošek spočívá v tom, že jsou konkrétní a jednoduše čitelné, ale skrývají v sobě i další významy, které si každý divák interpretuje jinak.

V čem je Alegorie covidu srozumitelná?

Nejdůležitější pro mě je, aby moje práce vyvolávaly u diváků emoce a aby se do nich dokázali vcítit, což se mi, myslím, povedlo. Dívka stříhající si vlasy, kurýr nebo pejskař reflektují obyčejné lidi v banálních situacích, žádné neuchopitelné abstrakce. Třeba u pejskaře (Procházka po deváté) přitom samozřejmě nejde jen o pouhý akt venčení psa, ale o celkový výjev a detaily – pejskař má pod bradou roušku, která z něho dělá víc než jen pouhého pejskaře, je v tom paměť naší doby. Chtěla jsem, aby si lidé při pohledu na mé sošky řekli: „Jo, to si pamatuju, taky mi takhle kurýr vozil jídlo“ nebo „To bylo hrozný, když jsem nemohla ke kadeřnici, tehdy jsem si ustřihla ofinu a dodnes toho lituju“ nebo „Kvůli tomu zákazu vycházek po deváté jsem si málem pořídil psa“. Navíc tím, že nezobrazují žádné utrápené obličeje nebo neštěstí, ale spíš trochu úsměvné, až bizarní situace, vyvolávají i jiné než jen negativní emoce a vzpomínky, které máme s pandemií spojeny. Nesnažím se vytvářet nějaká monumentální ani dechberoucí díla na úkor jejich srozumitelnosti.

 

Co vás na porcelánu baví?

Možná to, jak je nevyzpytatelný – nikdy nevíte, čím vás překvapí a co se pokazí, protože jde o komplexní proces složený z mnoha kroků. To samé mám s tetováním, kůže jako médium je stejně tak proměnlivá, stárne, a to je nutné zohlednit při práci. Ráda se učím, mám ráda proměnlivost a nesnáším stereotyp.

 

S tetováním jste začala kdy?

Profesionálně asi stejně jako s porcelánem, tedy v prvním ročníku na UMPRUM. Ale amatérsky už mnohem dříve, asi v šestnácti jsem si začala tetovat po sobě.

 

Co vás tedy čeká v příštích týdnech? Budete dodělávat resty?

Ještě pár dní budu odlévat, slepovat a vypalovat. Pak odlétám na měsíc do Vietnamu (rozhovor proběhl 8. prosince 2022 – pozn. red.). Ale zpáteční letenku nemám, možná zkusím i Bali, Malajsii, Thajsko, uvidím. Vím, že po tom velmi intenzivním roce a půl plném kotrmelců už potřebuju pořádně dobít baterky. Bylo to období jak nejkrásnějších, tak nejtemnějších momentů, které ve mně zanechaly spoustu nevstřebaných emocí.

 

Máte už v hlavě nějaké nové nápady na sošky?

Momentálně mám v hlavě úplně vymeteno. Ale ono to přijde v tu pravou chvíli.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.