Balet jsme učili z kuchyně do kuchyně

Daria Klimentová byla primabalerínou ve třech světových souborech. Když už přemýšlela, že kariéru ukončí, dostala nového partnera a tančila ty nejnáročnější role v Anglickém národním baletu dalších deset let. Dnes učí novou generaci tanečníků. „Když už nemůžu být nejlepší já, tak moje studentky ano a já pro to dělám, co jde,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Dá se říct, že vám váš poslední taneční partner Vadim Muntagirov prodloužil profesní dráhu o deset let?

To asi ano. Fyzicky bych asi ještě několik let vydržela, ale chyběla mi tehdy psychická motivace. On byl velmi inspirující a vzájemně jsme si rozuměli. Začali jsme jezdit po světě, vystupovali s různými soubory, na galapředstaveních, stále se něco dělo a já najednou neměla čas myslet na konec.

 

Z anglického baletu jste odešla v roce 2014, on je ale o devatenáct let mladší a tančí dál. Sledujete jeho kariéru?

Sleduju, jsme nejlepší kamarádi. Ze začátku jsem si říkala, že bych tam s ním chtěla být. Konec nebyl vůbec lehký, ale to nejen kvůli Vadimovi. Je úplně jedno, jak se na něj připravujete a že jste si ho takto naplánovala sama. Když skončíte, je to těžké. Už nejste na pódiu a nikdo vám netleská. S Vadimem jsem si to tak strašně užívala a najednou jsem s ním viděla tančit jinou, která si to samozřejmě také užívala, protože on je úžasný tanečník. A já trošku hloupě a nesmyslně žárlila, že bych tam chtěla být já. Ale pak to přešlo.

 

Jak dlouho to trvalo?

Zvykala jsem si asi tři roky. Šlo to ruku v ruce s tím, jak mi ubývala kondička. Čím míň jsem byla v kondici, tím míň se mi po tom stýskalo. Až jsem si jednoho dne uvědomila, že bych už na takové úrovni tančit nechtěla ani náhodou. Teď si říkám, zaplať pánbůh, že už to dělat nemusím. Vždyť je to taková dřina! Balet je dřina-dřina-dřina, pak jedno úžasný představení, který vás nabije a motivuje na několik dalších měsíců dřiny, na další roli. Když se na to zpětně koukám, jste většinu času unavená, furt vás něco bolí, chce se vám brečet. Je to tak hrozný, až si říkám, proč to asi děláme.

 

A odpověď?

Asi vás to musí hodně bavit.

 

 

Tři operace menisku

Kdybyste své rozhodnutí po více než dvaceti letech odejít z vrcholového baletu mohla udělat znovu – zůstala byste déle, nebo byste odešla dříve?

Poslední rok hodně bolel. Stalo se mi například, že mi den před představením oteklo koleno. Měla jsem totiž tři operace menisku a občas se stávalo, že koleno nateklo a bolelo. Tak jsem si řekla, že už je asi čas opustit pozici první sólistky souboru a trochu zvolnit. S Vadimem jsme si naplánovali na dalších pět let galakoncerty a menší představení a já takhle pomaloučku mizela ze scény. Pomohlo mi to se s koncem lépe vyrovnat, a když na to tak myslím, asi to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

 

O vás je známo, že jste si zapisovala každé představení. Zapisovala jste si také každé zranění?

To jsem si nezapisovala, ale není toho tolik, aby se to nedalo zapamatovat. Měla jsem čtyři operace, což vlastně není moc, a také jsem měla štěstí na vyvrknuté kotníky, častý úraz baletek. Stalo se mi to snad jen jednou, v Praze, v Národním divadle. Na co trpím, to jsou bolesti zad kvůli skolióze. Jednou jsem kvůli tomu nemohla odjet do Číny – v den odjezdu jsem zvedla kufr a konec, už jsem nemohla udělat ani krok. Operace byl třikrát meniskus a jednou kotník, to jsem si vzala na trénink hodně měkké špičky. Cítila jsem, jak v něm luplo, ale jak jsme my baletky tvrdohlavé a nastavené tak, že musíme, musíme, musíme, tak jsem cvičila dál, až jsem ho úplně zničila. Následovala operace a osm měsíců přestávka. Svým studentkám proto dnes říkám, že i když je bolest malinká, musejí udělat ten krok zpět a odpočinout si. Půlhodinu, hodinu, nebo třeba i týden, když je potřeba. Lepší než osm měsíců.

 

Učíte na Královské baletní škole v Londýně. Vašim studentkám je kolem sedmnácti osmnácti let, to je náročný věk... Vídáte talenty, které nechtějí dřít, nebo naopak dříče s průměrným talentem? Prožíváte jejich příběhy?

Ano, samozřejmě. To, že máte talent, neznamená, že budete mít charakter dříče. Prožívám to s každou z nich. Když jsem začala učit, hrozně jsem se bála, že budu mít oblíbence, ale nemám, vůbec nemám a jsem na to pyšná. Možná naopak mám tendence pomáhat slabším. Vždycky říkám, že když už nemůžu být nejlepší já, tak moje studentky ano a já pro to dělám, co jde.

 

Je vám líto, když vidíte velký talent, který se baletu vzdá?

Samozřejmě mi to líto je, ale je to jejich rozhodnutí. Zrovna včera jsem mluvila s jednou talentovanou dívkou, Češkou, která nám oznámila, že půjde na univerzitu a baletu nechá. Zkoušela jsem jí to rozmluvit, ale když to dělat nechce, tak nechce. Je to hrozná dřina a musíte pro to mít i srdce. A nakonec sama uvidí, jestli jí to bude chybět, a když ano, cesta zpět ještě je. Spousta baletek se po těhotenství vracela zpět, a i když celý rok necvičily, zvládly to.

 

Byla bych bohyní

Většina studentů jsou ale asi dříči...

Ano, prošli celou Královskou baletní školou a ke mně se dostávají v posledních dvou ročnících. Často až žasnu, jakou mají motivaci. To kdybych já takhle dřela, když mi bylo 18, to by bylo…

 

To byste byla lepší? Kdo je lepší než primabalerína?

No jasně! To bych byla bohyní!

 

Jak covid poznamenal výuku ve škole?

Část roku byla škola zavřená a já trávila většinu toho času v Česku. Výuka probíhala online, učili jsme balet z kuchyně do kuchyně.

 

Jak to vypadá?

Prostě se držíte, čeho můžete. Studentky si většinou koupily skládací tyče a dvoumetrový baletní baletizol (baletní povrch – pozn. red) a cvičilo se. Stačí, když máte kolem sebe prostor dva metry. Takhle fungovali všichni, i profesionální tanečníci ze souboru. Bylo to hrozné, ale zvládli jsme to a jede se dál.

 

Je tak dlouhá pauza na tanečnících vidět?

Na profesionálních ani ne, ale u studentů to vidět je. Hormony lítají a holky se vrátily širší. Jsou ve věku, kdy stačí k přibrání málo a návrat na jejich původní váhu bude asi chvíli trvat, ale ony to zvládnou.

 

Váha je asi velké téma i mimo covid. Řešíte i případy anorexie?

Ano, několikrát jsme takový případ ve škole měli. Ale my si studenty hlídáme. Máme specialistu na výživu a studenti se pravidelně váží. Na jednu stranu to může být stresující, ale nedělá se to kvůli kontrole, jestli jsou dostatečně tenké, ale jestli mají ideální váhu na svou výšku. Když mají problémy, ať už na jednu, či na druhou stranu, tak jim škola pomůže stanovit program. Dívky, které jsou příliš štíhlé, nemohou cvičit.

 

Problémy s váhou

Vy jste tyto problémy u sebe nikdy neřešila?

Ale ano! A zrovna v tomto věku. Čím víc jsem chtěla být tenčí a méně jsem jedla, tím jsem byla širší. Pak mi někdo vysvětlil, že když tělo nedostane dost výživy, drží si váhu, protože ví, že nedostane tolik, kolik potřebuje. Nevím, jestli je to pravda, nebo ne, ale byl to zkrátka věk, kdy jsem nehubla. Pak jsem šla do souboru, měla jiné starosti a zhubla jsem, ani nevěděla jak.

 

Dokážete studentkám předvést jakoukoliv figuru?

Ani náhodou! Tvářím se, že kdybych jako chtěla, tak to zvládnu, ale zrovna teď nechci. Ale objektivně to nejde. Cvičím, abych jim mohla ukázat co nejvíce, protože věřím, že je to pak více inspirativní. Nicméně je to tak, že vy nemusíte zvednout nohy až tak vysoko, abyste to mohla naučit ostatní.

 

 

Cvičíte každý den?

Ano, mám baletní trénink u tyče a pak třeba ještě navolno. Budete si myslet, že jsem blázen, ale na letních Masterclasses, které probíhají každoročně v Praze, si vezmu špičky a s druhým pedagogem ukazujeme párové taneční prvky a moc si to užíváme. Občas tančím ještě i s Vadimem, který jezdí na galapředstavení, ale partnerku nemá stálou, dostane ji vždy přidělenou na místě. Jenže ty společné pasáže musí také trénovat, tak mě vždy poprosí, jestli bych mu při tréninku pomohla. A já jsem samozřejmě ráda. Je to jednodušší než jít do posilovny, abych byla fit. Minulý rok jsem o tom mluvila s fyzioterapeutem Pavlem Kolářem a on mi radil, ať cvičím to, co moje tělo zná. Nezačínat s jógou nebo zvedáním činek. Tak cvičím balet, jen s menší intenzitou a cítím se úžasně.

 

Cítíte se úžasně, i když ráno vstáváte?

To moc ne, zrovna dneska byste mě měla vidět. Je to cítit, tělo už je použité. Svaly se pomaleji regenerují.

 

Kolik představení jste odtančila?

Možná 1 200, víc určitě ne.

 

Tanec pro královnu i Jamese Bonda

A pro koho všeho jste tančila?

To byla spousta lidí. Například Madonna se přišla podívat. Ale nejvíc se mi líbilo, když přišel Pierce Brosnan, můj nejoblíbenější James Bond. Automaticky jsem čekala toho mladíka z filmu, ovšem natočeného před patnácti lety! Vešel poněkud starší, ale přesto úžasný a krásný muž. Přišla také princezna Margaret, která byla patronka skotského baletu, princezna Diana, která byla patronka anglického národního baletu, párkrát princ Charles. A také královna Alžběta II. Ale tato setkání byla často velmi formální. Všichni jsme museli stát v řadě, ona dělala, že si povídá se všemi. Cítíte ale, že je to spíš práce.

 

Takže jste to nebrala osobně, neměla jste trému?

To vůbec. Tu mám spíš, když se přijde podívat třeba nějaká úžasná primabalerína. Velkou trému jsem měla, když jsem dělala labutí jezero v Kremlu. Tančit Labutí jezero v Rusku, to chce hodně odvahy. Oni jsou v něm totiž úplně nejlepší. Ale prošla jsem, kritika byla výborná, jen napsali, že jsem byla miniaturní labuť. Mám 162 centimetrů a ruské baletky jsou vyšší.

 

Vy balet nejen učíte, ale i fotografujete. Nechtěla jste někdy z toho prostředí utéct?

Mě baví právě to, jak moc důvěrné mi je. Jste na sále dvanáct hodin denně a vidíte výrazy tanečníků, jejich pocity, znáte světla v zákulisí. Nicméně jak se za korony v divadle nic nedělo, stěžovala jsem si dceři, že nemám co fotit. A ona na to: „Tak foť lidi kolem sebe!“ A já začala fotit v metru. Divila byste se, co všechno můžete vidět v londýnském metru. Zároveň se ale trochu bojím, jak budou reagovat, tak si neberu velký profesionální foťák, ale jen mobil, i ten v dnešní době už umí udělat kvalitní fotky. A mě to baví.

 

Co máte v plánu nyní, než vám začne škola?

Poslední rok žiju, podobně jako asi většina lidí, ze dne na den. Na konci srpna bych měla letět vyučovat na letní školu do Itálie, ale vlastně nevíme, jestli se bude konat. Zatím chci zůstat v České republice a užít si ji. Každý rok vyrážíme s maminkou a dcerou – tři generace žen – někam na týden. Letos to takto nešlo, tak chceme jezdit po Česku, dělat alespoň jednodenní výlety.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama