Lidi si myslí, že něco beru, ale spouštím si to v hlavě sám
31. prosince 2021
O co asketičtější je v osobním životě, o to divočeji působí jeho obrazy. Jako dítě bydlel v domě, který stál na místě dnešního obchodního domu Kotva v centru Prahy. Téměř po půl století se na Staré Město vrátil. Jak to ovlivnilo jeho nejnovější tvorbu a jak se do ní promítá epidemie, přibližuje grafik, ilustrátor a malíř Jan Hísek.
To bylo ve Spálené ulici v Galerii Mladé fronty, kde jsem vystavil svoje první mezzotinty (škrábaná hlubotisková rytina, velmi náročná na ruční práci, pozn. red.).
To si pamatuji, byl to takový úzký sloupeček. Maminka mi ten článek vystřihla – stejně jako všechno, co o mně kde vyšlo.
Bydleli jsme v půlce vily na Barrandově. Před pár lety ale oba rodiče zemřeli, tak jsem se rozhodl náš podíl prodat a vrátit se sem, kde jsme žili, když jsem byl malý. Pojďte se podívat. (Po žebříku vylézáme na střechu, odkud je výhled na Staré Město pražské.)
Tamhle kousek dál. Vidíte obchodní dům Kotva? Tam stával náš dům. Bylo mi šest, když ho zbourali a odsunuli nás na sídliště Prosek, kde jsem také nastoupil do první třídy. Byl jsem neduživý jedináček, dítě starších rodičů, narodil jsem se mamince po několika komplikovaných potratech, když jí bylo osmatřicet. A najednou jsem se ocitl mezi sígry z paneláků.
Necelý rok, ale byl to zážitek na celý život, nebo spíš šok. Pak rodiče sehnali byt v Košířích, což bylo příjemnější, ale v roce 1975 jsme se zase stěhovali – právě na Barrandov, což je odlehlý a opuštěný kopec, kde jsem si nikdy úplně nezvykl.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.