Malý syn mi dal kázání, jak se chovat k seniorům
31. ledna 2022
Kateřina Jirglová je vystudovaná inženýrka, která řadu let připravovala školení pro zaměstnance banky. Její budoucí manžel Tomáš ji ale nadchl pro mezigenerační programy a od roku 2018 Kateřina vede Mezi námi, což je největší nezisková organizace v Česku, která organizuje společné aktivity pro tisíce dětí a seniorů po celé republice. Během jejich programů nikdo neřeší, že jednomu je pět a druhému pětaosmdesát.
Před lety chodil do firemní školky a zrovna měli olympiádu. Zajímalo mě, kdo vyhrál, a on mi řekl: „Mami, o to přeci vůbec nešlo! Hlavně, že jsme byli spolu!“ a pak mi podrobně vylíčil, že šli navštívit seniory do nedalekého domova důchodců a jak se na ně má mluvit. „To musíš pomalu a nahlas!“ Měl prostě pocit, že vůbec netuším, jak se chovat ke starším lidem.
Do té doby neznal nikoho, komu je přes osmdesát. Tedy znal… ale jeho prababička na tom byla ještě zdravotně celkem dobře, a babička a děda byli aktivní. Moje i Tomášovy děti chodily do stejné firemní školky, kde měly pravidelné aktivity se seniory. Moc se nám s manželem líbilo, jak je tenhle program ovlivnil. V roce 2013 Tomáš založil neziskovku Mezi námi, kterou od roku 2018 vedu. Začínali jsme v Praze, ale postupně se nám podařilo vytvořit síť poboček po celé republice.
Na každém místě je to trochu jiné, ale většinou není obtížné nadchnout vedení školky ani domova seniorů. Spíš mě někdy překvapí, že největší problém jsou rodiče dětí, protože se děsí: „A co když v tom důchoďáku něco chytnou?!“ Tyhle předsudky vychází z neznalosti prostředí. Když se řekne „domov důchodců“, hodně lidí si představí ponurý dům. My jim vysvětlujeme, že by možná byli dost překvapení, kolik je tam zajímavých akcí. Od koncertů přes divadelní představení až po aktivity s dětmi. Někde naopak fungují rodiče skvěle od první chvíle a naše programy všemožně podporují. A je moc fajn sledovat, když se děti nahrnou do místnosti a ukazují rodičům: „Támhle je moje babička!“
Před první návštěvou domova důchodců si s nimi povídáme. Chceme, aby věděly, co je to za místo, proč tam jsou senioři a jak se k nim chovat. Pro spoustu dětí je to totiž vůbec poprvé, kdy se setkají s někým starším, kdo je na vozíčku nebo používá chodítko. Samozřejmě, že se musí nejdřív rozkoukat, ale ten školkový věk je skvělý, protože děti jsou hodně bezprostřední. Nemají vůbec žádné předsudky ani ostych. Řeknou třeba: „Fuuuj, tady to smrdí!“ a vzápětí „Jééé, ty máš krásný korále!“
To je právě hodně zajímavé, že stačí pár setkání a vzájemně se na sebe nějak naladí. Děti totiž pochopí, že musí trošku zpomalit, a naopak senioři trošku zrychlit. Někdy je naše koordinátorka rozdělí do dvojic, ale mnohdy to ani není potřeba, protože si samy najdou svého parťáka. Prostě přirozeně vycítí, kdo má podobnou náturu. Asi jako když jdete na školení, nikoho tam neznáte, ale od první chvíle odhadnete, s kým vám bude dobře.
Podpořte Reportér sdílením článku
Přednáší o novinářské práci v Česku i v zahraničí, a snaží se motivovat začínající novináře, aby pátrali po inspirativních tématech v minulosti i v současnosti.