Než zaútočí, plánují. Rozpoznat je může každý z nás

Minulý týden střílel mladý Američan ve škole v Texasu, v polovině května se střílelo v supermarketu v americkém městě Buffalo, tato střelba se vyšetřuje jako rasově motivovaná. V centru Vídně před dvěma lety střílel muž, který se chtěl přidat k Islámskému státu. V Česku jsme nedávno zažili mačetový útok na pražském učilišti. Motivace jsou různé, mohou mít přesto tyto útoky něco společného?

Společné mají to, že po těchto útocích zůstávají mrtví. Radikalizační proces, kdy je jedinec motivován extremistickou ideologií nebo obdobným hnutím, zahrnuje spoustu projevů a tyto projevy jsou často identické s profily pachatelů, které nazýváme aktivními útočníky a jejichž pohnutky jsou apolitické či neideologické.

 

Je podle vás namístě obava, že by takových útoků mohlo ještě přibývat?

Podle mne tyto incidenty představují v současné době závažný bezpečnostní fenomén, který se může týkat i České republiky. Psychický stav dětí a dospívajících, ale i širší společnosti je pod nesmírným tlakem, ať již v důsledku dopadů pandemické krize, konfliktu na Ukrajině, přílivu uprchlíků či současné inflace. To jsou významné faktory, které mohou být spouštěčem, vedoucím k výše popsaným činům.

 

Můžeme s tím něco dělat?

Mým krédem je, že každý z nás může takového člověka rozpoznat. Existují různé varovné signály v chování, v postojích daného člověka, to, jak se vyjadřuje, jak vypadá. To vše může naznačovat, že něco připravuje. O to se nyní snažíme na Českém vysokém učení technickém v Praze, kde působím. Naší ambicí je vymyslet softwarový nástroj, který by pomohl detekovat rizikové osoby v okamžiku, kdy připravují nebo plánují násilný čin. Letos s tím budeme po čtyřech letech vývoje hotoví a čeká nás testování.

 

Myslíte, že by se tímto způsobem dalo odhalit i to, co se stalo minulý týden v Texasu?

V tomto případě se objevuje několik charakteristických prvků, které pozorujeme i jinde. Pachatel byl teprve osmnáctiletý mladík, útočil na školu, kam dříve docházel, tedy měl vazbu k místu činu. Dle dostupných informací trpěl duševními problémy, údajně měl být i šikanovaný a svůj úmysl avizoval částečně dopředu na sociálních sítích. To jsou poměrně časté indicie, které by společnost neměla podceňovat a věnovat jim pozornost. Případy z posledních let taky ukazují, že ať je to aktivní střelec nebo terorista, vždy si to nějakou dobu plánuje.

 

Víte, jak dlouho to trvá od plánů k samotnému činu?

Je to velmi individuální, ale zpravidla se mluví o několika týdnech, tak šest až osm v průměru. Někdy jsou to ale i měsíce.

 

V případě Ameriky je ještě třeba zmínit snadnější dostupnost zbraní…

Snadná dostupnost střelných zbraní představuje ve Spojených státech amerických samozřejmě problém. Na druhou stranu, jedinec, který se rozhodne takový čin spáchat, si může zbraň opatřit i ilegálně. Navíc v online prostředí existuje nespočet návodů, jak spáchat teroristický útok či jinou formu masové vraždy i bez střelných zbraní nebo výbušnin. Vzpomeňte si například na útok v Nice či Berlíně v roce 2016, kdy pachatelé použili jako zbraň dopravní prostředek a najeli do davu lidí. Alternativní taktiky, jak se dopustit extrémního násilí, se navíc navýšily zejména v průběhu covidové pandemie, kdy byl zdrojem inspirace internet...

 

PŘEZDÍVKA TERORGRAM

Virtuální prostředí bylo, předpokládám, vždycky atraktivní pro různé extremistické a teroristický organizace, které k takovým činům nabádají či se mohou stát pro někoho inspirací…

To ano. Mohou tam velmi efektivně rekrutovat, tedy rozšiřovat členskou základnu. Dělo se to vždycky. Nicméně v průběhu pandemie, kdy většina z nás trávila u počítačů mnohem víc času, byl ten nábor opravdu veliký. Komunikačních kanálů je bezpočet, máte tu Signal, WhatsApp, Telegram, TikTok, Reddit, 4Chan a řadu dalších. Třeba Telegram se velmi využíval během pandemie, a byl až tak nadužívaný teroristickými organizacemi, že se mu v odborných kruzích začalo říkat Terorgram.

 

Takže víc cenzurovat, mazat a blokovat není efektivní řešení?

Není. Nikdy nezabráníme tomu, aby se tam škodlivý obsah alespoň na chvíli neobjevil a nešířil. Cesta je dělat osvětu, vzdělávat lidi a vysvětlovat, co je závadové a nebezpečné. Skupinou, na kterou se během pandemie zaměřila větší pozornost teroristů a extremistů, byli děti a duševně nemocní. Poslední dva roky nám tak narůstají počty útoků nejen v Americe, ale i v evropských státech, kde útočí čtrnácti- či patnáctiletí třeba na policisty nebo vojáky. V některých případech to byly i smrtelné útoky. Minulý rok byl kvůli tomu kongres v Londýně, kde se seriózně začalo používat sousloví „teen terrorism“, tedy terorismus náctiletých.

 

Jaká je taktika těch, kteří šíří zlo a nenávist a navádějí k útokům?

Jednou z jejich taktik je sdílení scénářů teroristických útoků masových vrahů. Nejoblíbenějšími současnými postavami dětí radikalizovaných na sítích jsou Anders Breivik a Brenton Tarrant. Breivik je norský masový vrah, v našich končinách vcelku známý. Tarrant je pachatelem teroristického útoku na dvě mešity, k němuž došlo v roce 2019 na Novém Zélandu. Tito dva jsou nyní na určitých sociálních sítích vnímáni jako hrdinové. A když se vrátím k tomu případu z amerického Buffala z poloviny května, tak tento pachatel se inspiroval právě Tarrantem.

 

IT’S NOT FUNNY ANYMORE

Když se cílí na děti a mladistvé, jak se to dělá?

Radikalizace je proces, chvílí to trvá. Někdo se zradikalizuje rychle, někdo po nějaké době. Radikalizovat se ale může každý, nezáleží na věku ani vzdělání či sociálním statusu. Často na to nejdou hned přes ideologii, umí ale dobře pracovat s vašimi problémy a slabostmi. Jste frustrovaní, osamělí, u náctiletých to bývá krize identity, problémy ve vztazích… Je to podobné jako u sekt, které využívají vaše slabé místo, aby upoutaly vaši pozornost a začaly vás manipulovat. Za covidu jsme navíc pozorovali, že se začíná cílit i na menší děti ve věku kolem deset let.

 

A u tak malých dětí se upoutá jejich pozornost jak?

Používají se atraktivní formáty, jako jsou memy, obrázky, hudba, něco barevné a vizuálně zajímavé žánry nebo třeba online hry. Teď nově se používají věci, které jsou zábavné. Vezme se třeba komiksová postavička, oblíkne se do uniformy SS či se ováže vlajkou Islámského státu a pošle se to dítěti. Tím se to normalizuje. Nedávno o tom vyšla zajímavá zpráva. Jsem členkou evropské organizace RAN (Radicalization Awareness Network, což je síť pro zvyšování povědomí o problematice radikalizace) a zde vydali zprávu, která se jmenuje It’s not funny anymore (v překladu To už není žádná legrace), kde asi na dvaceti stránkách popisují, jakými mechanismy se nyní manipulují děti. Znáte Žabáka Pepeho?

 

Ne.

To je nejoblíbenější postavička, kterou používají teroristé pro to, aby zradikalizovali malé děti. Je to geniální.

 

To je strašidelné. Takže se dostáváme k tomu, že rodiče nechávají děti u počítačů, aniž by věděli, co tam dělají, a nemají mnohdy tušení, že to jde i přes komiksové postavy?

Přesně tak. Digitální gramotnost je v tomto směru velmi zanedbaná. Dostatečné znalosti nemají bohužel rodiče ani pedagogové ani mnoho dalších odborníků, kteří pracují s dětmi. Mám s tím poměrně mnoho zkušeností, protože jezdím po republice a školím je.

 

Co můžu jako rodič udělat?

Rodič má představu, že když dítě sedí doma v pokojíčku před obrazovkou, tak ho má pod kontrolou. To je iluze. Paradoxně kdyby dítě běhalo někde venku, tak je to pro něj dneska daleko bezpečnější. Samozřejmě rodiče využívají nějaké rodičovské zámky, aby věděli, co dítě na internetu dělá, nebo kam se nesmí dostat, to ale nestačí. Musíme vzdělávat rodiče i děti o tom, co se na internetu může dít. Extremisté mají svoje mechanismy, třeba podle přezdívky, kterou dítě používá na sociálních sítích, nebo podle druhu komunikace, tedy jak se baví se svými vrstevníky, si natipovávají ty, kteří jsou zranitelní a mohli by k radikalizaci inklinovat.

 

Extremisté a radikálové nejsou tedy žádná banda amatérů…

Právě, že dneska už vůbec ne. Jsou to organizace s odborníky na IT, psychology, mediálními odborníky. Máte tam opravdové profesionály, kteří monitorují online prostředí a hledají vhodné jedince. A navíc, když pak jednoho „uloví“, tak jelikož je radikalizace toxická, tak si pak myšlenky lidé už snadněji šíří mezi sebou navzájem. Třeba v Británii se před několika lety zradikalizovala patnáctiletá dívka, o rok později se na to přišlo. Povedlo se jí založit ryze ženskou džihádistickou skupinu, a s kým myslíte, že ji zakládala? Se svojí matkou a sestrou. Nejlíp se radikalismus šíří v rodině.

 

Co s tím?

Musíme naučit nejen rodiče, ale i samotné děti, aby samy poznaly, co je závadové. A to poznáte vlastně velmi snadno. Jakmile někdo ospravedlňuje násilí ve jménu nějaké myšlenky nebo názoru, je to špatně. Nic nemůže ospravedlnit násilí. Jedinou výjimkou je, a to je dané trestním zákoníkem, když budete ve stavu krajní nouze, nutné obrany a půjde vám o život.

 

ŘEKLA, ŽE JMÉNO UTOČNÍKA NEVYŘKNE

V polovině června bude mít premiéru představení Commander, nový projekt mezinárodního divadelního uskupení Farma v jeskyni, který se inspiroval skutečným příběhem třináctiletého chlapce, který v Estonsku založil neonacistickou buňku, jež byla v roce 2020 odhalena. Vy jste dělala v projektu odbornou konzultantku.

Tento počin, který mapuje radikalizaci dospívajících, velmi chválím, protože je to progresivní a unikátní projekt. Je tam taky edukační linka, vznikly materiály a videa pro školy či rodiče. A mimo jiné se natočil i dvacetiminutový film s dětskými herci, který je originální v tom, že tam zaznívají ty samé dialogy, které používala skupina založená oním třináctiletým chlapcem z Estonska, který měl přezdívku Commander. Nepoznala byste, že se mezi sebou baví děti.

 

Nemáte obavy, že čím víc se o radikalizaci dospívajících bude mluvit, tím spíš to může někoho inspirovat k násilnému činu?

Říká se tomu „would be terorist“, tedy že jeden člověk dokáže motivovat dalšího. Je pravda, že zvýšená medializace je v tomto ohledu nebezpečná, ale mluvit se o tom musí. Samozřejmě by bylo dobré, kdyby média stejně prostoru jako třeba nyní Texasu dávala i tomu, když se povede rozkrýt nějakou teroristickou buňku či se zpacifikuje pachatel ještě před útokem. Taky jsem velmi ocenila, co udělala novozélandská premiérka Jacinda Ardernová po útoku v mešitách, o kterém jsem mluvila výše. Odsoudila ten zločin, řekla, že je to terorismus, ale taky řekla, že v životě nevyřkne jméno pachatele a že mu nedopřeje těch pomyslných pět minut slávy. A jediná jména, o nichž mluvila, byla jména obětí a pozůstalých. To je podle mne velmi dobré poselství pro veřejnost.

 

Myslíte si, že by se jednou mohlo něco takového stát i tady u nás?

Lidi dokážou být nenávistní či xenofobní všude na světě. Je třeba o tom mluvit, nedémonizovat to, ale zároveň se netvářit, že se nás to netýká. Můžete se setkat s přesvědčením, že ta hrozba, pokud přijde, přijde zvnějšku. Nechci malovat černé scénáře, ale pokud bych měla dát predikci, tak pokud se tady u nás něco stane, tak se domnívám, že to nebude cizinec či migrant, ale Čech.