Kyjev bych teď přirovnal k USA po 11. září

Pamatujete si, co jste dělal 24. února 2022?

Pamatuju. Byl jsem doma v posteli a spal. Vzbudil jsem se, když mně i mé ženě neustále zvonil telefon. A také jsme venku slyšeli výbuchy raket. Zjistili jsme, co se děje, rychle jsme se sešli na naší vysoké škole a zahájili potřebné bezpečnostní procedury. V rodině jsme tehdy měli plán evakuovat se pryč, ne mimo Kyjev, ale celá rodina do jednoho domu na předměstí. Než jsme se tam dostali, trvalo nám to půl dne. Jenže problém byl, že toto předměstí se nachází opravdu blízko letiště Hostomel, kde se Rusové snažili přistát se svými vojáky.

 

Takže co jste udělali?

Kdybychom se bývali evakuovali, zůstali bychom na druhé straně fronty. Nakonec totiž Rusové právě tyto předměstské čtvrti obsadili. Rychle jsme tedy změnili plán a odjeli jinam. Takže tak vypadal ten první den. Snažil jsem se dostat do bezpečí rodinu a rovněž zajistit, aby byla v bezpečí i škola, její zaměstnanci a studenti.

 

Kdy jste měl za poslední rok největší strach?

Právě ten první den. Bál jsem se, že už jsou ve městě. Že už tam bude KGB a budou střílet do lidí (KGB je bývalá sovětská tajná služba, její nástupkyní je nynější ruská FSB – pozn. red.). To, co teď dělají v místech, která obsadili. Když nevíte, odkud můžou přijít. Tehdy jsem měl strach, pak už ne. Když bylo jasnější, kde přesně jsou. Když letí rakety, slyšíte varování a jdete do krytu. Nebo riskujete a nejdete, je to na vás. Nedostatek jídla či vody, na to se můžete připravit. Lidé včetně mě se ale nejvíce báli toho, že půjdete ven a najednou potkáte Rusy, kteří už danou oblast budou kontrolovat. Že někam pojedete a narazíte na ruské kontrolní stanoviště a tam vás zastřelí. To nás děsilo. A pak samozřejmě když vaše město obsadí, to je ta nejhorší noční můra, peklo. Protože to, co Rusové dělají, nedělají žádné lidské bytosti a ani zvířata.

 

Válka ještě potrvá

Jak to vypadá ve vaší zemi teď?

Jsme ve válce, která trvá už dvanáct měsíců a bude nejspíš trvat ještě déle. Na to se musíme připravit. Takže naší prioritou číslo jedna by měla být obrana země. Zadruhé musí být prioritou ekonomika. Před pár dny jsem cestoval ze Lvova do Kyjeva a viděl jsem, že ekonomika funguje. Někde i jako kdyby téměř žádná válka nebyla. Samozřejmě že na mnoha místech narazíte na armádu, dochází k výpadkům elektrického proudu, některé podniky ale fungují lépe než před válkou. Ty, které poslední měsíce přežily, to totiž posílilo. A zanikly často ty, jejichž podnikání už předtím nebylo příliš, jak bych to řekl, čisté.

 

Existují ale i další problémy...

Samozřejmě. Bylo poškozeno velké množství infrastruktury, dochází k logistickým problémům a existují i problémy s nedostatkem pracovníků, protože část jich emigrovala a část jich je v armádě. Takže máme před sebou mnoho výzev. Pokud jde o situaci na frontě, nejsem vojenský expert, ale vypadá to, že máme velmi profesionální armádu a dostatek vojáků, alespoň teď. Rusko je samozřejmě mnohem větší, a proto potřebujeme lepší zbraně a potřebujeme jich víc. Pak by se situace mohla zlepšit.

 

Jak vypadá v těchto dnech Kyjev?

Kyjev vypadá jako evropská metropole. Jen s tím rozdílem, že když jím projíždíte, narazíte na nejrůznější kontrolní stanoviště či zátarasy z kovových křížů, které mají zastavit tanky. Taky po cestě potkáte spoustu vojenských aut. Panují tady přísná bezpečnostní opatření, přirovnal bych to k USA po 11. září 2001. Mnohem víc se hlídá bezpečnost budov. Ne že by to tady bylo nějak super militarizované, ale tak nějak mírně. Pokud jde o veřejné služby, ty podle mě fungují lépe než před válkou. Zácpy na silnicích zůstaly, nicméně ne v takové intenzitě jako dřív. Jsou tu volné byty, protože mnoho lidí z Kyjeva odešlo. Zároveň tu ale žijí i noví lidé, kteří naopak přišli z východu či jihu Ukrajiny. Někdy i několikrát za den dochází k výpadkům elektřiny a každý dům má přidělený svůj kryt. Za covidu byl na každé budově nápis Prosím, používejte roušku. Dnes je na všech domech napsáno, kde je nejbližší kryt.

 

Obchody a restaurace jsou otevřené?

Ano. Ty, které přežily. Nemyslím, že by se otevíraly nějaké nové. Ale ty, které jsem měl rád ještě před válkou, jsou otevřené pořád a fungují.

 

Jak často se ozývají varovné sirény a lidé se běží schovat do krytů?

To je různé. Jsou dny, kdy jdete i třikrát. Pak třeba pět dní nejdete ani jednou.

 

Žít a fungovat

Jak si na život v takových podmínkách Ukrajinci v Kyjevě zvykli?

Lidé si dokážou zvyknout na spoustu věcí. Je neuvěřitelné, jak jsou přizpůsobiví. Nenazval bych to normálním životem, ale snaží se nějak žít a fungovat. Žení se, vdávají se, prožívají tragédie, dramata, ale i radosti. Všechno pokračuje.

 

Myslíte si, že žijí v neustálém strachu?

To bych neřekl. Je to hlavně otravné. A ano, všichni jsme určitým způsobem traumatizovaní, ale neřekl bych, že teď pociťujeme neustálý strach. Taky se nemůžete neustále bát třeba kvůli tomu, že vás srazí auto, když jdete po ulici. To nejde. Je pravdou, že není normální slyšet neustále sirény. Žít v tom, že kdykoli zazní ten zvuk, hrozí vám nebezpečí. Není to příjemné. Zjistil jsem i sám na sobě, že mě to ovlivnilo. Na jednu stranu se nechám mnohem rychleji vytočit a jsem snadněji podrážděný. Zároveň jsem ale mnohem milejší na lidi okolo sebe. Mnohem víc každému naslouchám. Myslím, že se ze mě stal za poslední měsíce lepší člověk.

 

Takže jste si už také zvykl?

Snažím se hlavně pokračovat ve své práci. Fungovat. Nemám čas myslet na cokoli jiného. Nebo se o to alespoň snažím, aby mi hlavou neběhaly zbytečné myšlenky na miliony jiných věcí.

 

Jak teď funguje vaše univerzita, Kyjevská škola ekonomiky?

Někteří studenti odjeli, jiní tady ale stále jsou. Od září máme některé nové velmi dobré přednášky a ze studentů jsem nadšený. Chodí normálně do školy, jsme vybavení a připravení na cokoli. Máme k dispozici generátory, kdyby došlo k výpadkům proudu. Ve škole jsou kryty, máme připravené i zásoby jídla, vody, spacáky, cokoli si vzpomenete.

 

Všimla jsem si, že na fungování školy vybíráte finance i na sociálních sítích...

Je to tak. Mnozí z dárců, které jsme měli, již nefungují. Přitom naše náklady na provoz jsou daleko vyšší, máme 300 až 400 studentů a musíme mít kryt pro každou třídu. Pak jsou také vyšší účty za elektřinu, museli jsme koupit generátory. Naše náklady jsou dvojnásobné, ne-li více, takže jsme velmi vděční za jakékoli dary. Jinak bychom asi nemohli fungovat. Například na Twitteru se nám podařilo vybrat stovky tisíc dolarů, od individuálních lidí i firem.

 

Rusové své nálety často cílí na energetickou infrastrukturu a snaží se podle všeho demoralizovat Ukrajince. Jaký to má účinek?

Je to tak. I když to není jediný cíl. Chtějí i přímo zasáhnout ekonomiku. A také přinutit lidi odejít ze země. Snaží se vyslat vzkaz: „Buď se vzdejte, nebo odejděte. Bude to tak, jak chceme my, jiná možnost neexistuje.“ Ale to se nestane. Myslím, že jsou naštvaní i kvůli tomu, jak se válka vyvíjí. Že v ní úplně nevítězí. Mysleli si totiž, že nás porazí za pár dní, jenže to se nestalo. Zkouší na nás to, co znají sami od sebe a co používají u svých lidí. Tady na Ukrajině to tak ale nefunguje. Nikdo si nemyslí, že by bylo lepší, kdybychom byli součástí Ruska. Co by se s námi stalo? Zničí naše životy, vsadí nás do vězení, podobně jako je to v Rusku. Vždyť zabíjejí i tisíce vlastních lidí. A nás by zabili mnohem víc. A válečné zločiny, které páchají? To všechno mučení a znásilňování je opravdu děsivé a musí to skončit.

 

Jde o naši existenci

Co dává Ukrajincům sílu se nevzdat?

Touha přežít. Chceme přežít jako národ. Za to bojujeme. Kdybychom nebojovali, tak je s námi konec. Znamenalo by to konec našeho národa. Jde tady o naši existenci.

 

Teď máte případně vymyšlený také nějaký plán B? Připravený sbalený batoh?

Teď žádný plán B nemáme. Snažíme se spolu jako komunita mnohem více mluvit, a kdyby se situace zhoršila, poradíme si. Myslím ale, že kdyby se znovu pokusili obsadit Kyjev, zůstaneme tady.

 

Jak jste připraveni na možné další výpadky elektřiny, které mohou trvat i delší dobu?

Škola je na to velmi dobře připravená. A také brzy přijde jaro, takže to, čeho chtěli dosáhnout, se jim nepodařilo. Myslím, že přijdou ještě další útoky, tři nebo čtyři, ale pak už bude teplo.

 

 

A doma jste také připraveni?

Koupil jsem si speciální baterie, takže elektřinu máme. Byly sice drahé, ale naštěstí mám ještě nějaké úspory z Ameriky, kde jsem působil jako profesor. V nejhorším případě máme i kamna na dřevo. A také zásoby konzerv a různého dalšího jídla. I spacák, stan, zásoby vody. Kdyby se situace v Kyjevě opravdu zhoršila, myslím, že bychom to zvládli. Máme i auto a připravené další kanystry s benzinem.

 

Nedávno se v Kyjevě konal summit EU–Ukrajina, poté byl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj jednat přímo v Bruselu. Jak moc Ukrajinci touží po členství v Evropské unii?

Teď se budou podobné summity odehrávat každé tři dny. Až do té doby, než se Ukrajina stane členem Evropské unie. Neskončí, dokud Ukrajinu nepřijmou. To byl samozřejmě vtip. Ukrajinci vstup své země do EU podporují opravdu hodně. Touží se stát součástí evropského společenství. Brzy by mohla začít vyjednávání, později tento rok, nebo příští rok. Takže v tom smyslu si myslím, že teď jsme nedosáhli úplného vítězství, ideální výstup by byl: Přijmeme vás zítra. Ale to víme, že je nereálné. Byly ale zahájeny kroky, které by měly směřovat k vyjednávacímu procesu. A to je pro nás fantastické.

 

Co teď Ukrajinci nejvíc potřebují?

Protiletadlovou obranu, rakety dlouhého doletu, tanky, stíhačky, k tomu munici. To je vojenská stránka. Pokud jde o elektřinu a poničenou energetickou infrastrukturu, tak ekonomickou a humanitární pomoc.

 

Myslíte si, že válka brzy skončí?

Nemyslím si, že skončí brzy. Ale skončí.

 

Jak bude ten konec vypadat?

Putin zemře, nebo se stane něco podobného. Vykopeme je z našeho území. A bude. Věřím v naše vítězství.

 

Autorka pracuje v ČTK