První skok po zranění? Velký strach, ale pak to ze mě spadlo

Letos v únoru jste absolvoval operaci poraněného kolene, jak se vám podařil návrat do tréninku? Co pro vás bylo nejtěžší?

Musel jsem na sobě hodně makat, ale to mi úplně nevadilo. Nejtěžší bylo čekání na první skok po zranění. To bylo hrozně dlouhé. Ze začátku jsem to snášel líp, tehdy jsem ještě nemohl dělat pořádně ani dřepy nebo nějaké výskoky. Jenže pak jsem se neustále zlepšoval, a když už jsem cítil, že bych si chtěl skočit, tak jsem musel ještě nějaký měsíc a půl počkat. To bylo nejtěžší, hlavně pro moji psychiku. Skokan po zranění vždycky chce mít už ten první skok za sebou.

A kdy přišel ten první skok?

Asi v půlce října. Bylo to v Planici ve Slovinsku, kde jsem strávil skoro čtyři a půl měsíce. Sice na menším můstku a musím říct, že strach tam byl velký, ale zas jakmile jsem skočil, tak to ze mě spadlo a měl jsem z toho obrovskou radost. Zároveň jsem se hned těšil, až půjdu na další skok a uvidím, jak se budu zlepšovat.

Absolvoval jste opravdu dlouhou rehabilitaci, která trvala devět měsíců, jak velký je to pro sportovce výpadek?

Kdybych byl vytrvalostní sportovec, běžec na lyžích nebo něco podobného, tak je to obrovské minus, ale u skoků na lyžích je to jiné. Dynamika, výskoky, síla v nohou, to se dá i během rehabilitace trénovat a dají se tam dělat velké pokroky. Minus spíš bylo, že skokan nestojí na lyžích a neskáče. Nicméně u skoků na lyžích je to trošku jiné v tom, že skokan může přijít i po půl roce, po roce a stačí mu třeba měsíc trénovat a může se do toho dostat. Na to jsem spoléhal a na to jsem se hrozně těšil.

Zrovna kolena dostávají při skocích asi docela zabrat, ne?

Je to tak. První skok jsem udělal někdy osm měsíců po operaci, přitom normálně se podobná zranění léčí i dvanáct až patnáct měsíců. Tvrdá rehabilitace i nějaké injekce od pana doktora Staši, který mě operoval, to trošku urychlily. Ale kladl mi na srdce, aby to všechno správně srostlo, že je potřeba opravdu těch devět deset měsíců. Takže musím být obezřetný. Když jsme třeba skákali během tréninku dopoledne i odpoledne a čtyři dny v kuse, tak pátý trénink už mě ta noha začala hodně bolet a musel jsem trochu vypustit. Chce to opravdu poslouchat své tělo a nesnažit se všechno dohnat najednou.

Hnací motor

Co vás během tak dlouhého výpadku drželo nad vodou? Dávalo vám sílu?

Hodně mě podpořila moje rodina, bez ní by to asi nešlo. Manželka dokonce říkala, že nechce, abych skončil, že si nedovede představit, že bych měl být furt doma a že už by se na mě nedívali v televizi. Takže to mě hodně motivovalo, chtěl jsem, aby mě zase viděli na můstku a v televizi, jak se směju do kamery a jsem šťastný. To byl pro mě ten největší hnací motor, abych na sobě dál makal.

Kariéra sportovce probíhá často stylem „nahoru dolů“. I vy za sebou máte několik hrozivých pádů a zranění. Jak velký vliv to má na vaši psychiku?