Se sirupy uspěl, teď oživuje tradiční kyselku

Jan Vokurka před lety úspěšně rozjel sirupovou společnost Kitl. Nyní se věnuje také oživení tradiční Vratislavické kyselky. Nejprve zrekonstruovali zpustlý areál, nyní se začínají zabývat samotným vrtem. A do dvou až tří let prý bude voda v lahvích a tradiční značka se vrátí na trh.

Začínal jste ve velké a silné korporaci. Proč jste přešel k vlastnímu podnikání?

Vše vychází z podstaty člověka a já jsem z podstaty podnikatel a ne zaměstnanec. Můj první šéf mě chtěl nejdříve vyhodit, pak mi ale svěřil známou značku tyčinek a já je dostal z nuly na dvě stě milionů tržeb. Přistoupil jsem k tomu totiž podnikatelsky.

 

Jak jste se dostal ke jménu jabloneckého léčitele Jana Josefa Antonína Eleazara Kittela? 

První byl produkt, řekl jsem si, že to bude nápoj z bylinek, který bude léčit a pomáhat. Až pak, když jsem hledal název pro firmu, objevil jsem příběh pozapomenutého léčitele Kittela. Já jsem z Jablonce a do třiceti let jsem o něm neslyšel. Tak jsme začali otevírat historii. Udělali jsme i Kittelovo muzeum a naučnou stezku.

 

Jak se vám prodej sirupů daří?

Za loňský rok jsme měli tržby 83 milionů a rostli jsme meziročně o 21 procent, což je vzhledem ke covidu skvělý výsledek. Mám teorii, že musíme být tam, kde je náš zákazník, a nesoustředit se jen na prodejny zdravé výživy či restaurace. A to se nám teď za korony osvědčilo. Hospody spadly na nulu, ale neuvěřitelně se nám rozjeli online prodejci jako Rohlík či Košík a ti ztráty vykryli. Jsme i v některých řetězcích, kde to dává smysl.

 

 

Podařilo se vám dostat i do McDonald’s. Bylo to těžké?

Bylo to neuvěřitelně těžké. Trvalo tři roky, než jsme splnili kvalitativní standardy McDonald’s, a to si myslím, že naše výroba byla na vysoké úrovni. Jezdili k nám každý rok na audit a my si pokaždé odnesli seznam asi padesáti věcí, které musíme zlepšit. Bylo to ubíjející, ale vytrvali jsme a musím přiznat, že nás to nesmírně posunulo vpřed z hlediska procesů a kvality.

 

Snažíte se některé bylinky do sirupů pěstovat sami? Četla jsem o tom, že máte vlastní bez.

Sami si pěstujeme jen bez, tím jsme začali, to byl náš první sirup. Bez seženete sušený, dokonce mražený, ale neseženete ho čerstvý. Chtěli jsme dělat sirup tak, jak si ho lidé dělají doma, z čerstvých květů. Proto jsme byli nuceni pořídit si vlastní bezy, abychom měli zdroj. Mysleli jsme si, že to bude sranda, bez přece roste na každé mezi, ale chyba lávky. Je s tím hrozně práce. My jsme nápojáři, ne zemědělci, takže nejdříve jsem si sice myslel, že pod bezem budeme pěstovat mátu, ale kdepak, v žádném případě.

 

 

Takže zůstanete jen u bezu?

Bez si necháme jako královskou disciplínu. Když jsme koupili Vratislavickou kyselku, tak jsme celý areál převedli do ekologického zemědělství. Vysázeli jsme tam bezy, dnes už tam máme dva sady. Jeden máme ukázkový, kde děláme i přednášky, pro ten jsme koupili genofond od Výzkumného ústavu ovocnářského.

 

Nakolik je pro vás zajímavé koncentrovat se na bio produkty?

Některé produkty máme bio, ale ne všude to jde aplikovat. Vyrábíme sirupy za studena a neexistuje jiný způsob, jak je stabilizovat, než přidat konzervant. Používáme k tomu sorban draselný, na což nejsme hrdí, ale je to nutné. To je ovšem s bio produktem neslučitelné. Alternativou k přidávání konzervantu je pasterizace, ale tím zase zabijete všechno dobré a zdravé. Letos jsme uvedli na trh novou technologii pavelace, a to je konzervace s pomocí rostlinných silic. Do budoucna si slibujeme, že právě tato technologie nám umožní dělat bio sirupy za studena.

 

 

Je na českém trhu vůbec dostatečná poptávka po bio produktech? V Německu, Rakousku jede, i české značky tam rozjíždějí bio, ale u nás to trochu vázne…

Všeobecně je trendem zdraví a ekologie – a jedním ze subtrendů je bio. Je velká otázka, zda má bio do budoucna šanci nějak převážit. Jádrem bio přístupu je Německo, Rakousko a Švýcarsko a je otázka, zda se to sem dokulí. Kořeny bio tam spadají do 60. či 70. let a má velkou podporu veřejnosti. Nejsem si jistý, že u nás bio vyroste do takto velké podoby. Já osobně tomuto přístupu ale fandím a považuji za dobré, že je seshora daná regulace, která platí v celé Evropě a říká, co může a nemůže být považováno za bio produkt.

 

V roce 2018 jste koupili Vratislavickou kyselku. V čem vás lákal chátrající areál?

Naší hlavní motivací pro koupi byl prostor. Každý rok rosteme o dvacet procent a tím, že jsme fyzický byznys, každou lahev musíme vzít do ruky, tak už jsme se nevešli do našich stávajících prostor v Jablonci. Hledali jsme místo a Vratislavická kyselka se mně vždy líbila, je to místo s historií, navíc nápojářský provoz. Ovšem byly zamotané vztahy, exekuce, soudy, takže trvalo čtyři roky, než se to vyřešilo.

 

V jakém stavu jste areál převzali?

Byl to typický brownfield se vším všudy. Vymlácená všechna okna, všechno rozbité, posprejované, bydleli tam feťáci a bezdomovci. Bylo tam padesát tisíc skleněných lahví, které zbyly na hromadách a které už nešly použít pro znovunaplnění. Tak jsme je odvezli do sklárny na střepy, kde z nich udělali nové lahve. Kovové věci byly ukradené. Byly tam dva požáry. Ale měl jsem stejný pocit jako v roce 2007 u Kittelova domu, že raději zachráníme starou krásnou fabriku než stavět na zelené louce.

 

V jaké jste teď fázi?

Už při koupi jsem věděl, že jde o projekt na deset let. Nejprve jsme museli celý areál vyčistit a pak ho zasíťovat. Byla tam zpustlá hala z osmdesátých let, tu jsme opravili a tam přesunuli svoji výrobu. Zatím jsme nesáhli na Zámeček, to je historická budova z 19. století, kterou jsme jen zakonzervovali, aby nespadla. Ta přijde na řadu nakonec. Nejdříve musíme dát dohromady věci týkající se vody, a to bude na několik roků práce.

 

Chcete začít stáčet kyselku. Co to všechno obnáší?

Musíme udělat čerpací a hydrogeologické zkoušky. To je několikaměsíční čerpání minerálky, kdy sledujete různé parametry, jak vám klesá hladina spodní vody, jak se mění její chemismus a další. Po tomto období můžeme říci, že tam voda je, má odpovídající kvalitu a že má smysl investovat do technologií, abychom vodu mohli čerpat, upravovat a plnit do lahví. Budování technologií není jednoduché. Je v tom spousta času, energie, místa a peněz. Proto říkám, že minerálka může být na trhu tak za dva roky.

 

Předpokládáte, že to půjde dobře a zkoušky vyjdou?

Může se stát cokoliv, pod zem nikdo nevidí. Ale minerálka tam je a čerpali ji od roku 1862, tak snad tam ještě něco zbylo.

 

Tušíte, jakou má kvalitu?

Vždycky jsem říkal, že jsme koupili Vratislavickou kyselku a nikdy jsem ji neochutnal. To byla pravda až do předminulého týdne. To jsme otevřeli vrt kvůli čerpací zkoušce, a malinko vody vyteklo. Tak jsem si cucnul. Hrozně příjemně mě překvapila, byla křišťálově čistá, mineralizovaná, bylo to, jako když si přijdete v lázních pro vodu. To byl první záblesk, že to nebude průšvih. A to se jednalo o vodu, kterou předtím osm let nikdo nečerpal.

 

Když se voda nečerpá, zůstává v podzemí a nikde nevytéká?

Ano, voda je ve vrtu a musí se čerpat. Vrt byl ovšem zakonzervovaný. O prázdninách začneme se zkouškami, o kterých jsem mluvil, a na podzim bychom mohli vědět výsledek.

 

Z čeho obnovu Vratislavické kyselky financujete?

Máme to postavené na třech pilířích. Za prvé banka, za druhé co vydělá Kitl a za třetí dotace. Myslím, že zrovna v našem případě jsou účelné. I program a podmínky byly nastavené rozumně. Za to se nestydíme.

 

Trh s minerálkami je v Česku hodně obsazený. Valnou většinu má Mattoni, pak Kofola a tím to téměř končí. Najdete za ty dva tři roky nějakou skulinu?

Trh je jednoznačně daný, jsou tu dva dominantní hráči. Na druhou stranu je tu jen omezené množství zdrojů minerálních vod. My můžeme sázet na geologické podloží naší minerálky, jsme, stejně jako celý Jablonec, na žule. Budeme mít horskou minerálku a voda je, zdá se, velmi dobrá. Vratislavická kyselka má navíc nejvíce křemíku. To jsou výhody, které máme a na kterých můžeme stavět.

 

Máte už rozmyšleno, jakou cestou půjdete v obalech? Teď je velká debata o plastech, vratných obalech, zálohách…

Neumím odpovědět, protože se to strašně mění. Dva roky nazpátek byly obrovské téma jednorázové plasty a vypadalo to, že jim pomalu odzvoní. Pak přišla pandemie a najednou byly zpět – igelitky, rukavice v obchodech, lahve na jedno použití. Opravdu je těžké hádat, co bude za tři roky, nejistota je neuvěřitelná. Rozhodnutí o obalech budeme proto dělat jako poslední, než půjdeme na trh.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama