Kouzlo Petera Sagana? Talent, fyzická kondice, a navíc se nebojí

Nynější vítěz Tour de France Slovinec Tadej Pogačar, Švýcar Fabian Cancellara, Polák Michal Kwiatkowski, slovenská hvězda Peter Sagan, Němec Tony Martin, ale i Nizozemec Mathieu van der Poel. Ti všichni se předtím, než se prosadili v elitním světě cyklistiky, zúčastnili Závodu míru juniorů v Terezíně. Na konci srpna se koná již jeho 49. ročník, říká ředitel závodu Svatopluk Henke, bývalý reprezentant v silniční cyklistice a dlouholetý trenér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nedávno skončila letošní Tour de France, kterou už podruhé za sebou vyhrál Slovinec Tadej Pogačar. Hned poté na olympiádě byl bronzový. Čím je slovinský závodník výjimečný, proč je tak dobrý?

Já ho znám už od roku 2016, tehdy vyhrál u nás v Roudnici jednu z etap Závodu míru juniorů. Myslím, že v podstatě nemá žádné slabiny, je vynikající v kopcích, vynikající v časovce a umí i zaspurtovat. Je to komplexní závodník. Tou komplexností mi trošku připomíná Eddieho Merckxe, který je považován za jednoho z nejlepších světových cyklistů všech dob. Tadejovi je dvacet dva let a je opravdu vynikající.

 

Slovincům se celkově daří, kromě Pogačara dosahuje dobrých výsledků i Primož Roglič. Co za tím stojí?

Oni se zaměřili na ty vytrvalostní disciplíny, podobně jako kdysi Italové na běh na lyžích. A pořádají závody a k cyklistice mají hodně blízko. Je to u nich velmi populární sport.

 

A když to vezmeme obecně: co musí mít úspěšný cyklista?

Určitě musí mít vlohy, talent a nezměrnou vůli. Já jsem odchovanec silniční cyklistiky a tam musí být cyklista hlavně komplexní. Ze začátku musí mít určitě také podporu v rodině a v oddíle. I když ta podpora v rodině by měla být spíš jenom ekonomická. Dnes se rodiče moc míchají do tréninku a moc rozumujou, což je chyba. Ale není to jen v cyklistice, je to i v hokeji, na fotbale, všude. Rodiče by se měli spíš starat o to, aby dítě dodržovalo správný denní režim a správné stravování.

 

 

A odkdy by vůbec děti měly začít profesionálně závodit?

Dneska při konkurenci velkých sportů nám Národní sportovní agentura eviduje děti už od pěti let, takzvaná kategorie U6. Ale ty by se tím sportem měly hlavně jenom bavit. Cyklistika je těžká, spousta lidí začíná s BMX. My třeba máme v Litoměřicích asi třicet malých dětí, je o to opravdu zájem. Tam je důležitý zejména všestranný trénink a příprava. Jezdí sice už mladší žáci, to jsou jedenáctiletí, ale myslím, že je důležité začít trochu závodit v těch starších žácích (13 a 14 let). A pak to začít zodpovědně dělat v kadetech (15 a 16 let).

 

 

Mluvil jste o tom, že pro úspěch je důležitá zejména všestrannost a vůle. Který z cyklistů tyto charakteristiky splňuje?

Myslím, že z té špičky to musí mít všichni. Jsou sice někteří, kteří mají trošku volnější náhled na život, třeba Francouz Julian Alaphilippe, který byl teď mistr světa. Všichni ale musí být stejně velmi svědomití a tvrdí. A mít perfektní životosprávu. Třeba o Peťovi Saganovi se říká, že vypadá takový rozverný a je samá legrace. Nicméně když před pár lety vyhrál jednu z etap na Tour de France, byl jsem tehdy na závodech společně s jeho bývalým trenérem Milanem Novosadem, který Sagana přivedl až k profíkům, a říkám mu: Tak co, už si mu volal? A on na to: Nenene, ani mi nevezme telefon. Jedině přes manažera. Když skončí etapa, tak následuje regenerace, jídlo, pak se podívá na nějaký film na notebooku, a tím to pro něj všechno končí. Roman Kreuziger, ten ani nechtěl dávat žádné rozhovory s novináři, jak byl uzavřený do sebe a soustředěný. Na Tour panuje šílený tlak na závodníky, proto také bývají časté ty pády v prvních etapách.

 

Právě na fenomén jménem Peter Sagan jsem se také chtěla zeptat... V čem je jeho kouzlo?

Sagan je hvězdou jak pro Slováky, tak i pro celý svět. Byl mistrem světa, a to hned třikrát za sebou. To nikdo nedokázal, ani Merckx. On je osobnost, umí vystupovat. Zároveň je ale velmi skromný člověk, k tomu bavič. Má velký talent, vynikající fyzickou kondici a také musí mít úžasnou regeneraci, bez toho to nejde. Navíc se nebojí, je i juniorským mistrem světa na bajku (MTB – pozn. red.).

 

A co česká cyklistika? V Česku by se dalo říct, že celá země jezdí na kole, jména českých závodníků se vždycky někde mihnou, ale úplně to není tak, že by byli často vidět na stupních vítězů...

Roman Kreuziger u nás vyhrál Závod míru juniorů, pak byl druhý v časovce na juniorském mistrovství světa, vyhrál i nějaké etapáky ve Švýcarsku, pak juniorské mistrovství světa. Poté šel k profíkům a vypadalo to, že půjde hodně nahoru. V roce 2008 vyhrál v etapovém závodě Tour de Suisse. Pak si ale myslím, že trošičku ustrnul. Že to nebylo úplně to, co možná i on od sebe čekal. I když byl vynikající, byl pátý na Tour de France, ve výborných manšaftech, ale všichni si mysleli, že asi bude lepší.

 

Co Zdeněk Štybar?

Štybar je několikanásobným mistrem světa v cyklokrosu, pak přešel na silniční cyklistiku a myslím, že udělal dobře. V roce 2015 a 2017 skončil druhý na Paříž–Roubaix. Chyběl mu tehdy kousek k vítězství. Kdyby se mu tenkrát povedlo vyhrát, tak se o něm mluví daleko víc. Přál bych mu to.

 

Několikrát jste zmínil Závod míru juniorů, který pořádáte. Kolik slavných jmen jím v minulosti prošlo?

Tadej Pogačar, Švýcar Fabian Cancellara, specialista na časovky, který několikrát zvítězil v závodě Paříž–Roubax, pak Polák Michal Kwiatkowski nebo i německý cyklista Tony Martin, který se stal třikrát po sobě mistrem světa v časovce. Také Nizozemec Mathieu van der Poel, ten je vynikající, má to v genech, po dědovi, po tátovi. Jeho děda Raymond Poulidor skončil několikrát druhý nebo třetí na Tour de France, za Merckxem. Z našich pak Štybar, Kreuziger, Vakoč. Ze starších pak Pavel Padrnos, René Andrle. A kdo by se tam nyní mohl prosadit? Například Pavel Bittner. Tam byla škoda, že se loni Závod míru juniorů nekonal kvůli covidu, určitě by tam vyhrál etapu. Už loni byl druhý na mistrovství Evropy. A také Mathias Vacek. Ten vyhrál časovku na mistrovství Evropy, což je bomba. To jsou takové největší talenty.

 

Po kolikáté se už závod letos koná?

V Terezíně se koná nepřetržitě od roku 1974, tedy kromě minulého roku. A Jirka Černý, známý sportovní novinář, ještě někde sehnal informace o třech nebo čtyřech předešlých ročnících, takže jsme to ještě o tři roky posunuli. Tehdy to už byl Závod míru juniorů, i když ne v úplně klasické podobě. Dojíždělo se třeba na Strahově před Závodem míru. Letos tedy měl být padesátý ročník. Jak jsme ale jeden rok vynechali, tak to bude 49. ročník.

 

Jak by měl letošní ročník vypadat?

Navazujeme na tradici, jestli tedy všechno klapne. Snad jsme už sehnali i sponzory, bylo to náročné, protože nám Národní sportovní agentura neschválila grant. Jede se od 26. do 29. srpna. První etapa by měla být v Litoměřicích, druhá ráno v Třebenicích časovka, pak odpoledne ve Štětí rovinatá etapa. To je vlastně ta samá etapa, kterou vyhrál Pogačar. V sobotu pak start v Teplicích, cíl je v německém Olbernhau. A poslední tradiční etapa je Terezín–Terezín, je to v kopcích kolem Litoměřic.

 

V minulosti jste se několikrát účastnil Jízdy legend československé cyklistiky, tedy srazu bývalých cyklistických reprezentantů. Můžete srovnat minulé generace cyklistů s těmi současnými?

Myslím, že v přístupu není velký rozdíl, také tělo je po fyziologické stránce pořád stejné. Dneska mají ale daleko lepší diagnostiku, kterou my jsme neměli. Já jsem vyletěl na kopec a měřil jsem se tady na zápěstí, a když mi srdce dělalo Trrrrr, tak jsem věděl, na čem jsem. Dneska se ale závodník podívá na sporttester a vidí, že tam má třeba 190, což je hodnota, kterou by tam podle laboratorního vyšetření měl mít. My, než jsme poznali, jak naše tělo reaguje, tak nám to trvalo déle, oni se dneska jen podívají na displej a už vědí, že to má být takhle a takhle. Za vším stojí vyšetření v laboratoři. U žáčků říkáme, že by mělo být jednou za rok. Kadet by na něj měl chodit dvakrát za rok a junior třikrát.

 

A nějaké další rozdíly?

Teď jsem mluvil o fyziologické stránce, pak se ale samozřejmě změnily materiály, zejména na stavbu rámů, také oblečení. Dnes existuje perfektní i do zimy, od rukavic přes množství různých vrstev. Já jsem jezdil ještě před dvěma lety na svém železném kole, ze kterého jsem slezl v roce 1985, a nyní mám kolo, na kterém jeli na Tour asi před čtyřmi lety. Teď když zalehnu, jede to mnohem rychleji, je to úplně něco jiného, dojíždím i mladé kluky. Jsou jiné i převody, celkově je všechno vymakanější. To za nás nebylo. Je to zas obrovský vývoj techniky, i když UCI (Mezinárodní cyklistická unie) to trošku zastavilo, protože už se vymýšlely úplné nesmysly.

 

Jízd legend se účastní i Jiří Daler, který v roce 1964 vybojoval na olympiádě v Tokiu dokonce zlatou medaili a psalo se o něm, že svým neuvěřitelným výkonem šokoval celý svět. Co stálo za jeho úspěchem?

Já jsem slyšel, že Dules (přezdívka Jiřího Dalera – pozn. red.) jezdil už ve čtyři ráno na trénink, když se srovnával s tím časovým posunem. Navíc byl nesmírně zodpovědný. Také měl obrovský talent a vlohy. A když jel s někým na trénink, ještě si potají přidával.

 

Stál jste za vznikem muzea závodní cyklistiky v Terezíně. Kdy muzeum vzniklo a proč?

Ten nápad vznikl, když byla starostkou Terezína Růženka Čechová. Diskutovali jsme kdysi o tom, že bychom mohli mít u nás v cyklistickém klubu Slavoj Terezín nějakou místnost jakoby klubovnu. Od toho se trochu upustilo a spíše jsme se přiklonili k tomu, že bychom mohli propagovat cyklistiku jako takovou. Že bychom udělali nejprve jakousi síň slávy, a poté muzeum. Nakonec se do toho zapojilo i zájmové sdružení Terezín – město změny a podílíme se na tom ještě společně s městem Terezín a také Českým svazem cyklistiky. S městem přitom máme domluveno, že nemusíme platit nájem, jen energie.

 

Co je v muzeu k vidění?

Závodní kola, historické dresy a řada dalších předmětů. Začali jsme to postupně dávat dohromady, a pak se do toho vložil i novinář a publicista Honza Králík, který z toho byl nadšený. Jeho záměrem bylo, že uděláme jednu místnost kola do první světové války, pak meziválečná kola, a pak kola nová. Měl jsem slíbené zapůjčení kol od (bikera) Jardy Kulhavého, jenže tomu je ukradli. Od Babsona (dráhový cyklista Tomáš Bábek – pozn. red.) mám zase slíbený dres. Jsou tam i medaile, plakáty. Mám třeba dres od Petera Sagana, od Zdeňka Štybara zase tu zimní bundičku mistra světa.

 

Jak máte otevřeno?

Muzeum je otevřené asi od roku 2019, ale zatím jen na požádání, když si lidé zavolají. Chceme ho nicméně neustále vylepšovat. Někdy kolem Vánoc máme v plánu stěhování do větších a lepších prostor. A příští rok bychom se chtěli otevřít veřejnosti mnohem víc.

 

Autorka je redaktorkou ČTK

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama