Africe bude chybět ukrajinské obilí, Západ tam politicky nahradila Čína

Jako jeden z mála historiků u nás se specializujete na portugalsky mluvící země, tedy i Brazílii a část Afriky. Proč zrovna tenhle kout světa?

Kdysi, zamlada jsem se neprozřetelně věnoval jazykům a naučil se portugalsky. Přičemž to tehdy nemělo žádnou váhu a kontakt s Portugalskem byl minimální. Přesto mě právě jazykový základ vedl k velkému zájmu o portugalsky hovořící země. Nakonec jsem se díky portugalštině dostal na dvě důležitá místa svého života.

Která?

V roce 1985 jsem se dostal jako překladatel na dva roky do Mosambiku a v roce 1992 jsem se dostal s českou diplomacií Jiřího Dienstbiera staršího na rok do Angoly. Skončilo to oboje celkem špatně, protože v obou zemích zuřila občanská válka, ale uvědomil jsem si, jak je ta portugalská oblast široká, zajímavá a důležitá, a odhodlal jsem se jí se natrvalo věnovat.

Proč se u nás relativně málo lidí zajímá o Portugalsko – ve srovnání třeba se Španělskem?

Je to tím, že dnes se Portugalsko zdá být malé a nedůležité. Důležitá je však jeho historie. Kdysi Portugalci de facto Evropě otevřeli cestu do světa. Tohle dědictví je dnes stále zřetelné. Vezměte v potaz, že z desetimilionového dnešního Portugalska je 200milionová Brazílie, jejich řečí pak hovoří i části Afriky a Asie. Tam vidíte, jak obrovský význam měla kulturní jazyková a křesťanská portugalská expanze do světa.

Ve svých knihách jste se věnoval i Salazarovu režimu, což byla u nás spíš méně známá diktatura, která v Portugalsku přežila od meziválečného období až do 70. let minulého století.

Ano, to je zajímavá záležitost i z politologického hlediska. Příčinou nástupu diktatury v Portugalsku byl naprostý kolaps demokracie. Přitom už v roce 1910 byla v zemi ustanovena republika, když tamní elita svrhla monarchii. Portugalská republika byla bohužel nesmírně slaboučká. V následujících letech bylo Portugalsko zoufalou zemí, kde se každého půl roku střídaly vlády a nikdo neřešil problémy země.

Čtyřicet let diktatury

A Portugalci chtěli vládu tvrdé ruky.

Přesně. Lidé chodili po ulici a křičeli: „My chceme diktaturu!“ V tom smyslu, že diktátor musí udělat nějaký pořádek. V roce 1926 proto nastoupila vojenská vláda, ale ani ta si nevěděla s budoucností rady. Proto k sobě armáda povolala o dva roky později civilistu – ministra financí Antónia de Oliveiru Salazara. To byl člověk, který pochopil, že se musí vypracovat úplně nový systém moci, protože Portugalce demokracie zklamala. Byl to navíc katolík, tradicionalista, antidemokrat, ale taky antikomunista.

Jeho odpor ke komunismu mu, předpokládám, pomohl přežít období po druhé světové válce.