Okna jsou pro mě nejzákladnější formou architektury

Zaškatulkovat Petra Stanického není jednoduché. Český umělec vytváří instalace inspirované architekturou, obvykle s využitím oceli a skla. Nedávno skončila expozice jeho díla na London Design Biennale a zanedlouho začínají tři jeho další výstavy. „Když si na to vzpomenu, tak je mi až ouzko. Je toho totiž hrozně moc. Loni se všechno zastavilo a teď je akcí dvakrát víc,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co říkáte svým dětem, že děláte? Čtyřletý syn už ve školce určitě o povolání rodičů musel vyprávět…

Já jim říkám, že jsem sochař a že se zabývám tvarem, obsahem věcí a prostorem. V minulosti jsem se zabýval figurou a místem a figuru ctím jako základ řemesla. I když dnes už vlastně figury nedělám. Ony ale zase ty moje pokusy vidí a určitou představu mají. Dokonce mé věci na výstavách i poznávají. Hned říkají „jó, tohle dělal náš táta, tadyto kovový!“. Takže to berou naprosto přirozeně jako součást prostředí, ve kterém vyrůstají.

 

Už ve čtyřech letech pozná, co jste dělal?

Ono to u mých posledních věcí není tak úplně složité, protože jsou hodně definované industriálními materiály. Devítiletá dcera mi dokonce někde takhle řekla, že ta daná věc vypadá jako z Hornbachu. To bylo vtipné. Já se je k umění snažím vést. Ne tedy tak, že bych je přihlašoval na výtvarné kroužky, ale například když míjíme nějakou zajímavou stavbu, například kostel, bavíme se o tom, jaké tam jsou sochy, kdo je ten pán a proč se k nám naklání, co to má na krku a tak. A už i čtyřletý synek kolikrát hlásí „hele, tam je krásný kostelíček, jdem se tam podívat!“. Třeba v něm tak něco zůstane.

 

Když vidí vaše díla, ptají se, co znamenají?

Ptají se mě, ale spíš u takových popisnějších věcí, například když se jedná o nějaký fragment figury. U těch architektonických jim vždycky říkám, že to jsou komplikované vztahy hmoty a prostoru.

 

 

Tomu rozumí?

Tomu asi nerozumí, ale na druhou stranu je právě tyto věci nijak výrazně nezajímají. Lákavější jsou pro ně spíše ty popisnější, symboličtější věci. Stejně jako pro celou společnost, která v tomto ještě nedozrála.

 

Vy jste jednou řekl, že když v sobě věc nemá něco skrytého, je to zboží. Tajemství asi vidí ve vašich dílech každý své. Ale vidíte v nich vy to jedno konkrétní?

Já si myslím, že se něčeho dotýkám, tedy čas od času. Ale určitě ještě nejsem tak daleko, abych to dokázal rozkrýt. Cítím, že se přibližuji nějakému rozhraní, ale až k němu jsem se ještě nedopracoval.

 

Základní krystal

Jako jediný Čech jste vystavoval na London Design Biennale. Čeho jste se dotýkal tam?

Tam jsem měl takovou site-specific instalaci vytvářenou pro konkrétní místo v Somerset House, což je nádherný klasicistní palác na břehu Temže. Je to opravdu krásná stavba, i když pro výstavy současné vizuality to není příliš vhodný prostor, navíc přísně chráněný památkářskými pravidly. Já ve svých dílech rád reaguji na konkrétní architekturu. Somerset House je stavba otevřená do nádvoří řadou velkorysých oken velkých zhruba 2,5 metru a zakončených obloukem. Pro mě jsou okna takřka nejzákladnější formou architektury. Vypovídají o našem vztahu k vnějšímu prostoru, o tom, jak s ním chceme komunikovat. Jak jsme otevření, jak se s ním propojujeme.

 

 

Proto představuje vaše instalace okno?

Ano, je tvořena okny, ale beru ho jako ten základní krystal, kterým proniká dovnitř budovy silný světelný paprsek, který do interiéru přináší industriální hliníkový hranol. Má expozice představuje prolomení okna do prostoru. Opakuju jeho formu a vnáším ho dovnitř, abychom se stali součástí světelné prostorové scenerie a ocitli jsme se uvnitř toho okna. Jeho formu drží hliníkový hranol a my se přes něj díváme přímo do nebe. Do londýnského přímořského nebe, kde jsou stále vidět nádherné mraky.

 

Jak probíhaly přípravy? Vaše věci se asi nedají zabalit do bublinkové fólie a jednoduše poslat…

To ne. To bylo zlé. Měl jsem naštěstí dvě pomocnice, které se staraly o komunikaci. Protože se muselo řešit množství různých pojistek a posudků statika. Do toho ještě brexit. Komplikovaná byla i samotná doprava. Nejdříve nám to tam nikdo nechtěl odvézt, nakonec to vezla dodávka ze Zlína do Velké Británie do skladu, kde to někdo musel přeložit zase do jiného auta, aby to mohla na místo dovézt autorizovaná dodávka. Jiná tam totiž nesmí. Ale naštěstí nikdo nic nezničil. Do toho komplikace s covidem, spousta PCR testů, které nás stály na téměř 40 tisíc korun. Bylo to trochu nečekané dobrodružství, ale také díky velké pomoci Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, ministerstva kultury a české ambasády v Londýně se vše úspěšně podařilo.

 

Měla výstava úspěch?

Měla. Což bylo však určitě dáno také tím, že to byla jedna z větších akcí, které se mohly po tom covidovém roce konat. Za prvních čtrnáct dní se prý prodalo více lístků než na minulém ročníku po celou dobu výstavy. I když stále platila přísná pravidla. Chodit se mohlo jen jedním směrem, hlídal se počet lidí, musela jste se přihlašovat online na konkrétní čas…

 

Iluze a naše vnímání

Minimálně jednu věc jste ale dělal s tím, že v ní jedno konkrétní tajemství ukryto je… Mám na mysli Kate’s Pyramid v New Yorku, památník studentce, která zemřela na mentální anorexii…

Ano, to byla mladá dívka, výborná studentka, která trpěla touto nemocí. Byla už tak slabá, že zemřela na srdeční zástavu. Pyramida je zvláštní tím, že působí, jako by ubíhala od nás, ale přitom jde proti nám a jakoby vystupuje ze zdi. Vystihuje to, že se nám mnohdy věci jeví jinak, než ve skutečnosti jsou. Což je také podstata této nemoci, která v tomto a řadě dalších příběhů skončila tragicky. Vše je o iluzích a našem vnímání.

 

Jak jste se k tomuto projektu dostal?

Úplně jednoduše. Amerika je v tomto ohledu úžasná v tom, jak je otevřená cizincům. Byl jsem tam v té době jen chvíli a jim se můj návrh jednoduše zalíbil. Neumím si představit, že bychom my tady vybrali pro tvorbu podobného památníku návrh cizince, byť by byl nejlepší. Už vidím ty kritiky ve stylu „to by to neudělal hezky i nějaký Čech?“.

 

Čím jste se inspiroval?

Vycházím vlastně z obrazu raně renesančního malíře Fra Angelica. Na jeho obrazu vystupují temné prostory, které ubíhají a rozdělují obraz na svět zatracených a svět vyvolených. Je to takové memento, zastavení. Tím jsem se inspiroval a vznikla Kate’s Pyramid.

 

Co vás nyní čeká?

Musím vychovat děti, což se snad daří. Ale asi jste se ptala spíš na práci… Na podzim mám projekt v Latheronwheel ve Skotsku, kde vystavuje pět autorů z celého světa. Potom se chystám na Venice Glass Week v Benátkách. Ještě teď v létě připravuju s Jakubem Berdychem společnou výstavu v Žilině, a poté ještě se studenty mého ateliéru v Galerii Kuzebach v Praze. A ještě asi dvě tři další věci. Ale tím vás nebudu zatěžovat, protože když si na to vzpomenu, tak je mi ouzko. Je toho totiž hrozně moc. Loni se všechno zastavilo a teď je toho tak dvakrát víc.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama