Všechno, čeho jsem si vážil, najednou někam zmizelo

19. února 2021

Fotograf Jaromír Čejka na své vernisáži v knihovně Opatov.
archiv

Jeho fotografie z největšího pražského sídliště Jižní Město představují jeden z vrcholů tuzemské dokumentární tvorby. „Myslel jsem si, že skoro bořím režim. A dneska si lidi dávaj knihu mých fotek k Vánocům pod stromeček, protože jsou z nich naměkko,“ říká Jaromír Čejka a dodává: „Moje doktorka mi nedávno říkala – Ježišmarja, teprve teď vidím, jaký krásný věci jsme tam prožili!“

Co vás přivedlo k fotografování?

Bylo toho víc, ale důležitou roli sehrála určitá osobní krize. Na devítiletce jsem měl bezvadný kamarády, ale na průmyslovce jsem zůstal dost mimo a drtilo mě to. Rozhodně bych to nechtěl prožívat znova.

Jak vám z toho pomohl fotoaparát?

Chtěl jsem někam patřit, mít partu, prožívat věci s někým blízkým. Začal jsem kvůli tomu někdy v patnácti dělat závodně silniční cyklistiku. Moc mi to ale nešlo, končil jsem na ocase mezi posledními. Až fotka mě zachránila.

Začal jste fotit lidi kolem sebe?

To taky. Do té doby, když jsem byl někde ve společnosti, cítil jsem se přebytečný. S foťákem jsem získal důvod tam být a přitom jsem se nemusel s nikým bavit. To jsem totiž neuměl. Nedokázal jsem být společenský, chovat se uvolněně. Focení mě vytáhlo ze dna, stalo se mým záchranným lanem i kotvou. Vlastně to tak funguje doteď. Když se sejdeme třeba na maturitním srazu, všichni mají příběhy, o kterých můžou vyprávět. Jen já jich nějak moc nemám. A mluvit o pocitech je blbost, to nikoho nezajímá.

Vaše nejstarší fotky jsou z roku 1968, to vám bylo jedenadvacet. Byl to váš první ucelený soubor?

Takhle jsem vůbec neuvažoval. To byl takovej hnus, že jsem prostě využil toho, že mám foťák, a vyrazil do ulic. Pracoval jsem tehdy v Tesle Karlín, stáli jsme na Sokolovské a kolem nás projížděly tanky. Řvali jsme na ně a hrdinně plivali, pak jsme sjížděli na kamarádově motorce v obrněné bratrské koloně Vinohradskou na Václavák. Taky si pamatuju, jak jsem stál schovanej za sloupem u Národního divadla, kde měli Rusáci postavený dělo. Cvaknul jsem a hned se ozvalo dupání a řev: „Davaj, davaj!“ Film mi ten důstojník zabavil, ale naštěstí mi nechal foťák.

Čím jste tehdy fotil?

Měl jsem Mikromu, což byla miniaturní kamerka, kterou vyráběla Meopta už od roku 1946. Na jednu cívku se vešlo až padesát snímků. Byl to můj vysněný foťák od deváté třídy, úžasná technická hračka.