Jak se zkoumají předsudky a můžeme se jich zbavit?

Kde se berou předsudky?

Těch vlivů je hodně. Učíte se od rodičů, přebíráte předsudky na úrovni společnosti či z médií. Jednou z funkcí předsudků je ochrana obrazu skupiny, do níž patříme a kterou považujeme za nejlepší. Příslušníci většinové společnosti se tímto způsobem mohou snažit ochránit svoje pozice ve společnosti. Když patříte do dominantní skupiny, plynou vám z toho totiž nemalé výhody. Příkladem takové ochrany vlastních pozic je například nesouhlas s pozitivní diskriminací v USA, kde mohou být studenti z jiných než bělošských etnik podporováni při přijetí na vysokou školu.

 

Hraje u předsudků roli strach?

Koncept ohrožení je velmi pádný mechanismus, který se při setkání s příslušníky různých skupin uplatňuje. Zvlášť to pak platí u skupin, které neznáme. Může to být strach ze spolužití, ohrožení našich hodnot, strach z bezpečnosti nebo třeba ohrožení našich pracovních příležitostí. Na Slovensku jsme s kolegou Tiborem Žingorou vedli výzkum, který se snažil vysvětlit, jak lidé hlasovali v referendu o omezení práv homosexuálů. Ukázalo se, že hlasování do velké míry ovlivňoval právě strach nebo pocit ohrožení.

 

Lze se pocitu ohrožení zbavit?

Na příkladu slovenského referenda jsme ukázali, že když lidé mají osobní pozitivní zkušenost s homosexuály, tak nepociťují takové ohrožení a v referendu nehlasují pro omezení jejich práv. To bylo v případě tohoto referenda klíčové, protože kampaně na jeho podporu argumentovaly právě ohrožením křesťanských hodnot. A zjistili jsme ještě jednu velmi zajímavou věc. Pokud měli lidé pozitivní zkušenost s jinou stigmatizovanou menšinou, což byli v případě tohoto výzkumu Romové, tak měli nejen menší pocit ohrožení ze strany Romů samotných, ale taky menší pocit ohrožení ze strany homosexuálů, což se opět spojovalo s bojkotem referenda za omezená práva homosexuálů.

 

Můžete výsledky vašeho výzkumu zobecnit?

Obecně lze říct – a to nejen na základě výše uvedeného výzkumu –, že setkávání lidí z různých společenských skupin je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak snižovat pocit ohrožení a předsudky vůči jiným skupinám. Tyto skupiny nemusí být pouze lidé jiné barvy pleti, ale kdokoli, kdo je v určitém ohledu jiný než my – na základě náboženství, zdravotního omezení nebo třeba věku.

 

Ale jak docílit toho, aby se různé skupiny setkávaly?

Na univerzitě v Bernu teď učím seminář o redukci sociální diskriminace. Studující zde hodnotí intervence, které mají snižovat předsudky a diskriminaci. Jedním z konkrétních příkladů je projekt v Curychu, který podporuje bydlení studentů se staršími lidmi za zvýhodněných podmínek. Vzájemně se podporují, mladší pomáhají starším, starší lidé nejsou sami. Zároveň se tak odbourávají předsudky vůči starým lidem.

 

To je i efekt inkluze. Když jsou děti ve třídě s různě znevýhodněnými spolužáky, lépe chápou, že ve společnosti žijí lidé, kteří se nějak odlišují, že mohou mít nějaké specifické potřeby.

Na to máme i výzkumy, že když máte ve třídě děti se zdravotním omezením, tak se pak zlepšují postoje k postiženým lidem. Problém v České republice ale podle mne je, že můžete přihlásit svoje dítě, do jakékoli školy chcete, a pokud je tam místo, vezmou vás. Tím vznikají výběrové školy a naopak vyloučené lokality, kam nikdo děti do škol posílat nechce. Ve Švýcarsku neexistuje, abyste si školku a základní školu pro děti vybírala sama. Tam, kde bydlíte, tam musí vaše děti chodit do školky a školy – tu konkrétní ve vaší čtvrti vám vždy přidělí. Bohužel to ale neřeší problém lépe a hůře situovaných sousedství nebo čtvrtí měst.

 

EVOLUCÍ TO VYSVĚTLOVAT NECHCI

Jak jste se ke zkoumání předsudků vlastně dostala?

Ve své diplomové práci jsem řešila národní stereotypy a od těch je už jen krok k předsudkům. Cílem psychologického výzkumu je porozumět a předpovídat chování lidí. Zkoumat chování přímo je ale velice obtížné. Proto se lidí ptáme na jejich postoje. Předpokládáme, že postoje lidí nám potom prozradí, proč se chovají nebo se budou chovat určitým způsobem. A postoje mají tři složky: To, co si o objektu myslíme, jsou stereotypy. Jestli daný objekt máme rádi, jsou předsudky. Poslední složkou postojů je naše chování, to je diskriminace.

 

Čas od času se lze někde dočíst, že prapůvod předsudků lze hledat v evoluci, že jsme kdysi žili v tlupách a báli se ostatních skupin, které jsme neznali. Co říkáte na toto vysvětlení?

Evoluční vysvětlení jsou zajímavá a populární. Jejich problémem ale je, že jimi můžete vysvětlit téměř cokoliv. Pokud bychom bez problému přijímali cizince, tak určitě taky dokážeme evolučně vysvětlit, proč jsme tak přátelští. Podle mne sice můžeme mít obavu z někoho, koho neznáme, ale jestli tu obavu budeme podporovat, anebo se jí pokusíme zbavit, je už zcela na nás.

 

Navíc my nepatříme jen do jedné skupiny, ale do mnoha skupin, které se různě proměňují.

Přesně tak, společenské skupiny nejsou nikdy pevně dané, lidi škatulkujeme podle konkrétního kontextu a našich aktuálních potřeb. Uvedu příklad. Když půjdete na úřad práce, tak se můžete pohoršovat, že tam jsou členové společenských menšin a že vy jako Češka máte mít přednost. Pak půjdete do hospody, kde bude ženy ohrožovat dotěrný muž – tam se zase budete identifikovat jako žena a budete se cítit spřízněna s ostatními ženami, a to včetně žen z jiných společenských skupin. Do jisté míry je to automatický proces, který se ale můžeme částečně naučit ovlivňovat. Je to těžké, ale ne nemožné.

 

Ve Švýcarsku jste zkoumala vliv médií na předsudky. K čemu jste dospěla?

Jedno ze zjištění je, že pokud média píší například o uprchlících negativně, vy ovšem máte s nějakým uprchlíkem osobní pozitivní zkušenost, tak pak už negativní informace z médií váš postoj nezmění. Zkoumali jsme také dvě stigmatizované skupiny, Romy v Česku a kosovské Albánce ve Švýcarsku, což jsou v obou zemích menšiny stereotypně spojované s podobnými problémy, jako je kriminalita, nechuť pracovat.

 

A co jste zjistili?

Lidé z majority o těchto dvou skupinách četli zprávy z médií. Pokud četli pozitivní zprávy o dané menšině, jejich postoje k menšině se zlepšovaly. Pokud negativní, tak se zhoršovaly. To je logické. Zajímavé ale bylo, když četli zprávu, která byla ambivalentní, obsahovala jak pozitivní, tak negativní informace. V tomto případě se po přečtení postoj účastníků výzkumu k dané skupině zlepšil. Pokud se tedy v médiích bude objevovat vyvážené zpravodajství, pomůže to v boji proti předsudkům. Popsat vyváženě například fakta týkající se imigrace je určitě velká výzva. Stejně tak ale není řešení, pokud se o imigraci nebude v médiích psát vůbec. I to, že se tématu byť s dobrým úmyslem vyhýbáme, vytváří ve společnosti tenzi.

 

Zaujalo mne, že jste se zabývala i takzvanými postkonfliktními společnostmi, konkrétně v bývalé Jugoslávii.

Na výzkumu postkonfliktních společností stále ještě spolupracuji s mými bývalými doktorandy, Mirjanou Rupar z Bosny a Hercegoviny a Shpendem Vocou z Kosova. Zkoumáme, jakým způsobem lze ovlivňovat ochotu usmířit se s bývalými nepřáteli. Je to samozřejmě nesmírně bolavé téma a negativními emocemi nabitý kontext. Společnost je tam více jak dvacet let od oficiálního ukončení konfliktu úplně rozdělená. Bývalí nepřátelé spolu nepřicházejí do kontaktu, žijí v různých městech, čtvrtích, jde o takzvanou neformální segregaci. My z jiných takových kontextů víme, že není vůbec složité se za takových podmínek ke konfliktu vrátit. Pokud nedojde k psychologickému usmíření, konflikt se může kdykoli znovu rozhořet.

 

Je nějaká šance současný stav zvrátit a přispět nějak k usmíření?

My jsme mimo jiné zkoumali, jak ovlivňuje vaše postoje to, když uznáte, že ve válce trpěly obě skupiny, nejenom ta vaše. Pokud to uznáte, tendence k usmíření je větší. Samozřejmě v různých dobách, před konfliktem, během něho i po něm, trpěla někdy jedna skupina více než druhá a pak se to třeba otočilo. Pokud ale skupiny uznají, že i v druhé skupině byly oběti, zvyšuje to empatii a snahu usmířit se. K usmíření také napomáhá pozitivní kontakt s bývalými nepřáteli, především osobní zkušenosti, k níž ale v postkonfliktních společnostech příliš často nedochází.

 

VŽDYCKY ŠKATULKUJEME

Jaké jsou nejnovější poznatky ohledně předsudků?

Novinkou je, že pokud se setkáváme s příslušníky různých společenských skupin, neredukuje to jenom naše předsudky, ale vede to i k našemu lepšímu kognitivnímu výkonu. Šířeji přemýšlíme, originálněji řešíme problémy, lépe můžeme vést tým či být víc kreativní. Meziskupinový kontakt je tedy prospěšný nejen pro společnost, ale i pro každého z nás individuálně.

 

Co když je ale náš zážitek s nějakou skupinou hodně špatný?

Výzkum negativního kontaktu byl dlouho zanedbávaný, protože vědkyně a vědci chtěli situaci zlepšovat, a tak se soustředili především na vliv pozitivního kontaktu na předsudky. Každopádně z výzkumů, které se nedávno provedly včetně těch z naší laboratoře, plyne, že negativní zkušenost je těžké přepsat a čím víc je negativní, tím to logicky jde hůř.

 

Není problém taky v tom, že když nás napadne běloch, nezačneme hned nenávidět všechny bělochy, ale když to udělá Rom, neubráním se nenávisti vůči této menšině?

Vždycky máme tendenci druhé nějak škatulkovat. Když se poperu s člověkem z většinové společnosti, můžu říkat, že to byl Pražák, feťák, vždy se snažíme lidi zařazovat do nějakých skupin. Máte ale pravdu, že špatné zkušenosti s Romy se v českém kontextu přepisují špatně, spirála nepřátelství je tu roztočená už po generace, zlepšení bude přicházet jen těžko a pomalu. Přesto má velký smysl se o harmonizaci napjatých vztahů pokoušet.

 

Nemohlo by pomoct, kdyby si lidé víc zkoušeli představit sebe na místě jiných lidí, třeba v případě uprchlíků?

To je velmi dobrý způsob. Empatie se ukazuje jako klíčový proces v odbourávání předsudků.

 

A je něco, co přebije naši negativní zkušenost s nějakou skupinou?

Náš výzkum v pohraničních oblastech střední Evropy, který zahrnoval kromě Čechů i Němce, Poláky, Rakušany a Slováky, ukázal, že pokud měli lidé negativní zkušenosti s příslušníky sousedních národů, měli k daným národům i negativnější postoje. Výjimkou ve skupině lidí se špatnými zkušenostmi byli ti, kteří měli zároveň přátele z těchto národů. Představme si konkrétně, že se ve frontě v obchodě pohádám s Němcem, který předbíhá. Už takto relativně neškodné zkušenosti se spojovaly s horšími postoji k Němcům obecně. Pokud se ale ve frontě pohádám s Němcem, zároveň mám ale i německé přátele, pak se u mne negativní postoje k Němcům neprojevují.

 

Na závěr se zeptám, jestli je něco, co vás na současném stavu světa a na našich předsudcích rozčiluje?

Co mi hodně vadí, je diskriminace žen, a to až do té míry, že to nemohu zkoumat. Moje naštvání by pro výzkum nebylo dobré. Zajímavá je ale jedna věc. Jak jsem říkala, že meziskupinový kontakt redukuje předsudky, tak v tomto případě to neplatí. Ženy a muži se setkávají neustále, ale stejně to nepomáhá, aby měly ženy ve společnosti rovnoprávnější postavení, aby byly vpuštěny do rozhodovacích pozic. O tom jsme se už ale bavily: lidé mají tendenci si své vydobyté pozice ve společnosti bránit a nechtějí se jich jen tak vzdát.