Každá z nás občas ryje držkou v zemi

Když jsme se viděly před několika týdny, zrovna jste se dozvěděla, že vám pojišťovna zamítla žádost o aktivní vozík pro Kristýnku. Změnilo se od té doby něco?

Ano, napsali nám tehdy jen strohou větu, že prý Kristýnka nemá zachovalou funkci rukou natolik, aby ho mohla sama ovládat, což je ale směšné. I kdyby měla, tak ho nikdy nebude ovládat úplně sama, vždy bude pod dohledem ergoterapeuta nebo někoho z nás rodičů. Vždyť jí je šest let, ani zdravé děti přece nechodí v tomto věku venku samy. Měli jsme jen pár dní na to, abychom dali dohromady další zprávy od lékařů a fyzioterapeutů a odvolali se. A stal se zázrak, právě mi přišlo, že ho po odvolání přece jen dostaneme.

Proč je pro ni aktivní vozík tak důležitý?

Protože je lehčí a pohyblivější než ten pasivní. Je uzpůsobený tomu, aby ho mohla sama ovládat. Může se s ním pod naším dohledem učit zacházet a udržet si tak do budoucna určitou samostatnost. Nebude jen pasivně tlačená, bude moct sama vyvíjet aktivitu, dojet si například na hřišti za kamarády. Díky pohybu si bude procvičovat svaly, udržovat dobré držení páteře, hlavy, uvolní jí to napětí v rukou. Dosáhnout toho, aby byl jedinec s handicapem co nejvíce samostatný a byl tak co nejmenší zátěží pro systém, by snad mělo být v zájmu státu a pojišťoven. Když ji hodím na pasivní vozík, odepíšu ji už v šesti letech.

Nebojíte se, jak ho zvládne ovládat?

Vůbec ne. Vozík jsme dvakrát zaměřovali s konstruktérem i s fyzioterapeutkou a hned od první chvíle bylo vidět, jak je na něm šťastná. Sama si na něj vlezla, automaticky chytla kola, šla s nimi dopředu, dozadu, dopředu. Zatáhla a povolila ruční brzdu. Prostě napoprvé skvělý výkon.

Dobré rozhodnutí

Kde je Kristýnka dopoledne, když trénujete?

Někdy je tady, ale bývá ve školce. Chodí do běžné mateřské školy. Což je také výsledek půlročního papírování. Podle mě je plošná inkluze nesmysl, ale některým dětem začlenění prospěje a Kristýnka zrovna takovým dítětem je. Má dva sourozence, takže vyrůstala s dětmi, od malička tu byla s námi ve fitku. Všechno vnímá a všemu rozumí. A zpětně vidím, že to bylo dobré rozhodnutí. A to nejen kvůli ní, ale i kvůli ostatním dětem. Přijaly ji skvěle, když přijdeme na hřiště, kolikrát se k nám přitočí nějaká holčička ze školky a „ahoj Kristýnko“, a už ji táhne pryč. Dokud dětem nějaký hloupý dospělý neřekne, že postižené dítě je divné a špatné, tak ho vnímají úplně normálně a naopak vidí, že zdraví není samozřejmost, že je potřeba si pomáhat a tolerovat i odchylky u ostatních.

Měla jste jedno dítě ve školce, druhé na vozíku a třetímu byly dva roky a rozhodla jste se založit si posilovnu s programem speciálně pro mámy. Je to tak?

Já jsem tehdy do fitka chodila cvičit. Začala jsem, když byl nejmladší rok. Muž chodil do práce, večer býval občas pryč, navíc večer je kolem dětí hodně běhání, tak jsem nemohla chodit cvičit večer. Jediná doba, kdy jsem mohla jít, bylo v sedm ráno. Majitelka toho fitka tehdy podruhé otěhotněla, a protože už ten podnik nefungoval tak, jak si představovala, chtěla se ho zbavit. Tehdy jsme se s manželem domluvili, že ho převezmeme. Řekla jsem si, že matek jako já musí být spousty, a že se to přece musí dát udělat tak, aby si mohly zacvičit i jindy než v sedm ráno. Manžel mě plně podpořil, tak to máme.

A jak se to dá udělat?