O děti se nebojte, jsou to nezdolní optimisté

11. června 2020

Dětský psycholog Václav Mertin.

Profimedia.cz

Posledních několik měsíců opustil náš život zavedené koleje. Kvůli epidemii koronaviru byly děti zavřené s rodiči doma, odříznuté od kamarádů. Teď po dlouhé přestávce mají zase všichni naskočit tam, kde původně byli. Jak na takové změny reaguje dětská psychika? „Problémy se mohou objevit, ale zase odezní,“ uklidňuje přední dětský psycholog Václav Mertin.

Jak by měla vypadat výuka ve škole po tak výrazné přestávce?

To bude pro učitele určitě velmi složité. I když probíhala online výuka, děti budou mít zcela jistě značné mezery, navíc každý jinak velké. Nicméně když si uvědomíte, že do konce roku zbývá jen pár týdnů, je představa, že by se to dalo a mělo dohonit, trochu absurdní. Učitelům bych doporučoval, aby věnovali část tohoto času – a ne úplně malou – tomu, že si budou s dětmi povídat. Aby to využili k reflexi.

Myslíte o životě v době koronaviru?

Ano, i když také trochu obecně. Nemusí je zpovídat, kdo se doma a jak učil, to koneckonců poznají sami. Ale obecně se s nimi pobavit o vzdělání, o tom, k čemu je dobré. A také o tom, co s vámi udělá, když o něco usilujete, věnujete tomu roky času, velké úsilí a ono to najednou není. Najednou o to přijdete a vám nezbude nic jiného než se s tím nějak vypořádat. Takové situace se v životě přihodí a nyní to mohly děti vidět na vlastní oči. Řada z nich chce být hokejistou, tenistou a já je od toho určitě nechci zrazovat, takové cíle jsou správné. Ale bylo by dobré jim ukázat, že se také může stát, že najednou ti sportovci nesportují, herci nehrají. Nemají co dělat, přišli o hlavní zdroj své obživy a musejí se s tím vypořádat. Což někdo zvládne lépe a jiný hůře. Nyní to děti samy viděly, zažily a rozumí tomu. A asi by se to dalo docela dobře využít.

A co nepříjemné věci spojené s návratem do školy? Co je může potkat?

Stát se může leccos. Mohlo například dojít k přeskupení kamarádů. Někteří se třeba v soukromí mohli více stýkat a ten, kterého neviděli dva měsíce, zůstane stát stranou. Nebude se to dít masově, ale vyloučit to nelze. To se ale časem spraví. Čeká je také odvykání od tabletů a chytrých telefonů. Když byly děti doma, využívaly je k výuce a představa, že to hned po učení zaklaply a že se rodičům podařilo je odehnat, by byla asi naivní. Nebylo co dělat, ven se příliš chodit nemohlo a počítače jsou zdrojem zábavy i poučení. To bych rodičům nevyčítal. Je to příjemné a člověk se od toho moc špatně odtrhává. Nicméně teď se režim změní a mnohým může toto odvykání přijít těžké.

Doba byla velmi složitá i pro rodiče, ve škole by mohly vyplavat i nějaké problémy. Mají je učitelé řešit, nebo čekat?

Pro rodiče to bylo určitě velmi těžké období. S dětmi si šli zcela jistě během učení na nervy, ale to patří k životu, a když vyučování skončilo, zase bylo dobře. Nicméně v některých rodinách to mohlo způsobit nemalé konflikty a nemalé komplikace a děti z toho nemohly utéct. Za běžného provozu mohou ráno odejít do školy, odpoledne zůstanou venku a tak z té situace uniknou. Takto ale neměly možnost žádného úniku a byly pořád doma. Pokud podobná krize takto přerostla, ovlivní to i život ve škole, takže ano, učitelé by to řešit měli. Ale s citem. Nenastoupit na dítě a nespustit výslech.

Jak bychom měli řešit my, rodiče, když se dítě začne chovat jinak? Vím o případu sedmiletého chlapce, který se v době koronakrize začal bát zvuků vody v trubkách na toaletě. Chodí tam jen se zacpanýma ušima a rodiče jej musejí chodit utírat. Přejde to samo?

V těchto případech nemůžeme vždy říct, že to souvisí s koronavirem. Časově to sice zapadá, ale změny chování mohou přivodit i jiné okolnosti. V tomto konkrétním případě bych řekl, že chování není příjemné ani pro jednu, ani pro druhou stranu, takže poměrně rychle odezní. Hádám tak do dvou tří měsíců. Těžko bude dlouhodobé. Chování dětí je často odrazem chování dospělých. Pokud zachovají klid rodiče, zklidní to i děti. Pokud by byl nový zvyk pro dítě příjemný, pak by se mělo jemně odnaučovat. Je to podobné, jako když se do rodiny narodí dítě. To starší se může začít například pomočovat, být více tulivé, plačtivé. Ale když uvidí, že se na životu rodiny a vztahu rodičů k němu nic nezměnilo, toto chování vymizí.

Václav Mertin (1951)

Jak moc psychicky odolné děti jsou?

Podpořte Reportér sdílením článku