O děti se nebojte, jsou to nezdolní optimisté

Posledních několik měsíců opustil náš život zavedené koleje. Kvůli epidemii koronaviru byly děti zavřené s rodiči doma, odříznuté od kamarádů. Teď po dlouhé přestávce mají zase všichni naskočit tam, kde původně byli. Jak na takové změny reaguje dětská psychika? „Problémy se mohou objevit, ale zase odezní,“ uklidňuje přední dětský psycholog Václav Mertin.

Jak by měla vypadat výuka ve škole po tak výrazné přestávce?

To bude pro učitele určitě velmi složité. I když probíhala online výuka, děti budou mít zcela jistě značné mezery, navíc každý jinak velké. Nicméně když si uvědomíte, že do konce roku zbývá jen pár týdnů, je představa, že by se to dalo a mělo dohonit, trochu absurdní. Učitelům bych doporučoval, aby věnovali část tohoto času – a ne úplně malou – tomu, že si budou s dětmi povídat. Aby to využili k reflexi.

 

Myslíte o životě v době koronaviru?

Ano, i když také trochu obecně. Nemusí je zpovídat, kdo se doma a jak učil, to koneckonců poznají sami. Ale obecně se s nimi pobavit o vzdělání, o tom, k čemu je dobré. A také o tom, co s vámi udělá, když o něco usilujete, věnujete tomu roky času, velké úsilí a ono to najednou není. Najednou o to přijdete a vám nezbude nic jiného než se s tím nějak vypořádat. Takové situace se v životě přihodí a nyní to mohly děti vidět na vlastní oči. Řada z nich chce být hokejistou, tenistou a já je od toho určitě nechci zrazovat, takové cíle jsou správné. Ale bylo by dobré jim ukázat, že se také může stát, že najednou ti sportovci nesportují, herci nehrají. Nemají co dělat, přišli o hlavní zdroj své obživy a musejí se s tím vypořádat. Což někdo zvládne lépe a jiný hůře. Nyní to děti samy viděly, zažily a rozumí tomu. A asi by se to dalo docela dobře využít.

 

A co nepříjemné věci spojené s návratem do školy? Co je může potkat?

Stát se může leccos. Mohlo například dojít k přeskupení kamarádů. Někteří se třeba v soukromí mohli více stýkat a ten, kterého neviděli dva měsíce, zůstane stát stranou. Nebude se to dít masově, ale vyloučit to nelze. To se ale časem spraví. Čeká je také odvykání od tabletů a chytrých telefonů. Když byly děti doma, využívaly je k výuce a představa, že to hned po učení zaklaply a že se rodičům podařilo je odehnat, by byla asi naivní. Nebylo co dělat, ven se příliš chodit nemohlo a počítače jsou zdrojem zábavy i poučení. To bych rodičům nevyčítal. Je to příjemné a člověk se od toho moc špatně odtrhává. Nicméně teď se režim změní a mnohým může toto odvykání přijít těžké.

 

Doba byla velmi složitá i pro rodiče, ve škole by mohly vyplavat i nějaké problémy. Mají je učitelé řešit, nebo čekat?

Pro rodiče to bylo určitě velmi těžké období. S dětmi si šli zcela jistě během učení na nervy, ale to patří k životu, a když vyučování skončilo, zase bylo dobře. Nicméně v některých rodinách to mohlo způsobit nemalé konflikty a nemalé komplikace a děti z toho nemohly utéct. Za běžného provozu mohou ráno odejít do školy, odpoledne zůstanou venku a tak z té situace uniknou. Takto ale neměly možnost žádného úniku a byly pořád doma. Pokud podobná krize takto přerostla, ovlivní to i život ve škole, takže ano, učitelé by to řešit měli. Ale s citem. Nenastoupit na dítě a nespustit výslech.

 

Jak bychom měli řešit my, rodiče, když se dítě začne chovat jinak? Vím o případu sedmiletého chlapce, který se v době koronakrize začal bát zvuků vody v trubkách na toaletě. Chodí tam jen se zacpanýma ušima a rodiče jej musejí chodit utírat. Přejde to samo?

V těchto případech nemůžeme vždy říct, že to souvisí s koronavirem. Časově to sice zapadá, ale změny chování mohou přivodit i jiné okolnosti. V tomto konkrétním případě bych řekl, že chování není příjemné ani pro jednu, ani pro druhou stranu, takže poměrně rychle odezní. Hádám tak do dvou tří měsíců. Těžko bude dlouhodobé. Chování dětí je často odrazem chování dospělých. Pokud zachovají klid rodiče, zklidní to i děti. Pokud by byl nový zvyk pro dítě příjemný, pak by se mělo jemně odnaučovat. Je to podobné, jako když se do rodiny narodí dítě. To starší se může začít například pomočovat, být více tulivé, plačtivé. Ale když uvidí, že se na životu rodiny a vztahu rodičů k němu nic nezměnilo, toto chování vymizí.

 

Jak moc psychicky odolné děti jsou?

Děti vnímají svět tak, jak ho vnímáte vy a jak ho vnímá paní učitelka v prvních třídách. Věkově se toto mění až na druhém stupni. Jestli jste pro ně vy byla v pohodě, jestli jste jim zajišťovala, co potřebují – samozřejmě vzhledem k omezením –, byly spokojené. To vůbec není o psychické odolnosti, děti berou svět takový, jaký je. A dokonce, i kdybyste v pohodě nebyla, asi by měly více problémů, ale také by to nějakým způsobem daly. Ony nevědí, jaký má svět být. Takže jestli vy se pořád usmíváte, berou to tak. Ale i když se mračíte, tak to taky někdy patří k životu. Nevím, jestli je to o odolnosti, ale je to o určité flexibilitě, kdy jsou děti schopny přizpůsobit se téměř jakýmkoli podmínkám.

 

Dá se tedy čekat, že drtivá většina dětí zvládne toto překotné období plné zákazů, příkazů a omezení bez problémů?

Příklady vidíme v minulosti, ale koneckonců také v současnosti. Můžete vidět fotografie dětí v uprchlických táborech, jak kopou do plechovky a hrají fotbal. Samozřejmě to nevystihuje celý jejich život, ale ony prostě žijí. Jsou – ne tedy samozřejmě úplně všechny, ale většina z nich – nezdolní optimisté. Ony věří, že zítra ráno bude zase dobře, že zase dostanou najíst a že zas budou dělat něco zábavného. Když jsou v suchu, teple a s maminkou, nemají potíže. Všechno ostatní hodně záleží na dospělých.

 

Ti se z toho však hroutí. Zavřeni v bytě máte potřebu s partnerem o situaci mluvit. Máte strach a dáváte ho najevo před dětmi, i když nechcete...

To je riziko u malinko starších dětí. Že dítě něco zaslechne a probudí se v něm silné obavy, které mohou vyústit ve změny chování. Známe to ale také z běžného života, koronavirus – nekoronavirus. U dítěte najednou přijde období, kdy má určité strachy – že rodiče zemřou, že ono samo zemře. Zdá se, že je z toho už pološílené, ale i toto období rychle přejde. Příklad je, když třeba rodiče vezmou malé dítě na pohřeb. Zemřela babička, kterou mělo strašně rádo, ono to už včera oplakalo a dnes je pohřeb. Dítě chvilku vydrží sedět a pak začne poskakovat, dělat blbiny a vy si můžete říkat, že to snad vůbec nebere vážně, že tu babičku snad nemělo rádo! Ale takhle dítě prostě funguje. Vůbec bych to neřešil. Dospělí si přirozeně dělají starosti, jestli bude na nájem, jestli koupíte, co potřebujete, a bojí se o životy svých blízkých, ale když to dětem trochu přefiltrujete a neříkáte jim úplně všechno, tak jsou spokojené.

 

Mluvil jste o tom, že nové situace mohou využít učitelé. Mohou jí využít i rodiče?

Já myslím, že je to dobrá příležitost, vést děti k samostatnosti. Nemyslím dát jim úkol a ničeho si nevšímat. Ale snažit se poznat tu chvíli, kdy už si dítě poradí samo, a nevměšovat se. Zasáhnout, když vidím, že je v koncích. Nemá však smysl dělat za něj úkoly. A i když se to mnoha lidem nelíbí, hlavní vzdělavatelé jsou rodiče, ne učitelé. Oni by měli děti připravovat na život. Samozřejmě teď nemyslím, že by jim měli dávat úkoly navíc a nutit je biflovat. Ale mohou tuto situaci, kdy s nimi tráví více času, využít a více si s dětmi povídat. Více se zajímat o to, co jejich děti vědí, odhalit tak jejich mezery a složitější věci jim vysvětlovat. A myslet na to i o prázdninách. Vysvětlovat, co na dovolené vidí, a odhalovat jim tak nové světy.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama