Chachaři z černého města. Jazykovědec zkoumal Ostravu

Krátké vokály, nářeční „bo“, úspornost projevu a vulgárnost. Rychle mluví a tím pádem i rychle přemýšlí a jedná. Je drsný, protože žije ve městě, které se s ním nemazlí. Ostravák. Právě na příkladu Ostravy zkoumá šestatřicetiletý Jan Huleja ve své nedávno publikované disertační práci, jakým způsobem zachycujeme v jazyce realitu. Zároveň poukazuje na manipulativní jazyk politiků a nutnost mediální gramotnosti.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jaká je Ostrava? Respektive, když použiji termín z vaší disertace, do jakých rámců Ostravu vkládáme?

Je to město hornické a hutnické. Byť je to naše třetí největší město, tak je vnímané jako periferie. Je černé, znečištěné. Osudové. A pod tím vším je možná hlavní rámec – Ostrava jako drsné město.

 

Pročítal jste knihy s ostravskou tematikou či knihy zasazené do prostředí Ostravy. Poslouchal jste, jak se o Ostravě zpívá, jak o ní mluví studenti či jaké vtipy se o ní vyprávějí. Změnilo se něco v tom, jak ji vnímáme, když porovnáme minulost a přítomnost?

Jedním z příkladů změny může být festival Colours of Ostrava. Zakladatelé festivalu vlastně interpretační schéma „černá Ostrava“, které je dlouhodobě usídleno v českém jazykovém obrazu světa, přebarvují. Já ve své práci používám pro tuto změnu slovo přerámcování. Snaží se říct, že není černá, ale barevná, otevřená a pestrá. Jiná skupina lidí se snaží Ostravu zbavit její černé nálepky tím, že vyzdvihuje její městskou zeleň a zelené vrcholky nedalekých Beskyd.

 

Zároveň je ale populární industriální turistika…

Ano, pro turistický sektor to spíše neplatí, ten stále láká turisty na černotu, hledání drsné krásy či krásy v ošklivosti. Přitom uhlí se v Ostravě už dlouho netěží, není tam ani jeden funkční důl, nejbližší je na Karvinsku. Ostrava už sice přišla o své horníky, jazykový stereotyp má ale obrovskou setrvačnost, proto černá v jistých ohledech zůstává.

 

Ve vaší práci srovnáváte odlišné vnímání Ostravy v dotazníkovém šetření mezi pražskými a ostravskými studenty. Co jste se od nich dozvěděl?

Asociace Ostravy jsou v podobně pojatých dotazníkových šetřeních většinou dost nekompromisní až kruté. Pražští studenti převážně odpovídali, že je to špinavé, hornické město se znečištěným ovzduším. Odpovědím vévodil smog. Psali, že je to daleko, někteří vzpomenuli Nohavicu, Baník a nějaký aspekt „ostravštiny“ – krátké vokály, nářeční „bo“, „pičo“ nebo „cyp“. Je ale nutné dodat, že většina pražských středoškoláků s Ostravou neměla vlastní zkušenost, řada vůbec nevěděla, co má psát, a tak uvedli výhradně, co o ní slyšeli. Tyto asociace z doslechu jsou však právě velmi cenné, protože odkazují ke stereotypu Ostravy, tedy k tomu, co o ní říká sám jazyk.

 

A co si o svém městě myslí Ostraváci?

Dvěma dominantními aspekty jejich odpovědí byly „domov“ a „znečištěné ovzduší“. Aspekt domova jako asociace rodného města příliš nepřekvapí, ale v odpovědích ostravských studentů byl silně akcentován a v mnoha odpovědích se projevoval patriotisticky. Myslím, že právě tento rozpor je pro vztah mnoha Ostravanů ke svému městu příznačný. Někdy až vyhrocené líčení negativ Ostravy jejími obyvateli vytváří v kombinaci s hrdostí, že jsou takového města součástí, unikátní ironicko-cynický postoj. Tím mi jsou obyvatelé Ostravy sympatičtí a blízcí. Tahle hrdá sebeironie je evergreenem u Nohavici, úspěšně s ní pracoval Ostravak Ostravski a celá řada více či méně přesvědčivých mediálních postav ztvárňujících „echt“ Ostraváky.

 

 

Sám jste z Prahy. Proč jste si vybral ke zkoumání zrovna Ostravu a ne třeba Brno či rodné město?

Kdybych si vybral Brno, dostal bych se do půtek, kdo je lepší, zda Praha, nebo Brno. Soupeřilo by se na stejném písečku. My jsme chytří, my taky. My máme Univerzitu Karlovu, my Masarykovu. My se umisťujeme vysoko v žebříčcích kvality života, my taky, a tak dále. Ostrava je oproti tomu opozitum Prahy. Ostrava se Prahu nesnaží předstihnout, ale útočí na její podstatu. Ostrava umí Prahu vykolejit. Existuje velký žánr vtipů o Ostravácích a Pražácích a za blbečka je v nich většinou Pražák – je zženštilý, submisivní, naivní a všechno mu moc dlouho trvá. Mám pocit, že Pražáci tu roli i docela akceptují, to by se v anekdotách s Brňákem asi tak jednoduše nestalo.

 

Při analýze jste čerpal i z literatury. Zaujal mne tento citát: „Moskva mívala za carismu své vory a chuligány, v Paříži žijí dosud apačové. V Chicagu gangsteři a v Ostravě chachaři.“ Jak je to s vnímáním slova chachar, typického slova pro Ostraváky?

Ten citát je od Gézy Včeličky (český levicový novinář, reportér, spisovatel a cestovatel, pozn. red.). Etymologie slova chachar není jednoduchá, ale má se za to, že se jedná o přejímku z nářečního hornoněmeckého slova hâhaere, což znamená „kat“. Slovníkovým významem slova chachar je „ničema“, „pobuda“, já bych spíš řekl „rváč“ či „výtržník“, ale nezapírám, že jsem ovlivněn prostředím fotbalových fanoušků a rámcuju chachara jako fotbalového chuligána.

 

Co se s tímto slovem stalo z vašeho pohledu jazykovědce?

Odbočím a vysvětlím to na anglickém slovu queer, které bylo původně zamýšleno jako negativní označení pro homosexuála ve smyslu „divný člověk“. Nejlepší taktikou, jak čelit nadávce, je, že ji akceptujete a sami se jí označíte. Tím vyrazíte protistraně trumf z rukou. Sexuální menšiny se tak začaly samy souhrnně nazývat a nyní máme queer studia, queer teorii, televizní a rozhlasové pořady vycházející z tohoto názvu. Jedním ze symbolů queer hnutí je růžový trojúhelník, jímž byli v nacistických koncentračních táborech označováni homosexuálové. S chachary je to podobné. Jako chachaři se už delší dobu označuje tvrdší jádro fanoušků ostravského Baníku, kterým se kdysi do chacharů spílalo. Nyní už běžného baníkovce tímto označením neurazíte. Naopak, chachar se stal obchodní značkou a společenským fenoménem.

 

Napadají vás nějaká další slova, která se v současné veřejné debatě podobným způsobem mění?

V dnešní době bohužel ztrácíme závažná slova jako „fašismus“, „genocida“, „totalita“, kterými si kdovíkdo dovoluje označovat cokoli, co mu přijde pod hubu. Osobně si myslím, že tato slova jsou dočasně prohraná. Těm zájmovým skupinám, kterým šlo o to, tato slova podkopat, záměr, zdá se, vychází. Ale napadají mě i slova, kterým přerámcování chybí. Kupříkladu u lidí, kteří jsou dotčeni nálepkami jako „pravdoláskaři“, „sluníčkáři“ či „pražská kavárna“, vidím jen velmi málo z odzbrojující ostravské sebeironie.

 

Co má rámcování do činění s realitou?

Americký filozof Nelson Goodman napsal knížku s pěkným názvem Způsoby světatvorby, ve které používá termín „verze světa“. Tvrdí, že verzi světa „lze považovat za pravdivou, když se neprohřešuje proti pevně zakotveným přesvědčením a proti žádnému ze svých vlastních pravidel“. Řeknu příklad. Ostravák si myslí, že zná ostravskou realitu, a snad opravdu můžeme říct, že by jí měl být blíž než například my dva. Může ale zjistit, že média nebo lidé kolem něj mluví o Ostravě jinak, špatně. Může vznášet protesty, jeho hlas je ale na stejné úrovni s ostatními dalšími lidmi a není slyšet. Nemá šanci protlačit svou verzi světa. Realitou se stává to, co říkají lidé, kterých je víc, kteří jsou víc slyšet. Anebo ti, kteří mají ve společnosti autoritu a jejichž verze světa připadá ostatním pravdivější. Anebo která prostě víc odpovídá tomu, co je pro ně pohodlnější.

 

Předpokládám, že těmi, kdo nejsilněji rámcují, jsou politici. Uvedete nějaký příklad?

Ano, ti to mají v popisu práce. Řekněme, že je jejich cílem prezentovat antiimigrační postoj a „napustit“ jím veřejnost. Za tímto účelem hledají vhodné pojmy, které budou ve svých projevech používat. Proto se rozhodnou přistěhovalectví rámcovat jako „záplavu“, což jim umožňuje mluvit o přílivu imigrantů, o imigrační tsunami, o tom, že se naše identita brzy utopí v moři migrantů, a proto vybízejí k tomu, abychom vytvořili proti uprchlíkům hráz a tak podobně. Politici principiálně používají vyzkoušené vypravěčské principy, drží se osvědčených metafor, kterými se navíc můžou přihlásit k nějakému základnímu ideologickému směru.

 

Vybavíte si ještě nějaký další příklad, který se dotýká nějakého tématu v českém veřejném prostoru?

Jestliže zůstaneme u předchozího tématu, tak se v českém kontextu v souvislosti s evropskou migrační krizí objevilo slovo vítač nahrazující nepříznakový výraz hostitel. Hostitel prostě hostí, je to jeho práce, nechybí mu při tom jeho hrdost – chová se s úctou ke svým hostům, a ti by zase měli respektovat jeho ubytovací řád. Vítači oproti tomu létají s mávátky, kloní se, mají úsměvy od ucha k uchu a ještě za to dostávají peníze, samozřejmě z neziskovek, nebo od nějakého mecenáše, který chce za každou cenu multikulti svět.

 

Co dělat, když se nám určitý způsob rámcování nelíbí?

Musíme mít na paměti, že žijeme v postfaktické době – fakta už moc lidi netáhnou, důležité je pouze to, jak se o nich vypráví. Budeme proto stále více a více potřebovat mediálně gramotné občany, kteří dokážou odhalovat manipulativní jazyk politiků či různých zájmových skupin. Americký lingvista George Lakoff ale říká, že by bylo špatnou reakcí, kdybychom se rámcování kvůli jeho manipulativní povaze obávali či snad štítili. Musíme naopak jeho potenciál využít. K ničemu totiž nevede, když je člověk v permanentní defenzivě a je nucen stále tvrdit, že pravda je jinde. Na to není čas. Když se nám nelíbí, co říká protistrana, mluvme od začátku jinak. K výbavě moderního mediálního člověka musí bezpochyby patřit schopnost nastolování vlastních témat a prosazování vlastních rámců, vlastních hodnot a postojů.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama