Ve stresu jsme jako zaťatá pěst. Uvolníte ji a vyplují běsi

Trauma se v Česku zmiňuje, když je řeč o přeživších druhé světové války, anebo se mluví o válečných veteránech z Afghánistánu. U vás je ale spojené i s něčím jiným…

Význam slova „trauma“ znají v Izraeli úplně všichni, od malých dětí až po nejstarší generaci. Téměř každý máme někoho, kdo sloužil v armádě anebo byl svědkem teroristického útoku. Několikrát za rok se připomínají oběti druhé světové války a oběti dalších válek. Uctíváme je jako hrdiny, ale dlouho se neřešilo jejich duševní zdraví. Jaký dopad měly všechny tyto tragédie nejen na přímé účastníky, ale také na jejich rodiny a přátele? Před dvaceti lety se u nás o traumatech ještě tolik nemluvilo. Naštěstí se situace zlepšuje a už to není takové tabu.

Vaše organizace je součástí Izraelské koalice pro léčbu traumatu, která sdružuje odborníky na toto téma. Čím se lišíte?

Pomáháme velmi širokému spektru lidí – od přeživších teroristických útoků až po zdravotníky, kteří během pandemie koronaviru potřebovali také velkou podporu. Naše neziskovka má i speciální program pro učitele. Školíme je, jak mluvit s dětmi, kterým zahynul někdo blízký. Lišíme se od ostatních hlavně tím, že provozujeme nonstop telefonní linku, kam můžete zavolat anonymně. Leckdy je to pro traumatizované vůbec první krok, kdy se odhodlají s někým promluvit, o tom, co je trápí. V Izraeli je totiž stále velmi silný kult hrdinů a ti přece zvládají všechno. My se snažíme vysvětlit, že se to nevylučuje – můžete být hrdinkou, ale zároveň je naprosto normální, že na vás emočně doléhá, co jste prožila.

BOJ S ČASEM

Pracujete také s lidmi, kteří přežili teroristické útoky. Je tahle pomoc něčím specifická?

Izraelská společnost je velmi dobře vytrénovaná. Lidé přesně vědí, jak se chovat po útoku a čeho se naopak vyvarovat, například že nemáte nikoho fotit anebo – pokud není zraněný – neměla byste ho odvádět z místa útoku. Náš tým jede většinou přímo na místo této tragédie a poskytujeme první psychickou pomoc. I když jsou lidé v šoku, chceme v nich podpořit pocit, že jsou aktivní a užiteční. Kdybychom je totiž odvezli, pak by měli pocit, že jsou nemocní a slabí. Naprosto klíčové jsou první hodiny po útoku, protože je vědecky prokázané, že čím dřív začnete s traumatizovaným člověkem pracovat, tím se snižuje pravděpodobnost, že se trauma „usadí“. Procento lidí, kterým se pomůže během prvních tří dnů a vyléčí se, je o dost vyšší než procento těch, kterým pomoc nebyla poskytnuta a pak trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jež dlouhodobě ovlivní jejich život.

Zmínila jste, že je v Izraeli velmi propracovaný systém, jak se chovat po tragické události. O co jde?

Izraelský specialista na trauma, profesor Moshe Farchi, vymyslel okruh šesti otázek, které je důležité položit bezprostředně po traumatizující události. Jsou to jednoduché, ale praktické otázky, které zafungují jako první pomoc pro lidi v šoku, například byli svědky útoku anebo bombardování. Jde hlavně o to, abyste odvedli pozornost od toho, co se právě stalo. Namísto toho, aby traumatizovaný člověk seděl na místě a nechal na sebe působit tu hrůzu, tak se ho snažíme aktivizovat. Ptáme se ho například, kam zrovna šel nebo komu chce zavolat. Tyto otázky jsou všeobecně známé, používají se při školení vojáků, policistů, ale také jsou pravidelně vysílané v televizi, aby veřejnost věděla, jak se v takové chvíli zachovat.

Když prvotní šok odezní, následuje dlouhodobý proces. V čem spočívá?

Pokud jste v ohrožení života, pak přepnete na „autopilota“, snažíte se hlavně přežít. Ve stresu jsme jako zaťatá pěst, jakmile povolí, vynoří se běsi. A přesně tohle se děje během válečného stavu. Když bezprostřední ohrožení pomine, pak začíná velká práce pro nás, protože přeživší začnou naplno vnímat, co se stalo. Mají vztek, bojí se, anebo se obviňují, že přežili, ale nezachránili své blízké. Samotné trauma se dá léčit snadněji než posttraumatická stresová porucha, která může mít devastující následky nejen na přeživšího, ale i na jeho blízké.

DALŠÍ STRES

Nyní pomáháte na Ukrajině. Jak to probíhá?