Smrt prostě pochopit nejde. Ale to nevadí, tak je to v pořádku

Lucie Faulerová získala v květnu Cenu Evropské unie za literaturu. Oceněna byla její druhá kniha, která se jmenuje Smrtholka. Ta vyšla těsně předtím, než Česko zasáhla epidemie koronaviru a smrt se k našim domovům přiblížila více, než bychom kdy čekali. I když si mladá spisovatelka v tomto směru nekladla žádné ambice, chodí jí nyní krásné, děkovné dopisy. „I mně samotné to pomohlo na cestě k určitému většímu smíření,“ říká.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Já jsem při četbě Smrtholky brečela. Brečela jste vy, když jste ji psala?

Možná ne přímo při samotném psaní, ale předtím, v době, kdy jsem si některé scény v hlavě představovala a přehrávala. Tak to ano.

 

Které to byly?

Pohřeb v kostele, u toho asi vícekrát. Třeba tu ruskou písničku, kterou měla ráda Madla, ta mrtvá dívka, tu jsem znala a pouštěla jsem si ji. Nebo když si Marie, hlavní hrdinka, představuje, že přišla k posteli své mrtvé sestry a lehla si k ní, aby s ní ještě naposledy byla a pochopila ji. A přitom ve skutečnosti nedokázala překročit práh pokoje. Tak při tom také.

 

Kritiky vás hodně chválí za to, že jste dokázala vystihnout rytmizaci příběhu, že se opravdu ocitnete s hlavní hrdinkou ve vlaku. Proč zrovna vlak?

Já jsem se vlakem hodně najezdila, když jsem například jezdila do školy. A vždycky jsem si plánovala, jak se cestou budu učit na zkoušky nebo si přečtu knížku nebo si pustím nějaký film na počítači. A obvykle jsem si jen pustila hudbu, dívala jsem se z okna a nechala volně plynout myšlenky. Na něco jsem vzpomínala nebo jsem prostě o něčem uvažovala. A tam mě napadlo, že bych mohla odvyprávět příběh, který by se odehrával v průběhu cesty vlakem, ale zároveň také za okny vlaku a přímo v něm. A chtěla jsem, aby když to někdo bude číst, tak podobně jak uhání děj v knize, uháněl krajinou. Aby samotný text plynul jako cesta vlakem.

 

 

Já jsem z vaší knížky měla pocit, že to nepíšete pro nás, čtenáře, ale vlastně pro sebe, že se s tím tématem sama vyrovnáváte. Proč vás sebevraždy fascinují?

Ono teď mě fascinují už o trošku míň, protože jsem se z toho vypsala. Ale ten příběh, který fascinuje Marii v knize, příběh o holce, která si lehla na koleje metra a nikdo si jí nevšiml, ten se opravdu stal. Kdysi jsem o něm slyšela a pořád jsem na něj musela myslet. Nešlo mi to z hlavy a vůbec nevím proč. Slyšela jsem v minulosti samozřejmě spoustu příběhů o sebevraždě, ale tohle mi přišlo něčím zvláštní. Možná tím, že tam bylo tolik lidí a nikdo si jí nevšiml. Kladla jsem si stejné otázky jako Marie. Jak se asi ta dívka tvářila, co při tom cítila, byla ráda, že ji ti lidé nevidí, nebo doufala, že ji na poslední chvíli někdo zahlédne… prostě jsem se snažila dostat do hlavy týhletý holky a začalo mě to fascinovat.

 

Tenká hranice

Proto jste začala pátrat po studiích a statistikách sebevražd?

Mně vždycky přišlo hrozně zajímavý, jak k tomu vlastně dojde. Jak tenká je hranice mezi tím, kdy v sobě popřeme ten nejprimárnější pud, který máme, pud sebezáchovy. A do toho jsem si představovala tu svou hlavní hrdinku, Marii, jak se jí dějou ty absurdní úrazy, a sama jsem vlastně nevěděla, jestli si je provádí záměrně, nebo nezáměrně. A to mě postupně samo dovedlo k zájmu o sebevraždy a pochopila jsem, že ta moje hrdinka je sebevraždama posedlá a chce se o nich dozvědět co nejvíc. Jinak bych asi ty rešerše až tak podrobně neabsolvovala, anebo bych si je udělala, ale nepoužila bych je v knize. Určitě jsem si nekladla ambice napsat knihu, která by odrazovala od sebevražd, nebo je naopak obhajovala. Spíš jsem si v průběhu psaní kladla mnohem více otázek, než na jaké jsem si odpovídala. Ty různé studie a statistiky jsou součástí knížky ne proto, že bych to chtěla čtenářům prvoplánově sdělit, ale musely tam být, protože byly součástí Marie a její posedlosti, ke které ji vedou jisté důvody...

 

Bála jste se, že by vás to samotnou mohlo napadnout?

To ne, a byla bych hodně překvapená, kdybych v tomto ohledu změnila stanovisko. Já bych asi byla schopná spáchat sebevraždu v případě, že bych zavinila něčí smrt nebo že by nějakou strašlivou katastrofou zemřelo několik mně blízkých lidí. Pak si dovedu představit, že bych mohla do takového uvažování vlítnout a že bych toho byla možná schopná. Ale jinak si moc nedovedu představit, co by mě mohlo k sebevraždě přimět. Ale je fakt, že když jsem to psala, nebylo mi vždy úplně příjemně. Někdy, během zimních večerů, kdy jsem si tyhle věci vyhledávala a snažila se vžít do Marie, která se s tím vyrovnává, mi z toho už fakt nebylo dobře a musela jsem psaní přerušit. Už jsem v té smrti byla moc.

 

 

Knihu jste vydala před covidem, vydala byste ji i teď?

Myslíte, že by se to nehodilo proto, že zemřelo tolik lidí?

 

Ano, že se spousta z nás pokouší vyrovnat se smrtí blízkého a smrt nás obklopuje už tak dlouho, že si o ní už nechceme číst. Navíc o té dobrovolné.

Vydala bych ji i teď. Nevybírám si témata, kterými se chci nějak trefit do společenské poptávky, ale témata, která mnou osobně nějak rezonují, a pak jen doufám, že to bude zajímat také někoho dalšího. A navíc… je pravda, že z té knížky nejvíce vyplývá téma smrti, sebevraždy, ale mým cílem bylo si ohmatat mnohem širší téma. Tím je absurdita žití a nežití, proč tady bejt, jestli tady spíš nebejt a zda není ta pravá svoboda, že se můžeme dobrovolně vzdát svého života. A co si vůbec v životě počít, což trápí právě Marii, protože všichni kolem ní mají na všechno názor a vědí přesně, jakým směrem se mají ubírat, zatímco ona se jen plácá. A jestli vlastně svoboda a celé to široké pole možností a toho, kam se můžeme ubírat, je opravdu svoboda, nebo jestli je to jen takové zdání.

 

Děkovné e-maily

Když to vezmu z druhé strany, myslíte, že vaše knížka mohla třeba pomoci lidem, kteří se teď potýkají se smrtí blízkých a snaží se s ní vyrovnat? Byť to nebyla vaše ambice?

Já bych byla za něco takového samozřejmě strašně ráda, ale vůbec si netroufám hádat, jestli takovou moc má. I když na někoho možná ano, několik čtenářů mi napsalo krásné, děkovné e-maily, že si říkám, že to možná smysl mělo. I mně samotné to pomohlo na cestě k určitému většímu smíření. K pochopení, že smrt prostě často pochopit nejde. A že to nevadí, že je to v pořádku. A že – i když to může znít jako klišé – než to smutnění za tím, kdo už tady není, se můžeme radovat z toho, že tu ten člověk byl a že byl důležitou součástí našeho života.

 

Uměla byste napsat veselou knížku?

Já myslím, že jo. Dokonce bych řekla, že jak Lapači prachu, tak Smrtholka jsou místy veselé.

 

To jsou, ale ta veselost vychází spíše ze zoufalství. Ale veselou od začátku do konce?

To nevím, jestli by mě samotnou bavilo. Mně je humor hodně blízký a strašně mě baví s ním pracovat, ale někdy je skvělý právě proto, že se objeví u tragických věcí. A nejen pro odlehčení nebo jako takový světlo, které onu depresivní tmu trochu rozsvítí. Ale mně přijde, že když se ve smutnou chvíli objeví kus absurdity nebo humoru, může to celou situaci podtrhnout nebo nasvítit v jiném světle. Dodá to té situaci další emoci nebo novou hloubku, která mě na tom baví a zajímá. Nejsem si jistá, jestli bych chtěla psát nějakej humoromán od začátku do konce, asi mě budou vždycky zajímat těžší témata. Chlámanda tak asi ne, ale ani se nechystám psát jen depresivní knížky. Je to o nějaké rovnováze.

 

Pracujete teď na něčem?

Myslím na spoustu věcí. Zachytávám různý myšlenky a nápady, teď je to hodně ve fázi víru, kde občas něco zachytím a zaznamenám si poznámku, abych na to nezapomněla. Ale nemám vymyšleno nic. Napsala jsem několik povídek a ještě jich asi pár napíšu a s přítelem Martinem Krejčím, který je režisér, máme rozepsaný filmový scénář, na který jsme dostali grant od fondu kinematografie. To je tedy něco úplně jiného než psát literaturu, což jsem zjistila, až když jsem se do toho pustila, ale je to také dost zajímavý a jsem zvědavá, co z toho vyleze.

 

Psaní do šuplíku

O čem to bude?

Příběh jsme si sami vymysleli, ale je inspirován legislativní situací v České republice. Nevím, jestli je to aktuální, ale v době, kdy za mnou Martin s tím námětem přišel, to u nás tak fungovalo. Že pokud se odsouzené ženě podařilo ve vězení nějakým způsobem otěhotnět, mohla být po porodu na rok propuštěná, aby se o své dítě postarala. Více bych ale asi prozrazovat nechtěla.

 

Po vaší první knize Lapači prachu se hodně čekalo na druhou knížku. Jak bylo pro vás těžké s touto představou psát a pak ji pustit do světa?

Na to mě někteří upozorňovali, ještě než jsem začala psát. Najednou jsem se dozvěděla, že to budu mít těžký, protože jsou tu očekávání a tak. Nejdříve mě to hodně zaskočilo, protože mě vůbec nenapadlo o tom takhle přemýšlet. Já si dlouhý roky psala do šuplíku a snila si o tom, že to někdy někdo vydá. Pak se to stalo a já si zase říkala… a co když to nikdo nebude chtít číst? A teď jsem byla zase postavena do situace, že teda musím přinést něco dalšího a že tu jsou nějaká očekávání. Tak jsem si řekla, že je blbost o tom vůbec přemýšlet a nějak se v tom kontrolovat. Možná, že kdybych v tomto byla chytřejší a více kalkulovala, nevybrala bych si za hlavní hrdinku Marii, aby nehrozilo, že budu poslouchat, že jsem tu laťku nepřekročila, protože je to jen druhá divná holka.

 

Takže jste se od toho tlaku dokázala oprostit?

Snažila jsem se o tom nepřemýšlet a jediné, v čem jsem se korigovala, je, že se nesmím vykrádat. Do té doby mi bylo jedno, když se nová povídka v něčem podobala mé starší, která skončila v šuplíku. Najednou mi to však přišlo důležitý. Jenže na druhou stranu, když se snažíte křečovitě korigovat, je to na výsledku cítit. Tak jsem se prostě odstřihla od první knížky a nechala to běžet, jak mě to napadalo. Pak bylo hotovo, kniha byla vydaná a já trnula, co na ni lidi řeknou. A pak přišly první recenze a každý měl potřebu Smrtholku srovnávat s mou první knihou. Jakože jsem buďto uspěla, nebo neuspěla, nebo „nevím, nevím, počkáme si na třetí“. Zdálo se mi nefér, že na každou další knížku bude pohlíženo ve srovnání s těma předchozíma. Ale pak mi nějak došlo, že je to vlastně logický a já to koneckonců dělám taky. Že když si přečtu několikátou knížku od určitého autora, tak si říkám „ta předtím byla lepší“. A teď se zase teda čeká na tu třetí. Pochopila jsem, že je to normální, že to k tomu patří a nemá smysl se tím zabývat.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama