Jedu už jen na sto procent, říká kadeřník ve svém penzionu

Proč se vyhledávaný kadeřník z Prahy odstěhuje s rodinou na samotu?

Můj otec je rybář a vášnivý houbař. Odmalička mě bral do přírody a vždycky jsem věděl, že chci žít tak, abych mohl kdykoliv chodit do lesa. Druhou věcí je, že mě baví starat se o zahradu, sázet a sklízet plody. Zároveň jsem věděl, že z něčeho musím být živý. Jsem sice kadeřník, ale penzion mi přišel jako výborný nápad.

A jak se kluk s touhou po přírodě stal kadeřníkem?

Trochu z recese, jako všechno v pubertě. S nápadem přišel nejlepší kamarád. Líbilo se nám dostávat dvacet korun za dvacet minut práce a mít kolem sebe samé ženy. Dneska už bych asi volil něco jiného, ale když vám je při rozhodování třináct čtrnáct let…

Takže jste šli…

Kamarád se na mě vykašlal a šel na obchodní akademii. Na učňáku v Braníku jsem byl jediný kluk. Žádné pánské šatny ani záchody, všechno pěkně společné. Bylo to nádherné, ale za ty tři roky jsem se skoro odnaučil psát, protože spolužačky za mě všechno dělaly.

Věděl jste už tehdy, že chcete svůj salon?

Vůbec. Pořád to byla recese. Vždyť jsem se na učňáku nenaučil stříhat. Největším bonusem bylo jen to, že jsem ztratil ostych i před super-nádhernými ženami. Po škole jsem měl jediné štěstí, že frčel šílený účes začátku devadesátých let. Vlasy se seshora hodně sestříhávaly, vzadu se nechával „jágr“. V té době jsem uměl vlasy jen sčesat dolů, vzít nůžky a dole to zastřihnout jako papír. Dělal jsem jen tohle a měl jsem plno.

Kde nastal zvrat a posun vzhůru?

Vydělával jsem hodně peněz, hlavně na dýškách a dost jsem pařil. Naštěstí mi došlo, že tohle floutkování dlouho nevydržím, a odjel jsem v jednadvaceti letech na zaučenou do Německa. Najednou zmizelo zázemí rodičů, musel jsem platit nájem, vařit si, prát si. Najít si práci. Zůstal jsem ale v Cáchách skoro dva roky.

Jak šlo stříhání?