Vlastenectví nemusí být nutně patetické

12. října 2021

archiv

Alena Cicáková vyrazila v 90. letech do Londýna pracovat jako au pair. Podobně jako tisíce mladých lidí z bývalého Československa chtěla vyzkoušet život v cizině. Krajanská komunita ji tehdy nelákala, ale postupně si k ní našla cestu. Až do té míry, že předloni začala nahrávat příběhy Čechoslováků po celém světě a zkoumat, kde je vlastně jejich „doma“.

Co vám osobně v začátcích v cizině nejvíc pomohlo?

Byla jsem holka z Aše, která se v osmnácti vydala autobusem do Anglie a doufala, že maturita z angličtiny bude stačit. Rychle mi došlo, že tak snadné to rozhodně nebude. Většinu času jsem trávila v té „mojí“ rodině, jinak jsem v Londýně nikoho neznala. Připadala jsem si v tom velkém městě úplně sama. Ani mě nenapadlo, že bych měla hledat pomoc v krajanské komunitě. Přece jsem nejela do ciziny, abych si tam povídala česky! Nakonec mi nejvíc pomohla rada mé londýnské šéfové, která řekla: „Hlavně se koukej kolem sebe a pozoruj!“ Zapisovala jsem si slovíčka, odposlouchávala přízvuk a snažila se pochopit, jak funguje multikulturní svět.

Kam jste zamířila z Londýna?

Vystudovala jsem práva v Irsku, pak mě vzali do mezinárodního call centra Lufthansy, v mezičase jsem složila zkoušky, abych mohla profesionálně vyučovat angličtinu. Dostala jsem nabídku jet do Říma, kde bych možná zůstala, kdyby mě kamarádi nepozvali na jednu kulturní akci. Tam jsem potkala mého budoucího manžela Rodolfa a veškeré plány šly stranou. Po dvou letech pendlování jsme se rozhodli, že budeme bydlet v jeho rodném městě na sever od Říma.

Tím ale putování světem zdaleka nekončilo. Proč jste se odstěhovali do Jižní Ameriky?

Manžel dostal pracovní nabídku v Chile, která byla původně na tři roky, a nakonec jsme tady už deset let. Vzpomínám si, že hned po příletu do Santiaga de Chile jsem měla pocit, že tohle už je definitivní odstřižení od domova. Když jsme bydleli v Evropě, dalo se celkem kdykoliv sednout do letadla a letět do Česka, ale z Chile už je to přece jen větší dálka. Začala jsem se víc zajímat o příběhy Čechoslováků, kteří se v první polovině minulého století vydali do Jižní Ameriky. Prodali veškerý majetek a odjeli do neznáma. Věděli, že už se zpátky nikdy nevrátí.

Žádný patos

Vy jste to ale naštěstí neměla tak složité…

Materiálně určitě ne, ale začala jsem chápat, proč se krajané v cizině rádi druží. Když jsem v Chile potkala několik mých vrstevnic z Česka, moc mě bavilo povídat si o všem možném, od večerníčků až po vaření. Tyhle hovory mě vždycky „přenesly“ na chvilku domů. V roce 2018 se slavilo na naší ambasádě v Santiagu sté výročí založení republiky a já byla úplně ohromená, kolik zajímavých příběhů tam zaznělo. Někteří krajané emigrovali před druhou světovou válkou nebo za komunistů, pak se dostali sem a museli začít od nuly. Napadlo mě, že bych mohla nahrávat příběhy krajanů nejen v Chile, ale i jinde ve světě. Zajímalo mě, jaké to je, žít daleko od domova, a přitom nezapomínat na to původní „doma“.

Kde se ve vás najednou vzala ta národní hrdost?

Podpořte Reportér sdílením článku