Za hranicemi nás vítali, u nás jsme byli černé ovce, říká zdravotní sestra, pendlerka

Máte tři děti. Neměla jste chuť zavřít se doma a nevycházet místo toho, abyste jezdila do jiného státu starat se o nemocné?

To bylo první, co mě napadlo. Zavřít se doma a nikam nechodit. Ochránit svoje děti. Nedopustit, aby se jim cokoli stalo, nebo snad abych já je ohrozila. Z médií, která stále popisovala ten černý italský scénář, jsem získala pocit, že každý, kdo se nakazí, okamžitě zemře. Tehdy jsme si doma sedli a díky mému muži, který se na vše díval trochu střízlivěji a pozitivněji, jsme tuhle fázi rychle překonali.

Takže bylo rychle jasno, že budete jezdit dál?

Z mé strany ano, a tak když přišla první informace, že se zavírají hranice a dva měsíce neuvidím své pacienty, že se najednou oddělíme, tak jsem to obrečela. Pak pendlerům umožnili, že mohou pracovat tři týdny v kuse v zahraničí s následnou dvoutýdenní karanténou. Tehdy mi moji šéfové volali, jestli bych do toho šla. To však nepřicházelo v úvahu, v době krize musí být máma s dětmi. Později přišlo rozhodnutí, že záchranné a zdravotnické složky mohou jezdit přes hranice neomezeně. Jen za cenu nesmírného papírování, které pro nás naše vedení podstupovalo. V naší firmě je z pětadvaceti zdravotních sester pět Češek a za to papírovací martyrium jsme se vedení složily na velkou kytku. Připadaly jsme si, že jsme jim na obtíž, i když oni to tak nebrali. Jezdit jsme tedy mohly, nicméně doma jsme nesměly nikam jinam chodit, stýkat se s širší rodinou, s nikým, ani nakoupit.

Měla jste strach?

První týden dva ano. Z nenadání začaly platit všechny ty zákazy, ale po pár dnech to přešlo. Říkala jsem si, že vlastně jedu na výlet, užívala si prázdné silnice. Práce mě baví a naplňuje, tak jsem si stres nepřipouštěla. Naopak jsem cítila, že musím psychicky podpořit pacienty, kteří byli často opravdu na dně. V televizi i v rádiu se neustále omílalo, kolik lidí zemřelo, kolik se nakazilo. Někteří pacienti mě vítali slovy „Tak kolik je to dnes?“. Bylo by lepší, kdyby se nezveřejňovala celková čísla, ale jen počty případů s vážným průběhem. To by bylo férovější. Ty nové tisíce nakažených pacienty vždy rozhodily.

Kdo jsou vaši klienti?

Kdokoliv, kdo má problém, který potřebuje lékařskou pomoc, ale nechce či nemůže ležet v nemocnici. Jezdíme například píchat inzulin pacientům s cukrovkou, injekce na ředění krve těm, kteří si je nezvládnou sami aplikovat, či měnit vývody pacientům se stomií. Staráme se o lidi s hlubokou žilní trombózou nebo bércovými vředy. Nebo i dáváme léky starým lidem s demencí, kteří si je sami nezvládnou vzít. Tím, že mohou být doma, šetří i zdravotní systém. Většina našich pacientů jsou starší lidé, jedné naší klientce je 99 let. Mladší jsou pak onkologičtí pacienti, kteří jsou už v těch nejtěžších fázích doma a je nutné jim vyladit dávky analgetik, aby neměli bolesti. Těch však nebývá mnoho.

Začaly jsme nosit roušky a nikdo to nechápal

Byl rozdíl v přístupu k ochranným prostředkům v Česku a v Německu?

Byl, především v prvních dvou týdnech. Zatímco u nás se už čtrnáct dní musely nosit roušky povinně, v Německu stále Institut Roberta Kocha i Světová zdravotnická organizace (WHO) říkaly, že roušky nejenže nejsou důležité, ale že ani nepomáhají. Že mají lidé dodržovat odstup a mýt si ruce. My Češky jsme je začaly nosit automaticky, ale nikdo to nechápal. Zažily jsme různé úšklebky a posměšky, že šíříme paniku. Dokonce i ze strany některých nadřízených.

Takže oni chtěli, abyste chodili bez ochrany i k pacientům, kteří byli vážně nemocní?