Jak to dnes vypadá v Doněcku, mi láme srdce

Nedávno jste oslavil čtyřicáté narozeniny. Jaké to je, hrát v tomhle věku fotbal na nejvyšší úrovni?

Na jednu stranu z toho mám obrovskou radost. Jsem vděčný, že i se čtyřmi křížky na krku můžu pořád působit v profesionálním fotbale. Ale zároveň to je občas trochu dřina.

 

V čem hlavně?

Především co se týče regenerace. To je úplně jiné než ve dvaceti. Nechci říct, že tehdy se o sebe člověk úplně nestaral, ale návrat těla do původního stavu po zápasech a trénincích byl o hodně rychlejší.

 

Co můžete předat svým mladším spoluhráčům po všech těch letech na vrcholové úrovni?

Každé období v životě fotbalisty má svá specifika. Já už jsem si lecčím prošel a vždycky to bylo jiné – ve dvaceti, třiceti, pětatřiceti… Těch věcí, které můžu klukům předat, je spousta. Vždycky je to ale ve finále o tom, jestli to ti lidi vůbec chtějí poslouchat.

 

Můžete být konkrétnější?

To bychom tu byli dlouho... (smích) Bavili jsme se třeba o regeneraci. Fotbalista musí poslouchat své tělo. Čím dřív vám to dojde, tím lépe pro vás. Zároveň pak pochopíte, že ne každý je stejný. Takže někomu vyhovuje po zápase jít posilovat – k tomu se kloní třeba v Anglii. Někdo jiný zase rád běhá, nebo si zajde do sauny. Zkrátka je třeba si najít vlastní cestu a jít vstříc potřebám vlastního těla. Na začátku kariéry tohle moc neřešíte, dojde vám to až časem.

 

V čem se fotbal nejvíc změnil oproti době třeba před 15 lety?

Určitě v rychlosti. V některých fázích i v taktice. Zároveň se změnila pravidla, což výrazně ovlivnilo dění na hřišti. Fotbal už není až tak tvrdý, jako býval před 15 lety.

 

Co si pod tím představit?

Například některé zákroky na žlutou kartu by tehdy byly posouzeny jako normální faul. Spousta dnes udělovaných červených karet by tehdy byly jen žluté a tak dál. Tenhle metr se posunul a začali se třeba víc chránit ofenzivní hráči.

 

To jsem byl ještě rychlej!

Začínal jste ve Spartě. Jak na Letnou vzpomínáte?

Jen v dobrém. Sparta mě vychovala. Strávil jsem tam krásné dětství, naučili mě hrát fotbal. Navíc jsem se skrze Spartu dostal do velkého fotbalu, zahrál si díky ní poprvé Ligu mistrů. Dá se říct, že pořád jsem fanouškem Sparty a přeju jí. Když mám čas, s dcerou chodíme často na Spartu, pochopitelně když se nám to nekryje se zápasem Jablonce.

 

Jste ještě v kontaktu s trenéry Hřebíkem a Kotrbou, kteří vás mimo jiné vedli?

Nedávno jsem měl křest knížky, kam jsem chtěl Jardu Hřebíka pozvat, ale kvůli proticovidovým opatřením to nakonec nedopadlo. Ale minimálně jsme spolu mluvili po nějaké době aspoň po telefonu. A s panem Kotrbou jsme se také viděli nedávno na Strahově a vzpomínali jsme na staré dobré časy, kdy jsme oba byli ve Spartě. Vždycky je to příjemné.

 

Když dával Marek Kincl legendární postupový gól v Lize mistrů proti Laziu Řím, byl jste na hřišti a slavil spolu s ním jako jeden z prvních. Jak na tenhle moment vzpomínáte?

To byly nádherné okamžiky. Skoro nepopsatelné. Byl jsem tehdy ještě na začátku kariéry a podařilo se nám postoupit ze skupiny Ligy mistrů v poslední minutě posledního zápasu. To byla totální euforie. A jestli jsem byl u Máry Kincla vážně jako jeden z prvních, tak to znamená, že jsem v té době byl ještě rychlej!

 

Věříte současnému směřování Sparty a sportovnímu řediteli Tomáši Rosickému?

Ten směr vypadá mnohem lépe než to, co se v klubu odehrávalo předtím. Je to pochopitelně jenom můj názor, ale podle mě je cesta česko-slovenských hráčů a využívání hráčů z vlastní akademie mnohem lepší než internacionalizace pod trenérem Stramaccionim. Nemám nic proti cizincům, ale z výkonnostního hlediska mi nepřišli lepší než odchovanci nebo tuzemští hráči.

Dost solidní parta

Po odchodu z Čech jste deset let hrál na Ukrajině za Šachtar Doněck. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Nádherné období. Byla to moje nejlepší kariérní léta nejen fotbalově, ale i životně. Samozřejmě jsem rád za všechno, co se nám tam povedlo vybudovat. Je to hlavně zásluha prezidenta klubu Rinata Achmetova, který do týmu investoval nejen hodně peněz, ale také nadšení a času. Po životní i fotbalové stránce jsem tam byl maximálně spokojený.

 

V čem jsou tamní fotbalové velkokluby Šachtar Doněck a Dynamo Kyjev rozdílné oproti týmům u nás?

Hodně je to o zázemí. Sparta teď udělala tréninkové centrum na Strahově, což je velký posun. Když to ale srovnáte se „Šachtou“ a Dynamem Kyjev, tak rezerva je pořád velká. My jsme v Doněcku měli nonstop k dispozici tři vyhřívaná hřiště, která byla k dispozici na trénink během zimy, mohli jsme je točit. Tady v Čechách je skoro problém utáhnout i hlavní stadion, kde je vyhřívané hřiště jedno. Sice se to zlepšuje, ale bohužel tady chybí potřebné finance.

V čem je ukrajinská fotbalová mentalita jiná než ta česká?

Celkově jsou Ukrajinci hodně pracovití a zarputilí. Vyčnívají odhodláním a pracovitostí. Ale moje zkušenost byla specifická, protože víc než polovinu týmu tvořili cizinci. Takže jsme byli trošku víc internacionální klub než ukrajinský.

 

Jak vlastně fungovala tamní kabina? Tvořily se skupinky?

V každém týmu se tvoří skupinky, které se vzájemně mají víc a míň rády. To je prostě fakt. Každopádně, po celých těch deset let, co jsem na Ukrajině působil, jsme měli dost solidní partu. Na začátku byla v týmu poměrně početná skupinka Rumunů, kterou pak ještě rozšířil trenér Mircea Lucescu. Moje cizinecká skupina pak byla ve složení já, gólman Honza Laštůvka, Polák Mariusz Lewandowski, Chorvati Darijo Srna a Stipe Pletikosa a tři Srbové, takže vlastně bývalý východní blok. (smích) No a pak tam byla velká skupina Brazilců a Ukrajinců. Fungovalo to ale bez problémů, byli jsme dobrá parta, ty skupinky nefungovaly izolovaně. Míchalo se to a protáčelo – chodili jsme na kafe i s Brazilci.

 

Dokázal klub Brazilce dobře integrovat?

Integrace, ať už přicházel jakýkoliv hráč, byla vždy stejná. Já jsem to zažil na vlastní kůži. Každý z hráčů má ve smlouvě, že se minimálně šest měsíců musí učit rusky, aby se běžně domluvil v klubu, v šatně a na veřejnosti. Takže jsme měli v tréninkovém centru vždycky před nebo po tréninku každý den dvě hodiny ruštinu a klub na to měl vyhrazenou speciální učitelku, která si brala pod křídla nové hráče.

 

Takže se po deseti letech domluvíte rusky dobře.

Naučil jsem se toho hodně během toho prvního půl roku, takže se domluvím. Ale můj velký kamarád byl právě Polák Lewandowski, se kterým jsme se bavili česko-polsko-rusky a postupem času jsme si vytvořili něco jako svůj vlastní jazyk. Rusky jsem mluvil převážně v šatně a v klubu.

 

Hrál jste v jednom týmu s Douglasem Costou, Willianem, Fernandinhem, Henrikhem Mkhitaryanem a dalšími hvězdami světového formátu. Na koho nejvíce vzpomínáte?

Na všechny tyhle kluky, kteří se posunuli z Šachtaru ještě dál a stali se fotbalovými superstars, vzpomínám hrozně rád. Neměl jsem s nikým z nich konflikt, a navíc to byli povahově hrozně super kluci, kterým především nechyběla pokora. S některými z nich, jako s Mkhitaryanem, jsem navíc pořád v kontaktu. Píšeme si a voláme, navíc díky Instagramu vidím, co kdo zrovna dělá. To je fajn změna oproti dřívějším dobám.

Měl jste u některého z těch fotbalistů už od prvního tréninku pocit, že to dotáhne daleko?

Třeba Willian přišel do „Šachty“ za velké peníze i na tu dobu. Tehdy stál 22 milionů dolarů a od začátku hrál v základu a měl výkonnost, takže bylo vidět, že půjde nahoru a Doněck pro něj nebude poslední stanice. Dokázal toho pak v Anglii v dresu Chelsea a Arsenalu celkem hodně.

 

Nejistota

Z klubu jste odešel v roce 2014. Bylo to kvůli situaci v zemi?

Mně v létě 2014 hlavně končila smlouva. Ale zároveň ta nejistota v celém regionu byla hmatatelná. Vůbec se tehdy vlastně nevědělo, kde budeme hrát, a mně se i s ohledem na rodinu moc nechtělo stěhovat do jiného města. Paradoxně jsem tehdy ještě absolvoval letní soustředění v Rakousku a trenér chtěl, abych dostal novou smlouvu.

 

Ale vy jste neměl zájem.

Za dané situace na východě Ukrajiny jsem řekl, že téhle nabídky nevyužiju.

 

 

Jste pořád v kontaktu s lidmi z klubu?

No jasně! Sportovním ředitelem je od loňska můj kamarád Darijo Srna. Deset let jsme spolu byli v každodenním kontaktu a pokračuje to dodnes. „Šachtu“ sleduju a fandím jí. Ani to nemůže být jiný. Jediné, co mě mrzí, je, že pořád nemůžou hrát doma, ale jsou ve fotbalovém exilu v Kyjevě, a nikdo vám nedokáže říct, kdy se tohle změní.

 

Navíc Donbas Arena byla poškozena během bojů...

To jo, ale ty škody byly, alespoň z toho, co vím já, hned opraveny. Jenže na tom stadionu nikdo už sedm let nehraje a fakticky to jen chátrá. Kdo by se o to taky staral? Není to moc příjemný pohled. Navíc se do Doněcku nedá ani doletět kvůli zničenému letišti. To však teď není na pořadu dne. Nic se nezmění, dokud se na politické úrovni nedohodne budoucí uspořádání Ukrajiny.

 

To se ale hned tak nestane.

Láme mi to srdce, ale musím říct, že situace se zřejmě hned tak nezmění. I kdyby se politici dneska dohodli, tak obnova infrastruktury a všeho potřebného pro návrat klubu zpátky domů by trvala něco kolem tří až pěti let. Nechal jsem tam kus života a byl bych radši, kdybych některé svoje přátele z Doněcku mohl navštívit u nich doma v rodném městě a ne někde jinde.

 

Ještě než celý konflikt v roce 2014 vypukl, zasahovalo vás nějak tamní politické pnutí na každodenní bázi?

Celá Doněcká oblast mluví z devadesáti procent rusky. Zhruba prvních pět let, co jsem na Ukrajině žil, byly navíc i třeba všechny kanály v televizi rusky, včetně těch veřejnoprávních. Až potom vzniklo nějaké nařízení, kdy muselo být všechno v ukrajinštině, takže to televizi a rádio proměnilo. Spousta lidí kolem mě, v klubu a tak, měla navíc dva pasy – ukrajinský a ruský – nebo i příbuzné a prarodiče v Rusku. Vlastně to vždycky bylo takové malé Rusko. Nikdo s tím tehdy neměl nejmenší problém.

 

Aby to dávalo smysl

Když jste skončil na Ukrajině, vrátil jste se domů do Jablonce. Jak probíhala jednání?

V průběhu konce poslední sezony v Šachtaru jsem byl v kontaktu jak s trenérem Šilhavým, tak s panem Peltou a bavili jsme se, za jakých podmínek bych mohl skončit v Jablonci. Já se navíc už chtěl vrátit domů. Měl jsem sice nabídky odjinud, i z ruské ligy, ale vrátil jsem se hlavně kvůli rodině.

 

Co plánujete po konci kariéry? Trénování, nebo něco úplně jiného?

Láká mě zůstat ve sportu, to nebudu lhát. V jaké funkci, to ještě nevím. Nějakou představu mám, ale od představy je to k realizaci daleko. Když zůstanu ve fotbalu, musí mě to bavit a dávat mi to smysl. Je obrovský rozdíl fotbal hrát a dělat funkcionáře, trénovat nebo cokoliv jiného. To musím teprve zjistit. Smlouvu mám do konce příští sezony. Pak uvidíme.