Začátkem roku studenti ani netušili, jaké to je, narychlo opustit domov

Dějepisářka Jana Galgociová z Gymnázia Polička vede své studenty k aktivnímu zájmu o historii. V lednu s nimi diskutovala nejen o deportacích Židů za druhé světové války, ale také o aktuálním dění v Evropě. Vyzvala je, aby se zamysleli nad tím, co by si vzali, kdyby museli navždy opustit své domovy. Výstava v poličské knihovně začala nedávno – a najednou studenti kvůli dění na Ukrajině vnímají, že tohle už není hra na „kdyby“, ale každodenní realita.

Jak studenti reagovali, když jste jim zadala, aby nafotili, co by si vzali na cestu do neznáma?

Nejdřív byli úplně zticha. Žádné velké nadšení se nekonalo. Část této skupiny učím už sedm let, za tu dobu k sobě máme hodně blízko, ale i tak jsem podrobně vysvětlovala svůj záměr. Souvisel s happeningem „Pamatuj“, který u nás na škole organizujeme už potřetí. Je to akce, při které si připomínáme osudy československých občanů židovského původu za druhé světové války. Vloni studenti vyhledávali, kde u nás v Poličce bydlely židovské rodiny. A letos jsem chtěla, aby se zamysleli nad tím, jaké to asi je, když musíte odejít z domova a netušíte, zda se někdy budete moct vrátit.

 

Měla jste nějakou konkrétní inspiraci?

Vyprávěla jsem studentům o tom, co prožívali Židé, kteří se museli před deportací sbalit. Konzultovala jsem téma s Janou Sumičovou, lektorkou vzdělávacího oddělení Památníku Terezín. Ptala jsem se jí, zda existovaly přesné instrukce, co si mají Židé zabalit. Říkala, že hlavní byl váhový limit, protože si mohli vzít maximálně padesát kilo. Slyšela jsem například vyprávění pamětnice, která si myslela, že jede s rodinou do Bad Theresienstadt. Vzala si plesové šaty a stříbrné příbory, ale neměla z čeho jíst…

 

Studenti svá pomyslná zavazadla balili tři týdny. Co hlavně řešili?

Řekla jsem jim, ať pečlivě promyslí, co si vzít s sebou, vše si zapisují do deníku a pak nafotí, co by dali do kufru nebo do batohu. Když jsem pak viděla, co vybrali, říkala jsem si, že mohli být trochu praktičtější. Zarazilo mě, že si někdo chtěl vzít dva fény, činky anebo troje různě barevné tenisky. Co mě naopak překvapilo, kolik studentů dalo do zavazadla rodinná fotoalba. Mohlo by se zdát, že už mají fotky hlavně v mobilu, ale řada z nich psala, že jsou pro ně fotky z dětství hodně důležité.

 

 

Jedna studentka na výstavním panelu napsala, že má obavy z toho, co se děje v Rusku a na Ukrajině. Bylo to něco ojedinělého?

Právě že vůbec ne. Mnoho studentů v denících píše o dění ve světě, a já se ani nedivím. Chodí totiž nejen na hodiny o moderních dějinách, ale také navštěvují společenskovědní seminář, jehož součástí je politologie. Také tam diskutují o aktuálních událostech ve světě, které ale nevnímají jen jako něco, co řeší během výuky. Baví se o těchto tématech i mimo školu.

 

RODINNÉ PŘÍBĚHY

Několik studentů má v denících konkrétní osudy z rodinné historie. Co jste se o nich dozvěděla?

Karolína Švendtová popsala, jak se její česká rodina dostala v roce 1945 do Svitav, kde byly prázdné domy po německých obyvatelích. Psala, že ona může balit v klidu a nemusí se stresovat, ale nedokáže si představit, co asi prožívají ženy, které se musely narychlo sbalit a odejít i se svými dětmi. Další studentka, Eva Horáčková, se rozepsala o příbuzných, kteří po roce 1948 emigrovali. V autě si vezli velký polštář plný peří. Ta paní později ušila malé polštářky všem členům rodiny, aby měli památku na domov. A potom jsme tu měli příběhy emigrantů do Kanady nebo Argentiny.

 

Vypadá to, že studenti byli ve svých zpovědích velmi osobní.

Pro mě bylo čtení deníků zajímavé právě i proto, že někteří studenti psali dost osobní prožitky. Jsem si jistá, že by se takhle nikdy neotevřeli, kdyby měli mluvit před třídou. Jeden student psal, že balení zavazadla dlouho odkládal. Prostě se mu do toho úkolu vůbec nechtělo, ale pak byl nemocný a najednou měl čas se nad tím zamyslet. Popisoval, že ho přemýšlení nad odchodem z domova naprosto pohltilo a dost se mu ulevilo, když rodiče přišli domů a nebyl na ty úvahy sám se sebou.

 

Bavili jste se ve třídě o jednotlivých zavazadlech?

Chtěla jsem, aby si řekli mezi sebou, proč vybrali konkrétní věci. A ptala jsem se jich, zda souhlasí se zveřejněním úryvků z deníků. Naštěstí s tím nikdo neměl problém, pak jsme s kolegyní Zdeňkou Kleinovou připravily sérii výstavních panelů, které jsou k vidění do 10. dubna v poličské knihovně. Nikoho z nás ale nenapadlo, že to, co jsme řešili v lednu, bude najednou každodenní realita mnoha lidí z Ukrajiny.

 

EFEKT ZAHLCENÍ

Od konce vašeho projektu se stalo něco, co dalo celé věci úplně jiný rozměr. Vnímají studenti, že kvůli Ukrajině už jejich práce najednou není tak úplně hrou na „kdyby“?

Hned po návratu z jarních prázdnin, po vypuknutí války na Ukrajině, proběhla porada pedagogického sboru gymnázia, jak se se studenty bavit o aktuální situaci. Metodička prevence a výchovná poradkyně doporučily třídnické hodiny. Tam jsme zjišťovali, jak která třída vnímá bezprecedentní napadení Ukrajiny, jak velkou má kdo potřebu se o zcela nové situaci bavit. A ty diskuse probíhají kontinuálně pořád. Také teď, po ukončení projektu, za mnou chodí studenti a říkají, že by asi zabalili něco jiného.

 

Zmínila jste, že se baví o dění v Evropě i mimo školu. Mění se nějak jejich názory v posledních týdnech?

Někdo o tom mluvit chce, někdo ne. Nechávám to hodně na nich, nechci, aby byli zahlcení jedním jediným, byť nejaktuálnějším a nejzásadnějším tématem. Se studenty často hovořím i neoficiálně, řada z nich má skutečné obavy, že se budou muset jednou sbalit a také opustit své domovy… Když se studenti začátkem března vrátili z jarních prázdnin, bylo znát, jak jsou vystrašení. Teď se nálada změnila a chtějí se zapojit do pomoci. Kvartáni každou středu o velké přestávce organizují dobročinný bufet, peníze chtějí dát organizaci Člověk v tísni. Kromě toho se chystá školní koncert na podporu ukrajinských běženců. A pravděpodobně nás čeká setkání se studentkou, která přišla před pár dny. Pochází z Charkovské oblasti a uchází se o možnost studovat na naší škole.

 

POSTUPUJÍCÍ ZLO

Mluvily jsme o happeningu „Pamatuj“. Ten letošní uvedl pan ředitel proslovem o vyvraždění téměř čtyř tisíc československých Židů v Osvětimi, a pak následovalo položení kamenů na počest devíti obyvatel z židovské komunity. Vnímají studenti, že už to není jen o historii?

Samozřejmě, že letošní ročník je kvůli aktuální situaci jiný. Moc dobře si uvědomují tu kontinuitu. Mluvila jsem se studentkou, která mi řekla, že tentokrát to bylo poprvé, kdy si naplno uvědomila, co asi prožívali lidé v předválečné době. Jeden krok následoval za druhým, a postupující zlo vedlo k systematickému vyvražďování…

 

Co máte nyní v plánu?

Rozhodně chci pokračovat v dalších aktivitách, protože v mém podání dějepis nikdy nebude o frontální výuce. Snažím se někdy i méně tradiční formou představovat konkrétní příběhy a události. Brzy chci se studenty vyrazit na dvoudenní exkurzi do Pardubic, kde se nedávno otevřel nový Institut Paměti národa. Je to interaktivní expozice o pamětnících z Pardubického kraje. Zajdeme se tam podívat, pak se někde zastavíme a večer si budeme povídat.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama