V ústavech by nemusel žít nikdo
24. listopadu 2021
Lidem, které označujeme za postižené, nedáváme často šanci žít mimo ústav. Nedáváme jim prostor prožít život tak, jak by si oni sami přáli. Dana Hradcová z Fakulty humanitní studií UK vystudovala aplikovanou etiku a už řadu let se snaží na akademické půdě, ale i přímo v terénu, proměňovat fungování institucí. Naslouchá těm, kteří v nich žijí, a tvrdí, že ústavy nepotřebujeme.
Všechno to začalo v roce 2010, kdy nás, tedy Fakultu humanitních studií UK a taky Českou alzheimerovskou společnost, oslovil Jihomoravský kraj. Měli zájem o zlepšené kvality služeb pro lidi s demencí žijící v jejich pobytových službách. Rozjeli jsme tam různé projekty, například na zlepšení paliativní péče nebo projekt týkající se jídla.
Ten program se jmenuje Bon apetit a vymyslela ho Jitka Zgola se svým partnerem Gilbertem Bourdillonem. Gilbert byl šéfkuchař francouzského střihu pracující v kanadských lázeňských resortech, který jednou navštívil Jitku, která byla tehdy ředitelkou služby pro starší lidi v Kanadě, a uviděl, jak to vypadá v jejich jídelně. Po cestě domů jí řekl, že takhle se to dělat nedá, a společně vymysleli program, který se soustředí na dobrý, důstojný a radostný zážitek z jídla. Jitka žila do svých třinácti let v Česku a my jsme ji tehdy pozvali, aby jejich program osobně představila lidem v dlouhodobé péči v Česku.
Chuť, konzistence a vzhled vás asi napadnou jako první, protože ostatní radosti u jídla, hádám, obvykle máte. Předpokládám, že jíte s tím, s kým jíst chcete, jíte z nádobí a příborem, které si sama vyberete. Když si chcete namazat chleba, sednout si k oknu a koukat ven, tak to uděláte. Mnoho těchto zdánlivě obyčejných radostí lidé v pobytových službách nezažívají. O program měli zájem nejen lidé, kteří poskytovali služby lidem s demencí, ale i lidé z domovů pro osoby se zdravotním postižením v Jihomoravském kraji. Asi dva roky jsme se pokoušeli měnit zvyklosti v jejich kuchyních a jídelnách, ale myslím, že nakonec ne moc úspěšně.
V ústavech, obzvláště pokud jsou velké, se taková věc těžko mění. Žije tam obvykle víc jak sto lidí, někdy i víc jak dvě stě. Mají centrální kuchyni i jídelnu, je tam přesně určený čas pro podávání jídla, nevhodné prostory, omezený počet pracovníků, kteří jídlo podávají. Velké limity jsou v surovinách i v normách, které dodržují. Zkusili jsme to, nyní je už na každé jednotlivé instituci, zda a jak s tím dál pracuje. Následně jsme hledali, jak pokračovat ve spolupráci, a rozhodli se mluvit především s těmi, kdo tyto služby využívají, tedy s klienty. A tak jsme se začali věnovat sebeobhájcovskému hnutí.
Jde o podporu lidí, kteří sami sebe obvykle považují za znevýhodněné či diskriminované a hájí své zájmy, a formulují, co potřebují, co by chtěli. Je to hnutí rozšířené v mnoha zemích světa. Zkusili jsme oslovit lidi v pobytových službách pro osoby se zdravotním postižením a najít ty, kteří by o něco takového stáli. A ještě jsme rozjeli jednu věc.
Podpořte Reportér sdílením článku
Sleduje sociální problematiku a zajímají ji osudy těch, kteří neměli ve svých životech takové štěstí jako většina z nás.