V ústavech by nemusel žít nikdo

24. listopadu 2021

Dana Hradcová z Fakulty humanitní studií UK

archiv

Lidem, které označujeme za postižené, nedáváme často šanci žít mimo ústav. Nedáváme jim prostor prožít život tak, jak by si oni sami přáli. Dana Hradcová z Fakulty humanitní studií UK vystudovala aplikovanou etiku a už řadu let se snaží na akademické půdě, ale i přímo v terénu, proměňovat fungování institucí. Naslouchá těm, kteří v nich žijí, a tvrdí, že ústavy nepotřebujeme.

Vaším pracovištěm na fakultě je katedra aplikovaných sociálních věd a Centrum pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče, v rámci něhož mimo jiné působíte v Jihomoravském kraji. Jak vznikla tato spolupráce?

Všechno to začalo v roce 2010, kdy nás, tedy Fakultu humanitních studií UK a taky Českou alzheimerovskou společnost, oslovil Jihomoravský kraj. Měli zájem o zlepšené kvality služeb pro lidi s demencí žijící v jejich pobytových službách. Rozjeli jsme tam různé projekty, například na zlepšení paliativní péče nebo projekt týkající se jídla.

Jak to myslíte, jídla?

Ten program se jmenuje Bon apetit a vymyslela ho Jitka Zgola se svým partnerem Gilbertem Bourdillonem. Gilbert byl šéfkuchař francouzského střihu pracující v kanadských lázeňských resortech, který jednou navštívil Jitku, která byla tehdy ředitelkou služby pro starší lidi v Kanadě, a uviděl, jak to vypadá v jejich jídelně. Po cestě domů jí řekl, že takhle se to dělat nedá, a společně vymysleli program, který se soustředí na dobrý, důstojný a radostný zážitek z jídla. Jitka žila do svých třinácti let v Česku a my jsme ji tehdy pozvali, aby jejich program osobně představila lidem v dlouhodobé péči v Česku.

Dokážu si představit, že jste chtěli kvalitnější, chutnější jídlo. Ale předpokládám, že to není všechno, o co jste usilovali?

Chuť, konzistence a vzhled vás asi napadnou jako první, protože ostatní radosti u jídla, hádám, obvykle máte. Předpokládám, že jíte s tím, s kým jíst chcete, jíte z nádobí a příborem, které si sama vyberete. Když si chcete namazat chleba, sednout si k oknu a koukat ven, tak to uděláte. Mnoho těchto zdánlivě obyčejných radostí lidé v pobytových službách nezažívají. O program měli zájem nejen lidé, kteří poskytovali služby lidem s demencí, ale i lidé z domovů pro osoby se zdravotním postižením v Jihomoravském kraji. Asi dva roky jsme se pokoušeli měnit zvyklosti v jejich kuchyních a jídelnách, ale myslím, že nakonec ne moc úspěšně.

Proč se projekt nepovedl?

V ústavech, obzvláště pokud jsou velké, se taková věc těžko mění. Žije tam obvykle víc jak sto lidí, někdy i víc jak dvě stě. Mají centrální kuchyni i jídelnu, je tam přesně určený čas pro podávání jídla, nevhodné prostory, omezený počet pracovníků, kteří jídlo podávají. Velké limity jsou v surovinách i v normách, které dodržují. Zkusili jsme to, nyní je už na každé jednotlivé instituci, zda a jak s tím dál pracuje. Následně jsme hledali, jak pokračovat ve spolupráci, a rozhodli se mluvit především s těmi, kdo tyto služby využívají, tedy s klienty. A tak jsme se začali věnovat sebeobhájcovskému hnutí.

Co to je?

Jde o podporu lidí, kteří sami sebe obvykle považují za znevýhodněné či diskriminované a hájí své zájmy, a formulují, co potřebují, co by chtěli. Je to hnutí rozšířené v mnoha zemích světa. Zkusili jsme oslovit lidi v pobytových službách pro osoby se zdravotním postižením a najít ty, kteří by o něco takového stáli. A ještě jsme rozjeli jednu věc.

Jakou?

Podpořte Reportér sdílením článku