Chtějí urvat kus své svobody, i když jsou na vozíku

21. září 2022

foto Štěpán Lohr

Před devatenácti lety se Erik Čipera, který dnes stojí v čele neziskové organizace Asistence, vydal jako dobrovolník s o něco mladším klukem na vozíku na hokej. A zažil tam něco, co se od té doby snaží šířit a dělat – zbavovat lidi s postižením zbytečných omezení v jejich životech. Český stát jim ale ne vždy dostatečně pomáhá. Ti, kteří potřebují pomoct nejvíc, dostávají státní příspěvek na pět hodin denně osobní asistence maximálně.

Kolik lidí v Česku má nějaký typ postižení?

Odhaduje se, že je tu zhruba deset procent lidí s nějakým typem postižení, ale ne všichni samozřejmě potřebují asistenci. Největší skupinou lidí, kteří využívají terénní sociální služby, jsou senioři. Kromě nich jsou tu pak lidé s vrozeným postižením, úrazem, onemocněním, ti jsou ale minoritní skupinou, a proto se nedaří prosadit na politické úrovni změny, které by jim život ulehčily.

A kolik lidí potřebuje opravdu velkou pomoc a ta stávající, kterou jim poskytuje stát, nestačí?

Podle mého odhadu jich bude kolem deseti tisíc. Příspěvek na péči, který je odstupňovaný dle závažnosti postižení, pobírá necelých 400 tisíc lidí. V posledním nejvyšším čtvrtém stupni je přibližně padesát tisíc lidí, kteří dostávají měsíčně od státu 19 200 Kč na zajištění potřebné pomoci.

Tyto peníze může člověk dát buď příbuzným, kteří se o něj starají, anebo sociální službě, která mu poskytuje asistenci. Pokud člověk nemá žádného příbuzného či známého, který by se o něj staral, vychází to na čtyři až pět hodin denně asistence, protože stát stanovil, že hodina asistence musí vyjít maximálně na 135 Kč. Jak se dá žít s těmito čtyřmi či pěti hodinami?

Lidé, kteří potřebují pomoc se základní sebeobsluhou při hygieně, stravování a dalších věcech, musí toto vše vměstnat do takto vymezeného času bez ohledu na to, jak velkou pomoc reálně potřebují.

To se opravdu děje?

Ano, našimi klienty jsou lidé, kteří tak žijí. Veškerá asistence se musí během dne stihnout co nejrychleji.

Takže jim během pěti hodin dá asistent jídlo, umyje je, uklidí, případně někam doprovodí… a pak jsou zase sami?

Ano, a to ještě řada z nich ani nemá těch svých pět hodin, protože nemá, kdo by jim pomohl. My máme v Asistenci sto čekatelů, kteří by chtěli svého asistenta… Takže to nějak lepí, jak mohou, mají třeba rodiče, ale ti stárnou a taky už pak všechno nezastanou. Navíc, když všechno visí na jednom člověku, celé se to zhroutí, když třeba onemocní. Řešením je pak pobytové zařízení ústavního typu.

Kolik těchto lidí žije v ústavu?

Podpořte Reportér sdílením článku