Na první pohled nejsem žádná ezobába, ale zlé věci potřebujeme uzemnit

4. března 2021

Herbert Slavík

Janja Prokić je přední česká šperkařka srbského původu. Každý její šperk má svůj příběh, už na první pohled probouzí emoce. Nyní se však rozhodla změnit směr a pro letošní rok připravuje výstavu keramických předmětů. „Jejich pracovní název asi nebude publikovatelný, říkám jim sračkosvody. To proto, že za ten poslední rok s covidem máme ve svých životech spoustu špatných věcí,“ říká umělkyně. Upozornění: Sprostých slov padne v tomto rozhovoru víc.

Jak vznikly „sračkosvody“?

Měla jsem potřebu přestat chvíli dělat šperky a dala jsem se na keramiku. Teď pracuju na výstavě volných objektů, kterou budu mít v létě v Košicích se skvělou slovenskou umělkyní Monikou Mikyškovou. Budou to keramické předměty, které si dáte do rohu místnosti a jejich úkolem je uzemňovat hnusný věci.

To zní až ezotericky…

Je to hodně ezo, což mě tedy úplně nevystihuje. Já nejsem na první pohled žádná ezobába, ale přijde mi, že za ten poslední rok s covidem máme ve svých životech spoustu špatných věcí, které potřebujeme uzemnit. Ty předměty vychází z motivů semínek, které symbolizují zrod života. Nebudou nijak praktické, jen keramické sochy, které budou charakterizovat zrod života, začátek něčeho hezkého. Přišlo mi dobrý se trochu šoupnout od těch sraček, když už takhle hezky mluvím.

Jak si je můžeme představit?

Nejvyšší budou velké asi jako já, kolem 170 cm, a nejmenší měří kolem pětadvaceti centimetrů. Jsou to takový přírodní, organický tvary, prvotní plod. Moc mě to baví také ve spojení s tím, že každý sklízí to, co si zasil. Že máte volbu, jak se k věci postavíte.

Bála jsem se o práci

Jak vás osobně zasáhla covidová doba?

Já to období prožívala v různých fázích a nějaké další se určitě ještě objeví. Nejdřív jsem byla strašně naštvaná ve stylu „co se to kruci děje, proč mě někdo omezuje v mým životě?!“. To byla fáze první. Pak sem si prošla totální konspirační fází, že je to politický výplod, nikdo na to nezemřel a vše je jen uměle posilovaný. Pak se stalo, že to pár lidí kolem mě chytlo, tak jsem se trošku probrala, za což jsem vlastně hrozně ráda.

To bylo asi tvrdé probrání…

To ano. Byla to fáze „co nás to postihlo“. Hodně jsem se bála o práci a jak se uživím. Pak jsem asi po třech týdnech odjela na chalupu. Já se totiž obvykle v krizových situacích přepínám do takového statusu vojáka. Všechno vyřeším, a až pak se sesypu. Takže jsem přestěhovala sebe i aťák, udělala nouzový plán na chod ateliéru a nějak jsem se srovnala s tím, že vůbec nevím, co se bude dít. Což je pro mě hroznej hardcore.

Není tohle u umělců běžný stav?

Podpořte Reportér sdílením článku