Zlaté Poděbrady, v Praze by nám bylo hůř, říká restauratér o covidu

Proč jste se pustil do restauračního byznysu? Začínal jste s instalatérskou firmou…

Táta měl velkou instalatérskou firmu, a když umřel na rakovinu před dvanácti lety, tak jsem to dělal chvilku sám. A zjistil jsem, že na to nemám povahu, stavební byznys je těžký a prolezlý různými intrikami. Pak se naskytla možnost udělat v Poděbradech kavárničku. Byla to náhoda. Potkal jsem paní, která mi to nabídla, a to nastartovalo celou skupinu.

Ani po roce, kdy byly restaurace více zavřené než otevřené, toho přestupu nelitujete?

Nelituji, Poděbrady jsou úžasné město a já vím, že když se znovu otevře, my budeme fungovat. Jedeme celou dobu na českou klientelu, nejsme závislí na cizincích a mám super zaměstnance.

To je dnes výhoda, být orientovaný na českou klientelu, protože oživení zahraničního turistického ruchu bude zřejmě pomalé…

Máme výhodu, protože tady vidíme cizince jednou za měsíc. Poděbrady jim nemají moc co nabídnout, jezdí sem Češi a ti nám to bohatě vrací. Buduji skupinu deset let, vzdát se toho nechci, to by musel být konec světa.

Překvapilo mě, že máte v relativně malém městě tolik podniků, šest včetně ubytovacích. Počet jste rozšiřoval cíleně a postupně?

Všude byl nějaký příběh. Nejdříve jsem udělal kavárnu Oliver. Pak jsem měl šanci pronajmout na zámku velkou diskotéku, tak jsem ji udělal. Poté můj kamarád koupil dva domy a nabídl mi místo pro hospodu. Před dvěma lety jsem si vymyslel pražení kávy, hledali jsme prostor a na kolonádě vedle nás skončily zrovna klobouky a z pražírny nakonec vznikla pekárna. Mám rád koncepty, které si nekonkurují a ve městě chybí.

Pekárna byla v poslední době asi jediná otevřená…

Přesně tak, ta nás jediná držela nad vodou. Lidé chodili. I okénka restaurací fungovala. Místní nás podporovali, za to jim patří velké poděkování.

Fungoval u vás i rozvoz?