Hrát na šakuhači? Chce to zvláštní klid i velké mentální vybuzení

Jak jste se k hraní na japonskou flétnu šakuhači vůbec dostal?

Byl jsem vždycky fascinovaný hudbou, různými nástroji a zvuky, nicméně to, jak se tady vyučovala hudebka a i lidé kolem hudebního školství, které jsem potkal, to mě nebavilo. Asi ve dvanácti letech jsem začal hrát na didgeridoo, miloval jsem ten zvuk a hlavně barvu tónu. Měl jsem chuť se zabývat jenom tím témbrem. Paralelně k tomu jsem se začal věnovat zazenu, což je zenová meditace. A když jsem byl na jednom soustředění, kde probíhala vícedenní meditace, tak tam jeden host – japonský mnich – vytáhl o pauze šakuhači a najednou to bylo to ono. Byl to nástroj s nesmírně bohatým zvukem, na který se hraje pomalu, ta barva se velmi obskurně mění, z evropského pohledu je celá ta hudba poměrně zvláštní. Ten mnich mi potom udělal můj první nástroj z plastové vodovodní trubky a já jsem se na něj snažil usilovně hrát. To mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct let.

Říkáte, že jste se na šakuhači „snažil hrát“. Dělal jste to sám, nebo jste měl nějakého učitele?

Ten japonský mnich, Edžun lečika, se mě snažil něco učit, ale moje japonština byla velmi slabá a jeho angličtina a čeština taky, takže to bylo takové kuriózní. Nicméně záhy, už asi za měsíc, mě představil českému pionýrovi flétny šakuhači Vlastislavu Matouškovi. Takže někdy od roku 2001 nebo 2002 jsem začal studovat s ním, zase v rámci Česko-japonské společnosti a následně v roce 2009 jsem přešel k jeho učiteli do Japonska, ke Kifū Micuhašimu, který je superstar tohoto nástroje.

Musel jste být asi už tehdy velký talent… Nebo jak se člověk k někomu takovému dostane?

Tam bylo určitě důležité doporučení od Vlastislava Matouška. Já jsem mu tehdy napsal dopis, to bylo vtipné. Kifū Micuhaši byl známý tím, že nemá e-mailovou adresu. Takže jsem mu napsal dopis, v angličtině, hrozně slušný. Představil jsem se a napsal, že budu tehdy a tehdy v Japonsku a že bych s ním moc rád studoval. Do Japonska mě tenkrát pozval na takovou stáž jiný hráč, Christopher Yohmei Blasdel, Američan žijící v Tokiu. A měsíc se nedělo nic. Pak mi přišel jen plakát jeho recitálu a VIP lístek a to bylo všechno. Žádný slovní doprovod. Bylo to v roce 2009. Žádné smartphony. Prostě tam buď. Všechno. Plakát byl navíc celý v japonštině.

Vnitřní obohacení

Takže jste tam dorazil?

Tehdy mi bylo čtyřiadvacet, byl jsem poprvé v Japonsku. Vždycky po koncertě se tam chodí gratulovat hlavním sólistům. Stojí tam špalír asi 150 lidí a všichni mu blahopřejí a předávají nějaké dárky. Já jsem tam stál úplně poslední v té řadě, nevěděl jsem, co se tam dělá. On mi tehdy dal svou vizitku a ať mu zavolám, abychom si dohodli hodinu. Byl to nádherný zážitek. Ještě ale k tomu zlepšování, pokud jde o tento nástroj, myslím si, že tam není tolik důležité být talent, ale spíš jestli to cvičení člověka vnitřně obohacuje. A jestli s tím nástrojem rád tráví čas. Jsou lidé, kteří mají třeba flétnistickou průpravu nebo jsou to hudebníci a ten nástroj jim začne jít mnohem rychleji, než to šlo mně.

Kolik hodin denně jste musel trénovat?

Často jsem trénoval asi pět hodin denně a bylo to těžké. Neměl jsem takového toho standardního učitele hudby, jak si možná někdo představuje, který by vedle mě stál a říkal mi, jak mám hýbat prsty. Spoustu cestiček jsem si musel vyšlapat sám. A často zjistíte, že jdete nějakou cestou, ale je to slepé rameno, například co se týče nátisku (uzpůsobení mimických svalů do takové pozice, která je optimální pro ten či onen dechový nástroj – pozn. red.), který je nesmírně složitý. Takže musíte jít zpátky a vydat se zase jinou cestou. Muset vyhledávat různé profesionální hráče, řešit to. Dech je těžký, ale nátisk je absolutně nejtěžší. Vlastně doteď ho měním a upravuju. Třeba ještě před rokem bych řekl, že jsem to dělal jinak než teď. Ještě se ale vrátím k tomu mému cvičení. Jak jsem říkal, dřív jsem hrál třeba pět hodin denně, jak je ale člověk starší, tak je to jiné.

Jak se to změnilo?