Dovolená, na které pomůžete ohroženým zvířatům

Co dobrovolník zažije v Kostarice, kde právě rozjíždíte nový projekt?

Zapojí se do jednoho ze dvou programů v divočině národního parku, kde se nachází veterinární centrum pro zraněná zvířata. První program je pro dobrovolníky, kteří pomáhají se zvířaty, ale nevěnují se vysoce kvalifikované práci. Druhý je už odbornější, určený pro studenty veteriny.

Co by mě čekalo jako běžného dobrovolníka?

Dostanete školení o lokalitě, o tom, proč jste zrovna tam, co budete dělat a proč je to důležité. Pak se připojíte k místnímu personálu. Dobrovolníci obvykle rotují mezi aktivitami, aby si všichni vyzkoušeli všechno. V terénu se obvykle věnují monitorovací činnosti, krmení, práci s mláďaty, asistenci veterinářům, ale někdy i staví ploty, vodní nádrže nebo pracují s místní komunitou. Jako dobrovolník se tak můžete například přidat k protipytlácké jednotce nebo nahrazovat matku zvířecím sirotkům. Hodně zažijete a hodně se naučíte.

Proč jste po mnoha afrických zemích vybrala Kostariku?

Kvůli koronaviru nemůžeme cestovat k projektům v Jihoafrické republice, Keni, Botswaně nebo na Maledivách. Musela jsem tak začít hledat nová místa. Málokdo ví, že osmdesát procent biodiverzity celého světa se rozkládá na území pouhých pěti států, a Kostarika patří mezi ty klíčové. Zároveň tam žijí osvícení lidé a o svoji přírodu se starají, tomu pomáhá i neziskový sektor. Tento konkrétní projekt zaštiťuje americká mezinárodní organizace, která podobně působí na mnoha místech světa. Brzy s nimi budu spolupracovat i v Asii na projektu ohrožených medvědů.

Jak je pro vás náročné dostat se do rezervací?

Se spoustou organizací pomáhajících po světě jsem dlouhodobě komunikovala už dřív, ale měly takový nával dobrovolníků, že jsem pro ně byla malá a nezajímavá. Omezenou kapacitu jim vyplnily převážně americké a britské univerzity, které tam posílají své studenty. Dnes ale kvůli koronavirovým omezením spousta těchto míst bojuje o přežití a jeden nebo dva dobrovolníci najednou začali být pro organizace cenným zdrojem peněz. Díky tomu se mi dnes daří dostat k projektům, o které jsem velmi stála, ale byly nedostupné.

Příběh Redline Expedition se začal rodit v červnu 2018, když jste adoptovala dva orangutany na Borneu. Proč vlastně?

Mám pocit, že jsem k tomu směřovala celý život. Můj taťka byl jeden z prvních v republice, který měl velkoobchod s terarijními zvířaty a také je fotil do zahraničních časopisů. Kolikrát jsem se ráno probudila a nade mnou byl gekon, protože jsme měli pěstírnu přilepenou na domě, a občas některá zvířátka utekla. Lovili jsme občas po domě i hady. A dodneška mě uklidňuje bublání motůrku od akvária. To jsou moje vzpomínky na dětství, kdy jsem četla tátovy knihy o Africe.

A k těm orangutanům jste se dostala jak?