Kultura není třešnička na dortu, ale nezbytnost

Poslední dva roky ovlivňovala veškeré dění koronavirová krize, jak zasáhla vaše aktivity?

Koronavirus měl samozřejmě zásadní vliv na návštěvnost v areálu ve Žďáru, ať už se jednalo o Muzeum nové generace, nebo kulturní akce, kterých pořádáme během roku opravdu hodně. Snažili jsme se vždy vymyslet způsob, jak akce otevřít tak, aby byly bezpečné a aby splňovaly všechny požadavky. Lidé byli nadšení, že se alespoň něco děje. Díky koronaviru si možná lidé uvědomili, jak důležitá kultura je a jak je svět bez ní smutný. Že to není jen třešnička na dortu. Naše rozhodnutí bylo pokračovat v kulturních akcích dál, protože kultura je veřejná služba. Některé akce se konaly v online prostředí, aby měli lidé alespoň nějakou možnost užít si umění.

 

Co například?

Zjistili jsme, že je do online prostředí možné přenést i performativní umění. Například představení ve spolupráci s Národní galerií, ve kterém účinkovaly česká a americká tanečnice, bylo živě přenášeno na internetu. Probíhaly i reálné online taneční duely. Byl to krásný experiment. Ve spolupráci s Českými centry jsme díky online přenosům mohli zprostředkovat taneční festival KoresponDance i zahraničním divákům. Za to patří obrovské díky všem členům týmu, kteří pracovali s velkým nasazením.

 

Kde sháníte finance?

Jako kulturní organizace jsme nezávislí, ať již jde o Muzeum nové generace, anebo umělecké projekty. Znamená to, že nedostáváme dotace na provoz a program automaticky. Sehnat finance pro nezávislý kulturní sektor není hobby, je to hlavní úkol týmu. Pro každý projekt nebo akci je to jiné. Pokud je to možné, financuje se performativní umění z poloviny díky grantům, ať už tuzemským, nebo evropským. Pro akce typu taneční festival musíme hledat i sponzory z řad firem.

 

Jak velkou část nákladů pokryje návštěvnost?

Návštěvnost platí jen malé procento provozu. Pro festival KoresponDance máme například každý rok až 20 finančních partnerů. Pro Muzeum nové generace (které ukazuje dějiny bývalého kláštera a zámku za pomoci nejmodernější techniky – pozn. red.) platí jiná pravidla, není to tradiční muzeum a nečerpáme na ně granty. Provoz je financován díky návštěvnosti a díky pořádání akcí. Musíme pořádat rovněž komerční aktivity, které provoz financují. V tuto chvíli jsme ve ztrátě. Kultura není lukrativní, ale má pozitivní dopady pro místo, udržuje společenské vztahy mezi lidmi, dává prostor pro kreativitu a inovace a je nezbytná pro fungování společnosti.

 

Kultura spojuje lidi

Jak vás napadlo založit festival KoresponDance?

Festival KoresponDance se zrodil díky evropskému projektu, který iniciovalo Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. Festival by měl ukázat výsledky mezinárodní spolupráce na poli tance. Tato idea má úspěch jak u diváků, tak u umělců, kteří se festivalu účastní. Zpočátku probíhal festival v Praze, s manželem jsme se pak rozhodli ho přesunout do Žďáru.

 

Kdy to bylo?

V roce 2013. Tehdy jsme veškerou svou energii soustředili právě na rozvoj kulturních aktivit ve Žďáru nad Sázavou, a bylo tak logické, že se festival přestěhoval právě sem. Byl to zásadní krok, kterého nelituji. Vliv festivalu je nyní mnohem větší, než kdyby probíhal v hlavním městě.

 

Proč?

Místní publikum je komunikativní, zajímá se, tady opravdu kultura spojuje lidi. Poté, co jsme viděli, jak tady lidé na festival reagovali, bylo nám jasné, že otevřít tu Muzeum nové generace a realizovat i další aktivity je krok správným směrem. A nezastavujeme se, doufám, že brzy ve Žďáře budeme moct představit další projekty.

 

Jaké máte pro letošek s festivalem plány?

Letos slavíme už 10. ročník festivalu ve Žďáru, což mě velmi těší. Opět můžeme klást důraz na rozmanitost a mezinárodnost. Opět můžeme pracovat s různými komunitami. Letos konečně zapojíme hodně dynamický firemní sektor ze Žďáru i z Prahy: tvoříme projekty na míru s umělci z Austrálie nebo ze Švýcarska ve spolupráci se zaměstnanci továren.

 

Můžete to popsat konkrétněji?

Představitelka nového cirkusu Stéphanie N’Duhirahe například využije kabely Prakab a bude létat po celém areálu. Produkty z firmy Tokoz pak bude využívat tanečnice pod vedením Jamese Batchelora. Velmi mě těší i hostování mezinárodních souborů. Například Josef Nadj vytvořil představení pro osm umělců z Afriky, přičemž každý pochází z jiné země. Jedná se o hodně citlivou záležitost, která prezentuje odlišnosti mezi lidmi, ale také to, co je spojuje.

 

Kdy a kde přesně festival probíhá?

Celkem se uskuteční 23 různých představení, ať už jde o nový cirkus, tanec, pohybové divadlo, street dance nebo filmové eventy. Festival začne v Praze 28. června, a to v industriálním prostředí PRAKAB Pražské kabelovny, jeho hlavní část pak bude 14. až 17. července pokračovat na různých místech ve Žďáru nad Sázavou. Jako předfestivalové entrée pořádáme 14. července ve Žďáru koncert na podporu Ukrajiny.

 

Někteří lidé se současného tance tak trochu bojí, třeba že ho nepochopí. Co byste jim vzkázala?

Chápu dobře, že není snadné zkoušet něco nového, jít do neznáma. Lidé mají občas strach, že tomu nebudou rozumět nebo že se budou nudit. To, co uvidí na festivalu, je ale hlavně o pohybu, a ten je pochopitelný univerzálně a beze slov. Každý máme své tělo, víme, co pohyb dokáže, když začneme tančit, točit se, skákat... Stačí na chvíli zapomenout na rozum a nechat působit svou imaginaci a až poté si vše nechat vyložit. Tohle funguje pro tanec, ale také pro veškeré současné umění. Stačí se nebát a otevřít se, vnímat svět smysly. Pamatuji si moc dobře větu, která to dobře shrnuje: nejsi to ty, kdo čte knihu, ale je to kniha, která čte tebe.

 

Jaké další kulturní akce na zámku ve Žďáru pořádáte?

Zdaleka se nevěnujeme jen tanečním aktivitám. Máme Muzeum nové generace, které už jsem zmínila. Lidé mohou navštívit koncerty, naučit se něco nového na workshopech… Je toho spousta. Zámek je také prostorem pro místní organizace, které tu prezentují své hudební umění. Pokud přijedete na zámek v červenci, bude žít tempem tance, pokud v druhé polovině srpna, okouzlí vás hudba, budou se tu totiž konat Mezinárodní mistrovské houslové kurzy Bohuslava Matouška a Jakuba Junka. Co se týká tance, tak kromě festivalu hostíme celoročně různé taneční skupiny, které zde mají čas a prostor pro tvoření a vznikají zde nová představení.

 

Pořádáte i něco pro děti?

Máme komplexní program pro školy, kde se snažíme kombinovat vzdělání a tvořivost. Díky spolupráci s profesionálními choreografy a učiteli děti tvoří své vlastní představení. Je to netradiční způsob učení, který ale děti dobře připraví do života. Pořádáme také taneční tábor pro děti, ale i další akce nejen pro obyvatele Žďáru.

 

Tanec i pro muže

Jak velký je zájem o tyto aktivity mezi lidmi? Zajímají se o tanec spíše děti, mladí, nebo všechny generace?

Máme velké štěstí, že se o festival zajímají všechny generace, od mladých až po dámy v pokročilém věku. Program oslovuje také muže. V prvním ročníku festivalu byla návštěvnost 800 lidí, sedm let poté to bylo již 7 500 lidí. Pracujeme i na tom, abychom přilákali lidi, kteří si třeba myslí, že divadlo není úplně pro ně.

 

Vyučujete tanec ještě stále i vy?

Na to už nemám moc času, ale nestraním se toho úplně. Ročně vedu pár seminářů.

 

A zatančíte si jen tak někdy?

To už spíš jen na plesech či svatbách.

 

Když se zeptám obecně: jsou nějaké nové trendy v tanci? Jakým směrem se tanec ubírá?

Stylově vznikají stále nové trendy, mix mezi existujícími žánry vytváří něco nového. Rádi na KoresponDance podporujeme i street dancery, kteří tvoří nový tanec přímo na místě. Nebo zde vzniká novocirkusové představení, které se pak začlení do dalšího tanečního vystoupení… Intenzivně se teď po koronaviru mluví o tom, že tanec patří i mimo divadla. To Žďáráci vědí už deset let!

 

Jak jste se vlastně k tanci dostala vy? Co vás na něm baví?

Za všechno může náhoda. Moje maminka si myslela, že jsem nepohyblivé dítě, a proto mě dala do baletu. Netušila ale, že tam budu chtít zůstat. Dostala jsem se tam do kontaktu s něčím, co pro mě znamenalo krásu, což se postupně stalo základem mého života. Tanec mi usnadnil komunikaci s lidmi, vychovával mě, aniž bych si toho všimla. Objevila jsem v něm způsob pochopení věcí jednoduchým a univerzálním způsobem. Tanec mi otevřel dveře k filozofii i k pochopení kultur, které jsou od nás hodně vzdálené. Baví mě intenzita a radost, kterou tanec přináší, ale také ty momenty poznání.