Při učení doma stačí na jedničky hodina denně

Dává vám zabrat domácí výuka? Bára Veselá žije v malé vesnici na Pardubicku, má čtyři syny, které všechny učila doma, a nemůže si to vynachválit. Co by poradila všem, kteří se v tom plácají? „Aby neměli pocit zoufalství, když to zrovna nefunguje. Některé dny mám pocit, že je to úplně beznadějný a že z kluků vyrostou negramotní pitomečci, a jindy mi zase přijde, že mám doma skupinku geniálních dětí, a úplně se dmu pýchou.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co vede matku čtyř kluků, že je vyučuje doma?

Byly to jejich problémy ve škole. My vedeme syny k tomu, aby se ptali, aby bezmyšlenkovitě nedělali věci, které jim někdo řekne. Když jsme jim něco jako malým zakazovali, nikdy jsme neříkali jen „nesmíš“, ale vždycky „nedělej to, protože to má tyhle důsledky“. Ve škole pak neuměli přehodit výhybku a plnit příkazy, když v nich neviděli smysl. A k tomu mají dva z nich poruchy učení. To znamená, že potřebují i trochu jiný přístup ze strany učitelů.

 

Ten se vám nedostával?

Ne, a to jsme se kvůli tomu stěhovali z Prahy na venkov, aby mohli kluci chodit do malotřídky, kde jsme očekávali lepší přístup. Přece jen se všichni znají a vědí, jaké děti jsou. Já i muž jsme prošli masokombinátem, jak říkám velkým školám, které mají třeba pět tříd v každém ročníku, a chtěli jsme klukům dopřát něco jiného. Nicméně z Filipa, našeho nejstaršího, byli ve škole nadšení jen u zápisu, protože věděl věci, které děti v jeho věku neznají. Pak už ne. Nevydržel sedět bez vyrušování, stále se na něco ptal. A nakonec hrozilo, že i přes svou inteligenci propadne z několika předmětů.

 

Ostatním škola vyhovovala?

Spokojený nebyl ani druhý nejstarší, Kuba, náš rodinný Hujer, který se pořád hlásil, ale cítil, že nepatří mezi oblíbence učitelky, a trápilo ho to. A zlomilo se to vlastně, když nastoupil do první třídy Lukáš, který už spoustu věcí znal, protože viděl, co se učí starší bráchové, a moc se tam těšil. A po týdnu nenáviděl učení.

 

Učí se sami

Bylo to lehké rozhodnutí? Musela jste se vzdát práce?

Tehdy to nebylo nijak známé, v republice se takhle učilo pár lidí. Neměla jsem tak dost informací a při pomyšlení na to, co všechno dostávali kluci domů na vyplnění, jsem se bála, že toho budeme mít strašně moc. Říkala jsem si, že to nikdy nemůžeme s tolika dětmi stihnout. Pak ale zjistíte, že polovinu těch úkolů vůbec dělat nepotřebujeme, protože když dítě látku umí, je zbytečné vyplňovat další cvičení. Práci jsem kvůli tomu neopouštěla, byla jsem v té době na rodičovské s nejmladším dítětem, Matoušem. My s mužem podnikáme, takže jsem vždy vlastně pracovala doma a mohla jsem si program přizpůsobit. S jejich domoškolou jsem si nicméně ještě stačila vystudovat vysokou školu.

 

 

Takže už po čtvrté procházíte základní školu jako učitelka. Víte všechno?

Ne, vůbec. Nemusím, oni se učí sami. Na internetu je tolik informací, existuje tolik krásných knih, na YouTube je tolik výukových videí o fyzice či matematice… Třeba dějepis je pro mě tabula rasa. Když jsme se rozhodli pro domoškolu, říkala jsem si, že konečně budu umět dějiny, aspoň ty české, konečně se naučím letopočty, protože na ty jsem úplně blbá. Už jsem se to učila s klukama za ty roky třikrát a nic! Samozřejmě musíte mít určitý přehled, ale učivo až do páté třídy zvládne každý. To jsou písmenka, psaní, čtení, základy počítání, které by měl umět každý člověk.

 

 

Jak se doma učíte?

My to máme trochu na vysokoškolské bázi. Kluci si vyhledají informace a přijdou jen, když jim něco nesedí. Ale spíš za mnou chodí a říkají: „Hele, mami, a věděla jsi, že…“ Fakta si sami zpracují do prezentace, kterou obhajují při přezkoušení. Podle mě je dnes důležité učit děti kriticky myslet, najít si informace, ověřit zdroj a umět je nějakým způsobem zpracovat. Encyklopedické znalosti si vygooglíte během pěti vteřin.

 

 

Vy nemusíte psát čtvrtletky a testy?

To záleží vždy na domluvě se školou. U nás to není nutné. Přijde mi nesmyslné, aby je testoval ten, kdo je nevzdělává. A samotné testy… dítě může vědět úplně všechno o Žižkovi, ale když v testu bude jediná otázka na Žižku a to, kde přišel o druhé oko, a on tuhle jednu otázku nebude vědět, bude to vypadat, že o něm nic neví. Přitom ale dokáže vysypat celý jeho životopis. Důležité je, aby zkoušení probíhalo portfoliově. Dítě přinese práce, které půl roku dělalo a musí je umět odprezentovat. To je paradoxně mnohem těžší než napsat test. Musí totiž látce rozumět a mít v ní přehled.

 

Spousta volného času

Neulejvají se kluci?

Jsou to děti a musím říct, že nejsou žádní andílci. Jsou to aktivní kluci, kvadratické rovnice a větné rozbory do jejich světa úplně nepatří. Takže to samozřejmě občas zkouší, stejně jako by to zkoušeli ve škole. Pokaždé jim jejich práce kontroluju a třeba řeknu, hele, tohle mi přijde hloupý, tenhle odstavec máš zkopírovaný z wikipedie. Tohle slovo ani nevíš, co znamená… a klidně mu to smažu. A když takhle musí něco párkrát předělat, už to nezkouší.

 

Jaké mají známky?

Všichni procházeli základku s vyznamenáním, maximálně Kuba měl sem tam trojku z angličtiny nebo češtiny. Filip udělal bez problému přijímačky na uměleckou školu včetně testu studijních předpokladů, kde byl devátý ze všech dětí, které se hlásily. Teď má čtyřky, ale z vlastního rozhodnutí. Když na něj zakleknu a řeknu mu, že nepojede za přítelkyní, dokud nevytáhne známky, tak najednou dostane deset jedniček.

 

Hodně se mluví o tom, že v domácím vzdělávání hrozí sociální odloučení. Přece jen ve škole se tvoří i kamarádství…

Naši kluci tím, že zůstali doma, začali mít spoustu volného času. Předtím to bylo tak, že byli do tří ve škole, přijeli domů a do šesti se učili, protože měli spoustu domácích úkolů, dodělávání a doučování toho, co nepobrali ve škole. Neměli vůbec žádný volný čas a byli z toho úplně otrávení. Nenáviděli učení. Teď, když to řeknu na rovinu, se Máťa učí zhruba hodinu denně, druhostupňové děti zhruba tři hodiny denně. Když tedy chtějí. I teď dokážou sedět nad učením klidně celej den a promrhat ho kousáním nehtů. Ale to je jejich volba.

 

Co dělají ve volném čase?

Díky domoškole začali chodit na judo a bez problémů zvládali třífázový trénink sedmkrát týdně. Když chodili do školy, mohli si o tom jen nechat zdát. Takže mají kamarády na judu, a když ostatní děti přijdou domů a dopíšou úkoly, naši kluci už mají také volno a můžou ven.

 

Učení doma je intenzivnější

Učí se pár hodin a naučí se to samé? Opravdu?

Některé věci se musí samozřejmě procvičovat. Ale když si vezmu třeba procenta: když to umí, spočítá mi pět příkladů a nemusí je počítat týden, než látku pochopí i ten poslední ve třídě. A naopak když něco nechápe, tak se mu nestane, že celá třída běží dál a on pak má problémy v dalším učivu. Doma nepokročí na další látku, dokud to nepochopí. Učení doma je i mnohem intenzivnější. Angličtinu učí Máťu i Lukáše lektorka po Skypu. To znamená, že musí celou hodinu a půl mluvit anglicky. Ve škole řekne jednu větu, a pak kouká z okna a čeká, až ji řekne zbytek třídy. Když doma dělá cvičení z češtiny a doplňuje i/y, musí je všechny doplnit a zdůvodnit on. Za jednu hodinu zvládnou doma to, co ve škole dělají půl měsíce.

 

Přezkoušení vás čeká v lednu, nemáte tak zkažené Vánoce?

Je pravda, že jsme se většinou mezi svátky učili, ale nebereme to jako zkažené Vánoce. My si děláme volno, jak nám to vyhovuje. Dokud byli všichni v domoškole, jezdili jsme na výlety nebo i lyžovat ve středu, protože bylo všude málo lidí a o víkendech se kluci klidně učili. Na Vánoce si necháváme volné dny 24/25/26, kdy si užíváme rodinu, a potom si začínáme opakovat učivo a doplňovat, co ještě chybí.

 

Jak berou domoškolu kluci?

Pro ně je spousta věcí jedno velké wau! Současné školství vede děti k tomu, aby všechno dělaly jedním způsobem, aby byly průměrné ve všem. Když je dítě nadané na matematiku a špatné na češtinu, snaží se ho doučit češtinu a nerozvíjí ho v jeho talentu. Škola v dětech navíc zabíjí kreativitu a svobodné myšlení. Když jim říkáte, co mají dělat, a také jim dáváte jediný možný způsob, jak to udělat, odnaučíte je samostatně myslet. Kdyby všichni dělali věci, jak to dělali lidé před nimi, tak ještě stále sedíme v jeskyni a křešeme oheň. Vždyť vynálezy vznikly proto, že to někdo zkusil udělat jinak, a to je základ celého růstu lidstva. My to víme, ale po dětech chceme, aby dělaly všechny všechno stejně. Navíc je dnes škola tak strašně odtržená od života, že jí děti mohou projít s jedničkama, mít encyklopedické znalosti a přitom být odtržené od reality a neschopné své znalosti použít.

 

Stačí si jen nasadit brýle

Jak to myslíte?

Přesně si pamatuju, jak byl náš Kuba ve druhé třídě a učil se stavbu rostliny z učebnice. Byl zoufalý. Opakoval kořen-stonek-list-květ-plod, kořen-stonek-list-květ-plod. Ale když to zakryl, nebyl schopen to zopakovat bez chyby. Tak jsem ho vzala, šli jsme na zahradu, vytrhla jsem první plevel a říkám: Co je tohle? A tohle? A on AHAAAAA. A bez problémů to popsal. Všechno, co se učí ve škole, je jen to, co je kolem nás. Stačí si nasadit na fyziku fyzikální brýle a koukat se na věci kolem sebe z pohledu jejich délky, hmotnosti a podobně. S chemikářskými brýlemi si všímáte jejich chemického složení a vlastností. S češtinářskými se na věci zase díváte z pohledu písmenek. To bylo pro kluky hrozně objevný. A je to nesmírně důležitý, především v historii. Uvědomili si, jak se historie opakuje, krize přicházejí a odcházejí a války chodí v době krize. Že i ta současná koronakrize není nic jiného než to, že jsme měli dlouho růst a nebylo kam stoupat. Musí si uvědomit, že vše po nějaké době zase půjde nahoru.

 

Můžete něco poradit lidem, kteří nyní učí děti doma?

To nejdůležitější je, nemít pocit zoufalství, když to nefunguje. Protože všechny dny prostě nejsou růžový. Mám dny, kdy na kluky křičím, a mám pocit, že je to úplně beznadějný a že z nich vyrostou negramotní pitomečci, a je to marný, je to marný, je to marný. A jsou dny, kdy mám pocit, že mám doma skupinku geniálních dětí, a úplně se dmu pýchou. Ty výkyvy prostě jsou. Ale záleží vždy na tom, jak se k tomu stavíte. Pokud k tomu už od začátku přistupujete negativně, dobré to nebude. Poradila bych zkusit si v tom najít něco zajímavého, nějakou hru. Není nic úžasnějšího, než když za vámi pak přijdou a nadšeně vyprávějí, co zjistili.

 

Nemyslíte, že školství nyní čeká změna? Že si rodiče i učitelé třeba uvědomili, že se lze učit i jinak?

Tahle doba byla obrovskou příležitostí české školství revitalizovat, ale myslím, že jsme to promarnili. Je škoda, že učitelé nepřistoupili na princip prezentací, místo toho, aby dětem psali nesmyslné pracovní listy. Ve spoustě předmětů se mohl tento systém přetáhnout i do běžných hodin. Kromě toho, že by se při nich děti více naučily, by se také naučily prezentovat svoji práci, což je dnes tak důležité. Místo toho se ta škola jen vzala a přesunula před obrazovku monitoru a děti opisují věty z učebnic, čímž se nic nenaučí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama