Dělat kamna? A jak přesně si to představuješ?
23. srpna 2022
Rozešel se s fyzikou i s matematickým modelováním počasí a zamiloval se do kamnářského řemesla. Příbuzní si nejprve klepali na čelo, ale Jan Křivonožka věřil, že to bude fungovat. Dnes má tým sedmi lidí, včetně táty a dvou bratrů, a zakázky na roky dopředu. „Důležité je, aby nás to nesemlelo a práce nás pořád bavila,“ říká.
Chodil jsem na matematické gymnázium v Bílovci, což byla tehdy jedna ze čtyř podobných škol v republice. Sešla se tam parta matematických podivínů skoro z celé Moravy. A dost z nás pak šlo i do Prahy na matfyz.
Hlavně jsem se těšil do Prahy. Můj otec pochází ze Kbel, jezdili jsme tam k babičce a já jsem to miloval. Praha tak byla takovou vysněnou etapou života. Ale když jsem tam přišel, měl jsem první dva roky splín. Nějak jsem se tam neuměl zabydlet.
Gymnázium v Bílovci, to byla dobrá parta, dodnes k sobě patříme. A na fakultě to proti tomu byla úplná továrna, na fyziku tam chodilo dvě stě lidí. Navíc jsem se trochu minul s oborem, šel jsem tam s tím, že možná budu astrofyzikem, protože mě bavily hvězdy. A to byla slabá motivace.
Bakaláře ano, inženýra jsem pak šel dělat na Českou zemědělskou univerzitu – meteorologické a hydrologické modelování. Bylo to výrazně jednodušší a dalo se to skloubit s řadou neziskových aktivit, které jsem už v té době měl.
Inženýrský titul na to mám. Mohl bych předpovídat počasí, dělat hydrologické modely nebo se věnovat výzkumné činnosti. Nicméně osobně by mě to asi nelákalo. Jsem rád, že se můžu věnovat podnikání a mám svobodu. Ale za to vděčím hlavně tomu, co následovalo po škole.
Podpořte Reportér sdílením článku
Zakladatel magazínu Reportér.