K prosperitě se nedostaneme přes růst dluhů, říká strážkyně rozpočtů

Eva Zamrazilová má v čele Národní rozpočtové rady dohlížet na dlouhodobé zdraví veřejných financí v Česku. Klíčový zákon, který má brzdit utrácení veřejných peněz, si vláda během nouzového stavu rozvolnila na sedm let dopředu. „V nejbližších letech pojede vláda jen na dluh. Nechtějí zvyšovat daně, chtějí udržet životní úroveň, určitě si to dají i do volebního programu,“ říká přední česká ekonomka.

Hrozí Česku dluhová pandemie?

Letošní rok bude specifický, protože bude nutné udělat maximum pro udržení zaměstnanosti a omezení krachů firem. Ale až se ukáže, jak hluboký pokles bude, a až začne ekonomika zase oživovat, vláda by měla začít s kroky směrem k vyrovnaným rozpočtům. Česko má sice nyní jednu z nejnižších úrovní zadlužení vůbec, ale z pohledu dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí jsme na tom téměř nejhůř v Evropě.

 

Vy odhadujete, že kvůli vyšším vládním výdajům dojde v nejbližších letech k růstu veřejného dluhu skoro k padesáti procentům ročního výkonu ekonomiky (HDP). Tam jsme se měli podle dřívějších prognóz dostat o dvacet let později, a to zejména kvůli stárnutí populace. To zní dost děsivě...

Podle původních odhadů, ještě před koronavirem, mělo zadlužení Česka dokonce klesat, a to na dvaadvacet procent HDP (ze současných asi 30 procent, pozn. red.). Hlavně díky příznivé demografické struktuře, která ještě několik let přetrvá. Vláda si teď ale na nejbližších sedm let rozvolnila zákon o rozpočtové odpovědnosti. Kdyby zákon zůstal přísnější, za těch sedm let po koronaviru bychom vystoupali na úroveň zadlužení nějakých pětatřicet procent HDP. S tím volnějším zákonem budeme během sedmi let okolo pětačtyřiceti procent. Na dluhovou brzdu (zákon nad úrovní zadlužení 55 procent HDP vyžaduje schválení jen dlouhodobě udržitelných rozpočtů, pozn. red.) jsme měli narazit někdy okolo roku 2045, pokud by nedošlo k penzijní reformě. Podle současného vývoje k tomu dojde minimálně o deset let dříve.

 

Když to slyší člověk, co pracuje v Česku, firma za něj platí vysoké odvody ze mzdy a do penze půjde někdy za dvacet až třicet let, kdy bude tlak na veřejné finance stoupat, jak by se měl zařídit?

Nejsilnější ročníky narozené v 70. letech mají pořád šanci si dost naspořit, protože daně ještě nejsou tak vysoké. Nejhorší to budou mít ročníky 80. a 90. let. Jim se nutně zvednou daně, aby bylo na penze „šedesátek“ a „sedmdesátek“. Prostor pro jejich spoření bude menší. Většinu svého produktivního života se budou pohybovat v prostředí, kdy na jednoho penzistu připadnou méně než dva práceschopní lidé. Dnes je ten poměr lepší, na jednoho důchodce připadají více než tři. A přesto platíme odvody, které se nám zdají vysoké.

 

Mohli jsme to změnit dřív, a náraz by v budoucnosti nemusel být tak tvrdý…

První důchodová komise vznikla už před dvaceti lety… Penzijní systém je od svého počátku téměř v neustálém schodku, v mírném plusu byl jen asi sedmkrát za třicet let. Teď jsme navíc v unikátní demografické situaci, protože silné ročníky sedmdesátých let jsou na vrcholu kariéry, kdy vydělávají nejvíc, nemají zdravotní problémy a pořád stíhají technologický pokrok. Až začne tahle generace odcházet do penze, státu vypadnou velké peníze.

 

Vláda si teď uvolnila opasek a může sedm let víc utrácet. Jako jeden z prvních zákonů změnila v nouzovém režimu zákon o rozpočtové odpovědnosti. Věděla jste o tom, že se ta změna zákona chystá?

Bylo to velké překvapení. Stalo se to v nouzovém režimu, proto nás ani nikdo nezval do připomínkového řízení. Fakticky jsme se to dozvěděli až z monitoringu médií.

 

Není to zvláštní postup, když se ten zákon týká přímo vás, Národní rozpočtové rady?

Na vládu nikdo z ostatních úřadů během nouzového stavu nechodil. Vláda dosud funguje přes webex (videokonferenční software, pozn. red.), byly jen videokonference mezi ministry. My k webexu ani nemáme přístup.

 

Tušíte, proč k té změně zákona přistoupili?

Paní ministryně financí tvrdí, že by bez toho nemohla sestavit státní rozpočet na rok 2021.

 

Což vy rozporujete.

Ano, protože by se do těch původních výdajových rámců vešli a nebylo vůbec nutné zákon rozvolňovat takovým způsobem, jak to udělali. Kdyby si třeba pro příští rok posunuli kvůli koronaviru výdaje a strukturální schodek na dvě procenta, tomu bych rozuměla. Ale na čtyři procenta? A další rok to bude 3,5 procenta, potom tři a tak dál? Návrat k normálu až za sedm let? To už není o krátkodobé stimulaci ekonomiky, to je dlouhodobé rozvolnění rozpočtové odpovědnosti.

 

Když se vrátím k původní otázce, proč si myslíte, že to skutečně udělali?

Paní ministryně vychází ze svého motta, že se k prosperitě neproškrtáme a ekonomiku je třeba dlouhodobě stimulovat. Ale já na to říkám, že se k dlouhodobé prosperitě neprodlužíme a nedostaneme díky životu na dluh. My už musíme začít řešit otázky dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. To znamená penze, výdaje na sociální péči a zdravotnictví. Jinak nás doženou v nejméně vhodnou dobu.

 

Jak hodnotíte vládní opatření na zmírnění dopadu pandemie?

Pomoc z veřejných peněz musí být vždy co nejadresnější. Řada z těch opatření je zbytečně plošná a zároveň se k lidem nemusely peníze dostat včas. Když to zkrátím, já bych dávala méně, ale rychleji. To je můj názor. Bohužel se opět ukázala ta zarezlost státní byrokracie. Z toho ale neviním jen tuto vládu, to je společné dědictví všech vlád za posledních třicet let.

 

Řeší se teď v souvislosti s koronavirem podle vás zásadní ekonomické problémy?

Ne. Já třeba vůbec nemám problém s rouškami. Je to jednoduché a rychlé opatření proti šíření pandemie a myslím si, že by s námi roušky mohly v určité podobě zůstat do budoucna při každé chřipkové epidemii. Přitom je pořád někdo schopný diskutovat o tom, zda to není omezování osobní svobody. Podle mě by se teď měla řešit hlavně budoucnost, rekonstrukce hospodářství po koronaviru.

 

Co si pod tím mám představit?

Lidé, kteří mají tu možnost, by se měli vrátit do práce co nejdřív a dělat co nejvíc. Hodnoty nevznikají ničím jiným než lidskou prací. Teď se debatuje o tom, kdo a kam bude smět jet na dovolenou. To mě do jisté míry popuzuje. Část populace si bohužel myslí, že od státu jen dostane peníze, a neuvědomuje si, že každý musí začít s obnovou od sebe a měl by pracovat, jak to jen jde.

 

Ve vaší studii ze začátku května zatím počítáte s propadem ekonomiky mezi pěti a šesti procenty.

My teď vidíme, že propad ekonomiky za druhé čtvrtletí bude mezi deseti a dvanácti procenty. Ale pokud se podaří rekonstrukce hospodářství, ve třetím a čtvrtém čtvrtletí by mělo dojít k obratu a ekonomika by měla proti začátku roku růst a ztráta se snižovat. Páteří české ekonomiky je strojírenský export, hodně bude záležet na tom, jak se bude dařit našim největším partnerům v Německu, Slovensku, Polsku, Británii. Nejpostiženější země jako Itálie, Španělsko nejsou naštěstí našimi klíčovými obchodními partnery, proto jsem mírně optimistická.

 

Státní rozpočet míří ke schodku přes 300 miliard. Podobné číslo se může opakovat příští rok. Myslíte si, že to vláda ustojí bez úspor a zvyšování daní?

V nejbližších letech pojede vláda jen na dluh. Nechtějí zvyšovat daně, chtějí udržet životní úroveň, určitě si to dají i do volebního programu.

 

Můžeme si to teď díky nižšímu zadlužení dovolit?

Do určité míry. Všechna kritéria zadlužení, dluhová brzda, to vše vychází z mezinárodního konsenzu. Ale historicky se do potíží dostaly i země, jejichž dluhové zatížení bylo menší, a naopak mohou přežívat státy s relativně vyšším zadlužením, než máme my. Závisí to na důvěře investorů. Obecně ale platí, že s vyšším zadlužením klesá schopnost státu financovat veřejné služby. V bance také mnohdy můžete dostat k hypotéce na dům ještě spotřební úvěr. Ale pak už budete mít jen na splátky a na jídlo.

 

Je nějaká hranice zadlužení, kterou by Česko nemělo překročit?

Jedno z takzvaných maastrichtských kritérií počítalo s tím, že podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit šedesát procent. To byl kompromis mezi jihem Evropy, který měl tendenci k rychlejšímu zadlužování, a severem s tužší disciplínou. Těch šedesát procent bylo zvolených jako hranice dluhu, co ještě nebrzdí zemi v rozvoji. Když v Česku byl v roce 2009 tajemník sdružení OECD José Gurría, použil pěkné přirovnání: „Malé čluny musí být postavené z extra pevného dřeva, aby byly schopné ustát i obří vlny.“ Malé otevřené ekonomiky s vlastní měnou a krátkou dlužnickou historií, jako jsme my, by měly udržovat dluh pod tou šedesátkou. Proto také původní návrh zákona o rozpočtové odpovědnosti v Česku počítal s dluhovou brzdou na úrovni padesáti procent, jako to mají Slováci, a měl to být ústavní zákon (aby nešel snadno měnit jako běžný zákon, pozn. red.). Mimochodem, to mělo být jedno z poučení z předchozí finanční krize, kdy během asi pěti let v Česku stouplo zadlužení ze zhruba 28 na pětačtyřicet procent.

 

Jinak řečeno, nemáme se chlácholit tím, že Itálie dokáže léta žít se zadlužením přes sto procent.

Ano, my nemůžeme na nikoho tlačit tím, že se bez nás může rozpadnout eurozóna. Podívejte se na malé Řecko, jak muselo začít šetřit. Investoři se k Řecku chovají úplně jinak než k Itálii.

 

Jak podle vás teď dopadne téma penzijní reformy a dlouhodobé udržitelnosti důchodů?

Já doufám, že až odezní koronavirus, téma penzí opět ožije. Osobně se těším, až dorazí zpráva OECD, kterou si nechalo ministerstvo financí a ministerstvo práce k udržitelnosti penzí vypracovat.

 

Proč se na ni těšíte?

Mají přehled o penzijních systémech a jejich reformách, o demografii. Čekám, že ten jejich návrh bude rozumný. Vedle věcí, které já zrovna nemusím, jako jsou nové ekologické daně, tam zřejmě bude posunutí věku odchodu do penze, návrhy na mnohem rychlejší zapojení žen do práce po narození dětí. Dlouhou rodičovskou považuji za začarovaný kruh.

 

Jak to myslíte?

Začíná to tím, že máme nejdražší a nejdelší rodičovskou na světě. Žena během té doby ztrácí svůj kvalifikační potenciál. Jakou jinou přidanou hodnotu máme proti jiným zemím než chytré a dobré lidi? Ženy po tak dlouhé rodičovské bojují s návratem do práce a nedosáhnou na odpovídající platovou úroveň, jakou by měly bez mateřství. Kvůli tomu mají ženy nižší celoživotní příjmy a penze. To se pak opět řeší dalšími výdaji z veřejných rozpočtů. Štědrá rodičovská je začarovaný kruh fiskálních ztrát a nároků.

 

Jak byste to řešila?

Je to hlavně společenský problém. Ve světě je větší zapojení obou rodičů do péče o dítě. Je potřeba, aby muž nebyl v práci celý týden, měl také možnosti pracovat na zkrácený úvazek nebo z domova. Já vím, že se to chlapům špatně poslouchá.

 

Já vás poslouchám pozorně.

Já to vidím, jak to chodí u mě na venkově. Muži odjíždějí ráno autem do práce, večer v šest se vrací. Žena doma mezitím nějak přežívá. To je plýtvání potenciálem. Já nejsem feministka, nejsem pro ženské kvóty a podobné věci. Ale tohle je plýtvání schopnostmi a intelektem žen v tom nejlepším věku.

 

Vy jste tu předchozí krizi zažila jako členka bankovní rady České národní banky (ČNB). Banka tehdy reagovala snižováním úrokových sazeb k nule a později oslabením koruny. Teď se situace do jisté míry opakuje. S odstupem času – jak byste ty kroky hodnotila?

Už tehdy jsem hlasovala proti kurzovému závazku, a i nyní považuji devizové intervence za extrémní chybu. Nejen jejich zavedení, ale i délku a ten pevný závazek trvající až do prvního čtvrtletí 2017 (držet korunu nad hranicí 27 korun za euro, pozn. red.).

 

Proč to považujete za extrémní chybu?

Z řady důvodů. Nahrnula se sem spousta spekulačních peněz sázejících na posílení koruny. Zabrzdilo to tržní vývoj měny jako klíčové ceny v ekonomice. Důsledkem byl i přehřátý trh práce. Ekonomika rostla v nezměněné struktuře a vyústilo to až v paradox přebytku volných pracovních míst nad počtem lidí bez práce. Významně narostl i počet zahraničních držitelů českých státních dluhopisů. Z toho mám obavy do budoucna, protože domácí trh je mělký a my budeme víc odkázaní na zahraniční investory. To přinese další rizika výkyvů.

 

A dlouhodobě nízké úrokové sazby?

Ty způsobily extrémní situaci na trhu nemovitostí. Tady je problém v paradigmatu, že se inflace měří spotřebitelskými cenami, které nezahrnují ceny nemovitostí a dalších aktiv. Ceny nemovitostí se za deset let téměř zdvojnásobily. Co je to jiného než inflace? Změna cen nemovitostí však alibisticky nevchází do ukazatele, kterým se řídí při svém rozhodování centrální banky. V tom není Česká národní banka sama, stejně to dělají další centrální banky. Výsledkem byly dlouhodobě nízké úrokové sazby. Lidé kvůli tomu utekli od spořicích účtů a začali masivně investovat do nemovitostí. To nafouklo jejich ceny.

 

Co čekáte, že se teď stane na trhu s nemovitostmi?

Současná krize enormně zasáhla cestovní ruch. Spousta spekulačních peněz šla na nákup bytů na krátkodobé pronájmy typu Airbnb. Zároveň se podle mě propíše do podvědomí těch investorů to, že se zavřely hranice a nikdo nemohl přijet. To se tady třicet let nestalo. Co to udělá s trhem a potom s finanční stabilitou, to je pro mě velká otázka. Odklady splátek na podobné nákupy bytů ten problém jen odsouvají do budoucna.

 

Loni jsem se vás ptal na to, zda jsme se z předchozí finanční krize poučili. Odpověděla jste, že ne. Teď procházíme dalším nečekaným šokem. Poučíme se tentokrát?

Obávám se, že jsme nepoučitelní. Jako o jedné z příčin té předchozí krize se hovořilo o finanční negramotnosti. Hodně se toho během deseti let změnilo, přesto mi bylo smutno, když jsem slyšela už druhý den po zavření ekonomiky, že tu jsou lidé bez jakýchkoliv rezerv. Přitom to je úplný základ finanční gramotnosti, která by měla jít napříč populací včetně těch nejvýše postavených, lídrů naší země. Lidé prý nemají rezervy, vláda nemá rezervy. Z toho mi bylo opravdu smutno. Zvlášť, když to přišlo po období, kdy byla minimální nezaměstnanost, na trhu byla spousta volných míst a lidé si uměli říct o vyšší mzdy.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama