Jaderná hrozba twitterové diplomacie 75 let po Hirošimě
6. srpna 2020
Před pětasedmdesáti lety USA shodily dvě atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Jak se od té doby vyvinuly jaderné zbraně, v čem se změnil náhled na jejich využití, a na které státy si dávat největší pozor, říká Michal Smetana, odborník na mezinárodní vztahy, zbraně hromadného ničení a politickou psychologii.
Debata pořád probíhá, neexistuje definitivní výklad. Dá se říci, že přibývá historiků, kteří se na tehdejší rozhodnutí USA dívají kriticky. Nejvíc se přetřásá otázka, jestli ty dvě bomby představovaly klíčový instrument k ukončení války. Do jaké míry bylo jejich shození nutné a potřebné, tedy z dnešního pohledu legální a legitimní.
Dlouho převažoval výklad, že jaderný útok zachránil stovky tisíc lidských životů, které by stála pozemní invaze, plánovaná pro případ, že by se Japonsko nevzdalo. Nyní už ale z archivních výzkumů víme, že větší vliv na kapitulaci měl vstup Sovětského svazu do války, ke kterému došlo ve stejný den jako ke svržení bomby na Nagasaki.
Japonci do poslední chvíle doufali, že Sovětský svaz bude hrát roli prostředníka a umožní jim vyjednat lepší podmínky porážky. Ve chvíli, kdy se sovětská vojska pohnula a začala okupovat Mandžusko, byl těmto nadějím konec. Připomínám ovšem, že hlasování o kapitulaci v japonské vládě dopadlo 3:3, vzdali se až po císařově intervenci.
Při jednáních po 10. srpnu šlo o to, aby císař Hirohito nebyl odstraněn nebo dokonce souzen za válečné zločiny. V té souvislosti se nabízí spekulace, že by Japonsko kapitulovalo i bez použití jaderných zbraní, kdyby USA už dřív potvrdily zachování císařského trůnu.
To už se ale ocitáme v morální rovině – do jaké míry je správné obětovat tolik civilních životů pro demonstraci síly? Navíc s tím uzbrojením je to do velké míry mýtus. Dnešní historiografie ukazuje, že větší vliv na oslabení a následný rozpad Sovětského svazu měl tamní vnitřní vývoj.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.