Jděte jinam! I to slyší někteří rodiče ve školách

Každý pátý rodič dítěte s nějakým typem znevýhodnění se setkal s návrhem na odchod ze školy či třídy. Zhruba v polovině případů rodiče přestup akceptují a skutečně školu opustí. To vyplývá z čerstvého výzkumu neziskové organizace Spolu, z. s. Podle Karla Garguláka z organizace PAQ Research, která výzkum zpracovala, tu chybí jasný vzkaz od státu: Řediteli, tvým hlavním úkolem je vzdělávání dětí a péče o ně. „Zároveň by je ale v tom měl stát podpořit,“ dodává analytik.

Z výzkumu mezi rodiči dětí se speciálními vzdělávacími potřebami vyplynulo, že jedna pětina se setkala s tím, že jim naznačili, nebo dokonce požadovali, aby jejich dítě přestoupilo na jinou školu. Víte, co k tomu školy vede?

Nemohu mluvit za školy, protože my jsme se ve výzkumu zaměřovali pouze na perspektivu rodičů. Rodiče tento požadavek na změnu školy každopádně vnímali jako doporučení, někdy to vycházelo z toho, že je tam nátlak ostatních rodičů, anebo škola argumentovala tím, že není dostatečně připravena na to se o jejich dítě postarat.

 

V tiskové zprávě ke zmiňovanému výzkumu stojí, že žáci by s patřičnými podpůrnými opatřeními, na která mají ze zákona nárok, mohli absolvovat celou školní docházku na běžných školách. Místo toho se někteří dostávají do kolotoče opakovaných přesunů mezi školami. Je podle vás legitimní, když škola řekne, že není připravena?

Je pochopitelné, že děti s těžšími handicapy či kombinovanými vadami jsou pro řadu škol problém. Děti se středně těžkým, těžkým mentálním postižením či složitějšími kombinovanými postiženími jsou proto nejčastěji vzdělávány ve speciálních školách. Zásadní nejistota, zda to běžná škola zvládne, je u takzvaných „hraničních dětí“, tedy těch s lehkým mentálním postižením. Školy ovšem mívají problém i s dětmi s poruchou autistického spektra, ADHD či takzvanými poruchami chování. Jak ukazují některá šetření, například České školní inspekce, učitelé k tomu nemají potřebné kompetence ani podporu.

 

Český stát se v roce 2009 zavázal, že se různě znevýhodněné děti mají primárně učit v běžných školách. Když to školám nejde, nechtějí nebo nemají dostatečnou podporu, stačí říct: dejte dítě jinam?

To je dnes realita mnoha českých škol. Není jednoduché zorganizovat výuku, když máte ve třídě jedno dítě třeba s poruchou autistického spektra, druhé s ADHD, tři další z nepodnětného prostředí a k tomu jednoho či dva cizince. Je opravdu pedagogicky těžké se naučit, jak máte s takovou třídou pracovat, a to i když máte k dispozici ve třídě asistenta. A pokud si vezmete, že je dnes učitelům v průměru kolem padesáti let, tak ti často neprošli žádnou profesní přípravou zaměřenou na speciální pedagogiku a bohužel neprocházejí často ani kvalitním navazujícím profesním vzděláváním, kde by se naučili, jak k těmto dětem přistupovat…

 

 

Chápu, ale přesto je inkluze pro mnoho škol každodenní realitou. Podpora ministerstva školství by určitě mohla být větší, asistentů by bezesporu mohlo být víc. Ale i tak. Není potřeba inkluzi přestat odmítat a snažit se o ni i za stávajících podmínek?

Moje interpretace je, že profesní nepřipravenost a malá podpora je často zakrývána hodnotovými postoji učitelů. Můžete tedy slyšet, že zdravotně postižené nebo jinak znevýhodněné děti do běžných škol nepatří. Důvodem toho, proč to někdo říká, ale může být fakt, že se daný člověk bojí práce s těmito dětmi, protože ho na to nikdo nepřipravil. Ale to berte jako můj osobní názor, my na to data nemáme. Tento pohled však sekundárně potvrzují již zmíněná šetření školní inspekce.

 

Kdyby měl ministr či ministryně školství ambici něco v tomto ohledu změnit, co by to mělo být především?

Ministerstvo školství by mělo jasně a nahlas deklarovat, jak má vypadat kvalitní příprava a taky kvalitní celoživotní profesní podpora učitelů. Stále nemáme žádné standardy kvality pedagogické práce. To je chyba. Není tu ani žádný systém profesního vzdělávání, kariérní řád, tedy co by se učitelé měli učit během své profesní dráhy. Školy jsou ponechané v tom, aby si nějak pomohly samy. V Česku máme proto školy, které jsou inkluzivní, ale důvodem je často pouze to, že se tak v podstatě rozhodl školu profilovat sám ředitel. A pak tu máme školy, které inkluzi nechtějí nebo ji útrpně snášejí, a když v nich ředitel žádné proinkluzivní kroky dělat nechce, tak je velmi obtížné ho donutit.

 

PAPÍR NA „ROZBITÉ DĚTI“

Lze z výzkumu, který má PAQ Research čerstvě k dispozici, vyčíst i něco optimistického?

Na náš výzkum se můžete dívat i opačně: velká část škol děti nevyčleňuje a vzdělává je. To může být důkaz, že inkluze, byť ne vždy v dokonalé verzi, funguje. Školy s žáky se speciálními potřebami pracují, vzdělávají a podporují je.

 

Znám skupinu rodičů s dětmi s poruchou autistického spektra. Jejich děti jsou v běžných školách, ale rodičům přijde, že tam nejsou šťastné. Někdy sami říkají, že by uvítali speciální třídu. Nyní zvažují domácí výuku v kombinaci s chozením do školy.

Z našich výzkumů plyne, že rodiče dětí s poruchou autistického spektra si svoje práva, respektive práva svých dětí na vzdělávání v běžné škole dokážou obvykle obhájit celkem dobře. Hůř jsou na tom děti ze znevýhodněného prostředí, tam to jejich rodiče neumí – respektive k tomu nemají kompetence – a právě jejich děti jsou z běžných škol vytlačované víc.

 

S požadavkem na odchod ze školy se dle vašeho výzkumu nejčastěji setkávají děti s lehkým mentálním postižením (37 procent), poruchami chování a nezdravotními druhy znevýhodnění (obojí 34 procent). Poruchy chování jsou prý ve školách hodně obávané…

Já této diagnóze soukromě říkám „papír na rozbité děti“. Často to jsou děti z nestabilních chudých poměrů, z nepodnětného prostředí, rozvrácených rodin. Jednoduše s velkou nejistotou v životě, nemají péči, kterou potřebují, nemají naplněné potřeby z hlediska svého vývoje, což není nemoc, ale tady se bohužel často tak bere.

 

Jedním z problémů je prý i to, že se různí kvalita školských poradenských zařízení (ŠPZ), která děti diagnostikují, navrhují, na jakou školu mají chodit, a do škol pak posílají zprávy o podobě podpory, kterou mají děti dostat.

Zde opravdu platí, že kvalita diagnostiky je dost odlišná a její standardy nejsou plošně vymáhány. Používají se různé diagnostické nástroje, různé přístupy i doporučení pro samotné děti a školy. Rovněž existuje takzvaná diagnostická turistika. Škola nebo rodič využívají vybranou poradnu, s níž se domluví na tom, co potřebují – tedy jaký typ podpůrného opatření dítě dostane nebo jakou školu, zda běžnou, anebo speciální, mu dle jejich přání doporučí.

 

Tady je potřeba taky říct, že jejich zprávy jsou jen doporučením, s nímž může, ale nemusí rodič souhlasit, nejsou závazné. Vědí to rodiče?

To, v jakém druhu školy by se dítě mělo vzdělávat, není pro rodiče závazné, za závazné je přitom ve výzkumu PAQ Research považovalo 69 procent rodičů, kteří od poradny obdrželi návrh na změnu druhu školy dítěte. Obvykle jde o rodiče, kteří nemají tolik kompetencí a chovají se nekriticky tak, jak je jim doporučeno.

 

Co je podle vás potřeba udělat kromě toho, že by se budoucí učitelé měli o práci se žáky se znevýhodněním na fakultách víc učit a taky že by poradny měly pracovat lépe?

Základní princip, který je třeba stále opakovat a držet se ho, zní, že škola má dělat to nejlepší pro dítě. Okolo toho se má všechno točit.

Ale co když si škola myslí, že nejlepší by pro dítě byla jiná škola?

Pokud si to škola opravdu myslí a nikdo s nimi nehne, tak je asi vážně lepší, aby dítě přešlo jinam, do nějaké inkluzivní školy, která ho přivítá a přijme a kde mu bude líp. Primárně by to samozřejmě měla být běžná škola a nikoli škola speciální. Ale je samozřejmě nutné brát v potaz diagnózu dítěte.

 

 

Dokážu si to představit ve městě, ale někde na vsi, tam nemáte tolik možností výběru školy anebo ano, ale na úkor dojíždění.

Ten lokální aspekt samozřejmě hraje roli, to máte pravdu.

 

STĚŽOVAT SI NENÍ KDE

Co mohu jako rodič dělat, když jsem nespokojený s tím, jak se k mému dítěti škola chová?

Moc toho není. Můžete jít za třídním učitelem, výchovným poradcem, školním psychologem, speciálním pedagogem, pokud ho škola má, nebo přímo za ředitelem. Pak taky můžete zavolat Českou školní inspekci. Inspekce má sice metodicky definované, co mají školy v rámci inkluze a kvalitního vzdělávání dělat, škole to pak sice napíšou, ale už jí s tím nepomůžou, protože to není úkolem inspekce. Pak si můžete stěžovat zřizovateli, ale ten vám zřejmě taky nepomůže, neboť ve výchovně vzdělávací oblasti necítí svou odpovědnost. Ředitel školy má mnoho dalších věcí na práci, a pokud nechce a netlačí na něj zřizovatel, tak nic nového dělat nemusí…

 

Je pravda, že ředitelé si často stěžují, že musí řešit mnoho věcí, zejména zbytečně moc administrativy.

Ano, ale stát by měl říct: Řediteli, tvým hlavním úkolem je vzdělávání dětí a péče o ně. Zároveň by měl nabídnout cesty, jak ho v tom podpořit. Například kvalitním vzděláváním učitelů, zajištěním podpůrných pedagogických pozic a tak dále. Rovněž narážíme i na to, jak vypadá vzdělávání ředitelů…

 

A jak vypadá?

Pokud se chcete stát ředitelem, musíte absolvovat minimálně stohodinový kvalifikační kurz. Má několik částí jako legislativu, financování a pak taky vedení pedagogického procesu, ale to je jen jedna z položek a bohužel se nezdůrazňuje, že je ta nejdůležitější.

 

Myslíte, že by to stačilo – zdůraznit, že je to to nejdůležitější?

Myslím, že by to velmi pomohlo. Tady, kde spolu nyní sedíme a kde sídlí PAQ Research, sídlí i Učitel naživo, nezisková organizace, která usiluje o modernizaci českého školství. Ti své vzdělávací programy pro ředitele staví primárně na pedagogickém vedení školy, na vizi společného učení a faktu, že ve středu je vždycky žák. Učitelé i ředitelé se tam učí o výuce nastavené na potřeby dětí. Reflektují, jak dovedou učit, pracují s různými metodami učení… Tak vypadá kvalita, která nám tu chybí. A chybí její podpora.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement