Jděte jinam! I to slyší někteří rodiče ve školách

30. června 2022

Karel Gargulág

Kateřina Lánská

Každý pátý rodič dítěte s nějakým typem znevýhodnění se setkal s návrhem na odchod ze školy či třídy. Zhruba v polovině případů rodiče přestup akceptují a skutečně školu opustí. To vyplývá z čerstvého výzkumu neziskové organizace Spolu, z. s. Podle Karla Garguláka z organizace PAQ Research, která výzkum zpracovala, tu chybí jasný vzkaz od státu: Řediteli, tvým hlavním úkolem je vzdělávání dětí a péče o ně. „Zároveň by je ale v tom měl stát podpořit,“ dodává analytik.

Z výzkumu mezi rodiči dětí se speciálními vzdělávacími potřebami vyplynulo, že jedna pětina se setkala s tím, že jim naznačili, nebo dokonce požadovali, aby jejich dítě přestoupilo na jinou školu. Víte, co k tomu školy vede?

Nemohu mluvit za školy, protože my jsme se ve výzkumu zaměřovali pouze na perspektivu rodičů. Rodiče tento požadavek na změnu školy každopádně vnímali jako doporučení, někdy to vycházelo z toho, že je tam nátlak ostatních rodičů, anebo škola argumentovala tím, že není dostatečně připravena na to se o jejich dítě postarat.

V tiskové zprávě ke zmiňovanému výzkumu stojí, že žáci by s patřičnými podpůrnými opatřeními, na která mají ze zákona nárok, mohli absolvovat celou školní docházku na běžných školách. Místo toho se někteří dostávají do kolotoče opakovaných přesunů mezi školami. Je podle vás legitimní, když škola řekne, že není připravena?

Je pochopitelné, že děti s těžšími handicapy či kombinovanými vadami jsou pro řadu škol problém. Děti se středně těžkým, těžkým mentálním postižením či složitějšími kombinovanými postiženími jsou proto nejčastěji vzdělávány ve speciálních školách. Zásadní nejistota, zda to běžná škola zvládne, je u takzvaných „hraničních dětí“, tedy těch s lehkým mentálním postižením. Školy ovšem mívají problém i s dětmi s poruchou autistického spektra, ADHD či takzvanými poruchami chování. Jak ukazují některá šetření, například České školní inspekce, učitelé k tomu nemají potřebné kompetence ani podporu.

Český stát se v roce 2009 zavázal, že se různě znevýhodněné děti mají primárně učit v běžných školách. Když to školám nejde, nechtějí nebo nemají dostatečnou podporu, stačí říct: dejte dítě jinam?

To je dnes realita mnoha českých škol. Není jednoduché zorganizovat výuku, když máte ve třídě jedno dítě třeba s poruchou autistického spektra, druhé s ADHD, tři další z nepodnětného prostředí a k tomu jednoho či dva cizince. Je opravdu pedagogicky těžké se naučit, jak máte s takovou třídou pracovat, a to i když máte k dispozici ve třídě asistenta. A pokud si vezmete, že je dnes učitelům v průměru kolem padesáti let, tak ti často neprošli žádnou profesní přípravou zaměřenou na speciální pedagogiku a bohužel neprocházejí často ani kvalitním navazujícím profesním vzděláváním, kde by se naučili, jak k těmto dětem přistupovat…

Chápu, ale přesto je inkluze pro mnoho škol každodenní realitou. Podpora ministerstva školství by určitě mohla být větší, asistentů by bezesporu mohlo být víc. Ale i tak. Není potřeba inkluzi přestat odmítat a snažit se o ni i za stávajících podmínek?

Moje interpretace je, že profesní nepřipravenost a malá podpora je často zakrývána hodnotovými postoji učitelů. Můžete tedy slyšet, že zdravotně postižené nebo jinak znevýhodněné děti do běžných škol nepatří. Důvodem toho, proč to někdo říká, ale může být fakt, že se daný člověk bojí práce s těmito dětmi, protože ho na to nikdo nepřipravil. Ale to berte jako můj osobní názor, my na to data nemáme. Tento pohled však sekundárně potvrzují již zmíněná šetření školní inspekce.

Kdyby měl ministr či ministryně školství ambici něco v tomto ohledu změnit, co by to mělo být především?

Ministerstvo školství by mělo jasně a nahlas deklarovat, jak má vypadat kvalitní příprava a taky kvalitní celoživotní profesní podpora učitelů. Stále nemáme žádné standardy kvality pedagogické práce. To je chyba. Není tu ani žádný systém profesního vzdělávání, kariérní řád, tedy co by se učitelé měli učit během své profesní dráhy. Školy jsou ponechané v tom, aby si nějak pomohly samy. V Česku máme proto školy, které jsou inkluzivní, ale důvodem je často pouze to, že se tak v podstatě rozhodl školu profilovat sám ředitel. A pak tu máme školy, které inkluzi nechtějí nebo ji útrpně snášejí, a když v nich ředitel žádné proinkluzivní kroky dělat nechce, tak je velmi obtížné ho donutit.

PAPÍR NA „ROZBITÉ DĚTI“

Lze z výzkumu, který má PAQ Research čerstvě k dispozici, vyčíst i něco optimistického?

Podpořte Reportér sdílením článku