První republika měla potenciál, který dnes můžeme využít

První republika je nejen název populárního seriálu, ale také období, které pro spoustu lidí symbolizuje určitou idylu. Čím vás zaujala?

Móda byla taková vstupní brána, ale zajímalo mě toho mnohem víc. Například chování lidí, společenské normy, pravidla etikety. Moje oblíbená kniha je Společenský rádce pro všechny životní situace. Čtu si v ní nejrůznější návody, jak řešit konkrétní situace. Došlo mi, že lidé tehdy měli mnohem víc času než dnes, dělali všechno pomaleji a důkladněji. A je úplně jedno, jestli se bavíme o šití šatů, nebo výrobě hodinek. Trvanlivost věcí byla jiná než dnes. Když začínal náš projekt Elegantní Česko (EČ), chtěla jsem propojit lidi, kteří mají stejné zájmy jako já, ale připadají si pro své okolí trochu „divní“. Vyhlásila jsem online sbírku na akce EČ a kolem projektu se velmi rychle vytvořila komunita, která má tisíce členů po celé republice. Nejde jen o módu a styl, ale celkově o diskusi, v čem byla naše země dobrá před lety a čím může zaujmout dnes.

Pravidelně organizujete akci Den v jiných časech, kde se účastníci oblečou do dobových kostýmů a provázíte je centrem Prahy, Brna nebo Olomouce. Co je nejvíc baví?

Na první pohled to může vypadat, že hlavní je vizuální proměna, kdy vás profíci nalíčí, učešou a půjčí vám dobové šaty. Ale to je jen zdání. Lidé jsou překvapení, když jim řekneme, že tahle sukně nebo sako jsou sto let staré, a to nás přivede k debatě o hodnotě ruční práce. Často diskutujeme o tom, proč se před lety vyplatilo kupovat kvalitní oblečení a proč se to vyplatí dnes. Je to zkrátka o přístupu k nakupování a také o podpoře kvalitních návrhářů. Někdo si našetří na nový mobil, jiný si radši koupí nadčasové oblečení nebo boty, které vydrží roky. Během akce účastníky fotíme a pak se bavíme o jejich portrétech. Běžně se stává, že řeknou: „Teda tady vypadám jako moje babička!“ a povídáme si o rodinných osudech ze všech koutů republiky. Jezdí k nám lidé různých profesí i věku. Možná by se nikdy nepotkali, ale u nás si povídají o společném zájmu – o první republice.

Někdy se mi zdá, že se tahle doba přece jen trochu idealizuje…

Společnost byla jinak rozvrstvená a leckdy mi lidé říkají, že módní salony nebo nejrůznější věci na míru byly pouze pro horních deset tisíc. V něčem mají samozřejmě pravdu, takové oblečení si nemohl dovolit každý, ale podívejte se na fotky svých předků. I když byli z chudších poměrů, byla v nich určitá důstojnost bez ohledu na finance. Nejde jen o módu, ale celkově o naladění společnosti za první republiky. Stačí, když se začtete do dobových časopisů a pochopíte, jak byla naše země pokroková: intenzivně se řešila ženská práva, rostlo procento vysokoškolaček a na vzestupu byl také obchod. Kdyby nebyla druhá světová válka, jsme jedna z nejprogresivnějších zemí v Evropě.

Rodinné ságy jsou v posledních letech populární. Vychází o nich spousta knih, hodně oblíbené jsou kurzy na zpracování rodokmenů. Proč myslíte, že je o rodinné příběhy takový zájem?

Spousta informací z archivů je už přístupná na internetu, a to dost usnadňuje pátrání. Najednou se ve společnosti nemluví jen o slavných osobnostech minulosti, ale řeší se každodenní život obyčejných lidí. Ozývají se nám členové naší komunity, kteří mají rodinná fotoalba nebo dopisy a chtějí se podělit o konkrétní osudy. Mnohdy jsou dost v šoku, když se dozvídají, co všechno jejich příbuzní překonali. Říkají mi: „Já jsem hrdej na to, co prarodiče zvládli.“ Jenže veřejně se o hrdosti nebo vlastenectví moc nemluví, asi za tím lidé vidí přehnaný patos. Což nechápu, rozhodně máme být na co hrdí! Když se zamyslíte nad osudy předků, možná vám dojde, s čím se potýkali, a třeba pochopíte, že my se máme o dost líp než oni. A přitom si pořád stěžujeme! Tohle jsou témata, která často na našich akcích řešíme. Lidé chtějí sdílet své zkušenosti, znovu se vrací chuť dělat něco společně přesně jako za první republiky, kdy fungovaly nejrůznější spolky.

Vaše akce byly hlavně o společných zážitcích, ale kvůli pandemii jste měli roční pauzu. Jak se změnila atmosféra, když jste znovu mezi svými?

Zorganizovali jsme na konci června večírek v Obecním domě a došlo mi, že ta schopnost socializace není asi úplně vrozená, protože lidé se zpočátku docela ostýchali. Myslela jsem, že si budou hned povídat, ale trochu to zpočátku vázlo. Je znát, že po mnoha měsících, kdy jsme všichni seděli doma, si potřebujeme zvyknout, že jsme zase spolu. Hodně se řeší vztahy a zdraví. To bude po covidu stěžejní, ale na hlubší úrovni. Lidé baží po jiných úhlech pohledu, často cítí, že klasická medicína je vyčerpaná. Navázali jsme proto na náš oblíbený cyklus Setkání s osobností#premyslivasezona částí #lecivasezona. Na debatu s lékařem Janem Vojáčkem v Obecním domě přišlo 250 lidí a povídali si o funkční medicíně, která se orientuje na léčení příčin zdravotních potíží, místo opakovaného potlačování jejich symptomů.

Nejsou tahle témata až moc vzdálená od elegance první republiky?