Utajování jsem nesl těžce, říká účastník česko-polských jednání o dolu Turów

Polský hnědouhelný důl Turów bere pitnou vodu českým vesnicím. Jejich obyvatele obtěžuje i hlukem, prachem a světelným smogem. Napravit to má mezivládní smlouva podepsaná začátkem února, na které se pracovalo od loňského května. „Teď už si ji může přečíst každý,“ říká s úlevou Václav Židek, radní Libereckého kraje pro životní prostředí, který se zúčastnil většiny jednání.

Byl jste u většiny jednání o česko-polské smlouvě ve věci dolu Turów. Jak se vyvíjelo složení týmů a jejich strategie?

Na počátku, čili loni v květnu, jsme přišli s návrhem smlouvy, který polská strana označila za naprosto neakceptovatelný. Polští vyjednavači nám oznámili, že přijdou se svou verzí, ale ta byla zase nepřijatelná z naší strany. Takže jsme oba návrhy zahodili, sepsali hlavní problémy a šli bod po bodu, větu po větě, někdy i slovo po slovu.

 

V čem se postoje různily?

Hledali jsme oboustranně akceptovatelná stanoviska, ilustrovat to mohu jedním až úsměvným momentem. Polská strana nechtěla ve smlouvě formulaci „negative impact“, tak jsme přistoupili na „impact“. Z naší strany bylo jasné, že takový dopad je negativní. A polská strana zase získala pocit, že upravenou formulací nedeklarují vědomé škody. Řekl bych, že po celou dobu jim hodně šlo o národní hrdost. My jsme zase chtěli nastavit podmínky ochrany životního prostředí a obyvatel tak, aby byly vědecky dokazatelné. Jak třeba v případě znečištění dokázat, že opravdu pochází z polské strany.

 

A jde to?

Ano. Například u imisí obyčejného prachu vědci dokážou analyzovat složení částic a díky tomu prokazatelně určit, jestli prach odpovídá Turówu, nebo pochází odjinud – třeba od české silnice.

 

Takže díky smlouvě už se nemůže vést žádný spor o tom, kdo prašnost způsobuje?

Jak se to vezme. Ukázalo se, že obě strany mají odlišné normy, přičemž ty polské jsou benevolentnější. My jsme se drželi toho, že na českém území musí platit české předpisy. Takže množství prachu naměřené v Polsku může být sice v pořádku, ale po překročení hranice už to v pořádku není.

 

Co další veličiny způsobující znečištění, například hluk či světlo?

U hluku jsme museli přistoupit na spoustu diskusí. Nakonec jsme se dostali k tomu, že si nebudeme předávat surová, ale až vyhodnocená data. Je to podobné jako s prachem: teoreticky to může být v pořádku, ale ve skutečnosti to tak není. Záleží na aktuálních meteorologických podmínkách, například vítr může hluk zvýraznit, mlha naopak ztlumit.

 

Jak do těchto odborných jednání zasahovala politika?

Až po mnoha měsících jednání mezi experty a úředníky obou stran došlo k oddělení politické části. Opět se bod po bodu muselo vyhodnocovat, co přesně je pro jednu nebo druhou stranu přijatelné a co nikoli. A nejen to... Smlouva dvou suverénních států musí být také vymahatelná a exaktní, čímž se opět vracíme k té odborné, technické části. Nemůžeme se ohánět pocitem, že nám někdo škodí. Všechno se musí opírat o data.

Pro polskou stranu to bylo silné politické téma a tak pouštěli do médií různá radikální tvrzení, která se bohužel nezakládala na pravdě. Jako třeba, že jim chceme dodávat naše uhlí, prodávat naši elektřinu a proto je chceme poškodit v energetice.

 

Odehrávaly se v politických postojích nějaké posuny?

Všiml jsem si, že některé věci byly pro polskou stranu zpočátku akceptovatelné a po pár měsících už nebyly. Na začátku jsme tam například měli velmi detailní články i o tom, co se bude dít, když smlouva nebude dodržená. Směřovalo to k tomu, aby Česká republika mohla tento moment sama určit a podle toho polské straně účtovat sankce.

 

Jak to dopadlo?

Vložil se tam dodatek, že rozhodčím orgánem bude Evropský soudní dvůr. Polsko to tak chtělo od začátku a my jsme to přijali. Naší snahou bylo, aby smlouva určila nějakou autoritu a omezilo se tak riziko dalšího kola dohadů. Ale jak šel čas a věci se vyvíjely, polská strana z tohoto ustanovení začala couvat. Souviselo to i s dalšími rozsudky Evropského soudního dvora vůči Polsku, nejen těmi ohledně dolu Turów. Řešilo se, jestli proti nim ESD není zaujatý. Nakonec tam dohled evropského soudu nad smírným řešením zůstal. Má to svoji logiku, právě tam český stát předtím podal žalobu na Polsko.

 

Kdo se v politických jednáních z polské strany nejvíc angažoval?

Zpočátku si toho hodně odpracoval ministr životního prostředí Michal Kurtyka. Přišel mi velmi vstřícný a snažil se najít nějaký přesah pro transformaci regionu k lepším zdrojům energie, než je hnědé uhlí. Ale jeho postoj nebyl uvítán vlastní vládou, a tak byl odvolán – stejně jako později velvyslanec Miroslaw Jasiński, který si dovolil připomenout některá polská pochybení.

 

Kde vlastně jednání probíhala a kdo se jich účastnil?

Všechna na české straně. Překvapilo mě, že na to Poláci přistoupili. Většinou se vše odehrávalo v budově ministerstva životního prostředí a byl tam velký mix odborníků, úředníků nebo třeba právníků, nejdříve všechno s tlumočníky. Po několika jednáních se ustoupilo od tlumočení a dál už se jednalo v angličtině. Postupně se jednání také rozdělila do skupin po zhruba dvanácti lidech. Dá se říct, že odborníci jednali zvlášť a politici zvlášť.

 

Konečně nás tam pustili

Jaký je váš vlastní odhad, jestli Poláci opravdu budou těžit uhlí v Turówě až do roku 2044?

Ještě loni v létě bych řekl, že s tím skončí dřív. Ale když vidím, jak se od té doby změnila energetická situace a nikdo nechce být závislý na Rusku, je možné, že budou chtít vytěžit Turów do poslední tuny. Nebo vyjednat u Evropské unie lepší podmínky transformace energetiky na bezemisní.

 

Proto také Liberecký kraj v průběhu jednání zastával požadavek na zvýšení sankcí za případné nedodržení smlouvy?

Ano, přišlo nám, že je takový argument čím dál aktuálnější. Mění se cena energií, marže těžařů se zvyšuje. Už hned zkraje jsme navrhovali sankci pět milionů eur za každý den po porušení smlouvy, nakonec z toho zbyla desetina – pouhých 12 milionů korun denně. Samotná společnost PGE přitom uvádí, že dokáže v Turówě proměnit denně v energii čtyřicet tisíc tun uhlí, což by i při starých cenách představovalo každodenní tržbu sto milionů korun.

 

Jednání o smlouvě trvala přes půl roku. Přispěla k lepší vzájemné informovanosti?

Abychom vůbec mohli pokračovat v jednáních, vyžádala si Česká geologická služba některá data už v jejich průběhu. Vzali nás také několikrát do dolu, aby nám ukázali, že tam necrčí voda, geologové si ujasnili pozici vrtů. To všechno byla novinka, protože předtím nás do dolu vůbec nepouštěli.

 

Věříte vy osobně, že bude fungovat podzemní stěna, která má zabránit odtoku vody z českého území?

Vzhledem k tomu, že tam zatím neexistují monitorovací vrty, jsou všechno jenom domněnky. Bez dat nezjistíme, jak ta stěna funguje nebo nefunguje. První část stěny se považuje za dokončenou, běží testovací provoz. V květnu 2023 se má vyhodnotit její účinnost.

 

Stěna, o které mluvíme, je ale stovky metrů bokem od obce Uhelná, kde hladina podzemní vody klesá nejvíc.

Ano, přímo u Uhelné stěna zatím chybí. V okamžiku, kdy hydrologický model prokáže úniky vody, budou ji Poláci muset prodloužit. I to je výsledek smlouvy, jinak by to bylo jen na jejich dobré vůli.

 

Jak se díváte na zkrácení výpovědní doby této smlouvy z deseti let na pět?

Nejdříve jsem to považoval za jednoznačně negativní. Důl se bude následujících sedm let přibližovat k hranicím, případné rozšíření těsnicí stěny také nebude hned hotové. Proto by bylo lepší po tuto dobu jet v „tvrdším režimu“. Ovšem kratší lhůta dává důležitou výhodu i nám: když polská strana nedodrží smlouvy a Evropský soudní dvůr nebude schopen je vymáhat, můžeme po pěti letech smlouvu vypovědět a zase se vrátit k žalobám a soudním sporům – tentokrát podle směrnice Evropské komise o přeshraničních škodách na životním prostředí.

 

Velké polské národní téma

Do jaké míry jste radikální ohledně požadavku na zastavení těžby v Turówě?

Chápu, že takový důl nejde zastavit za dva ani za tři roky. Ale například deset let mi přijde jako rozumná doba, během níž se dá nastartovat přechod na nové zdroje energie, vytvořit ekonomické příležitosti a provést technické zajištění dolu před sesuvy a dalšími úniky podzemních vod.

 

Určitě jste se už setkal s námitkou, jestli od Čechů není pokrytecké bojovat s polským dolem, když sami dál těžíme uhlí o sto šest. Jak v takovém případě argumentujete?

Osobně bych chtěl, abychom přestali těžit i u nás. Ostatně když před rokem česká vláda rozhodovala, jestli ukončit těžbu v roce 2033, nebo 2038, a nakonec nerozhodla nijak, přijala Rada Libereckého kraje usnesení, že chceme, aby využívání uhlí pro tepelnou energetiku skončilo do roku 2033. Takže my tady na Liberecku jsme takhle přísní na všechny. Je tady ale ještě další věc. Když například důl Bílina svým rozšiřováním způsobuje nějaké škody, zaplatí nápravu nebo kompenzace český stát, který má daňové příjmy z energie i z práce. Kdežto tady nám Polsko způsobuje škody a my z toho nemáme žádný příjem, z něhož bychom to kompenzovali.

 

 

Jste v politice za Piráty, kteří mají vysoko v programu otevřený přístup k informacím. Jak jste snášel utajování podrobností ohledně vyjednávání smlouvy?

Těžce, nebylo mi to příjemné. Ministerstvo nás požádalo, ať podrobnosti ohledně probíhajících jednání nejsou průběžně zveřejňovány. Zčásti to chápu, polská strana by těžko vysvětlovala některé věci před svým národem. Existoval podle mě oprávněný strach z nátlaku, aby některé věci ze smlouvy mizely nebo se v ní objevovaly, což by mohlo rozbít strukturu celého textu.

 

V čem například?

Takhle komplikovaná smlouva není jenom o dílčích bodech, všechno je složitě provázané. I odborníci se museli vracet k některým článkům a přeformulovat je, aby to v návaznosti na některé později vznikající části dávalo smysl, aby zůstala zachována vymahatelnost, aby se to nekřížilo s jinými body a tak dále. Každopádně se mi ulevilo, když byla smlouva pár dní po jejím podpisu vyvěšená na stránkách ministerstva životního prostředí. Teď už si ji může přečíst každý.

 

Jak se díváte na výtky, že jsme mohli dosáhnout víc a miliarda je jen slabá náplast?

Už vzhledem k tomu, kolik času vyjednavači na obou stranách té smlouvě dali, je snad jasné, že sporných míst bylo mnohem víc. Kdyby šlo jenom o tu miliardu, byli bychom domluveni raz dva, peníze byly jednou z mála věcí, kterou polská strana od začátku nerozporovala. Sice jsme museli dodat podklady, že to není suma vycucaná z prstu a že za tím stojí čísla z vodárenských společností na vybudování infrastruktury a na potřebný monitoring, ale jinak to byla vcelku férová část jednání.

Je zajímavé, že ti, co nejdříve kritizovali,. že chceme vyměnit vodu za peníze, teď zase říkají, že je těch peněz málo. Proto mne osobně je ta částka v pořádku, byla podložena výpočtem.

 

Je podle vás reálné vybudovat včas vodovodní přivaděč pro obce, kde už pitná voda dochází?

Projekční práce se rozběhly už před uzavřením smlouvy, kdy ještě nebylo jasné, kdo to vlastně zaplatí. Obě příslušné vodárenské společnosti – Severočeská a Frýdlantská – už momentálně jednají o stavebním povolení pro některé úseky. Takže věřím, že to stihneme.

 

Bydlíte na vesnici, která je od postižené oblasti vzdálená necelých dvacet kilometrů. Pozorujete nějakou změnu česko-polských vztahů na lokální úrovni?

Vloni v červnu jsem obdivoval pevné nervy pana hejtmana Půty, když někteří jedinci vyhrožovali, že si počkají na jeho manželku, která je Polka a do Polska jezdí za prací. Takoví lidé berou naše připomínky k Turówu jako útok na polskou suverenitu a chovají se zcela iracionálně. Navíc to přifukují provládní média, která asi počítají s tím, že se toho někdo chytne a ještě víc to přehustí. Dělají z toho národní téma číslo jedna. Až to někdy vypadá, jako kdybychom měli na hranicích připravené tanky.

 

Jak už bylo řečeno, účastnil jste se mnoha česko-polských jednání. Vznikly mezi jejich aktéry nějaké osobnější vztahy?

To ani ne. Sice jsme se nestrkali před dveřmi, ale nic vřelejšího jsem nepozoroval. Navíc z polské strany se sestava často měnila. Snad i právě proto, aby nevznikly nějaké lidštější vztahy.

 

 

Reportáž, která vyšla v tištěném Reportéru, si můžete přečíst zde.

 

Komentář k podpisu česko-polské smlouvy najdete zde.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama