Ondřej Pivec: Lidem, kteří něčeho dosáhnou, nesmí vadit stále dokola selhávat

Potkali jsme se v neformálním prostředí nahrávacího studia Faust Records, které má jako jedno z mála míst v Praze Hammondovy varhany. I když Ondřej Pivec hraje také na klávesy a hudbu i skládá a produkuje, Hammondovy varhany jsou nástrojem, který jej nejvíce charakterizuje. „Rád si s lidmi tykám. Nevadilo by to?“ zeptal se hned na úvod.

To vypadá, že máš i v Česku dost práce.

Zaplaťpánbůh mám.

Určitě se tedy chceš vrátit do Spojených států?

Ano, to chci. Měl jsem strávit většinu minulého roku na turné s Gregorym Porterem, a pak se stalo tohle. Všichni jsme doufali, že se pandemie za dva měsíce přežene, a já se tak z koncertu ve Francii oddělil a letěl jsem na „chvíli“ do Česka. Měl jsem jeden kufr s oblečením a jinak nic. A už jsem tu skoro rok. Furt se to tak prazvláštně prodlužuje a já si mezitím našel spoustu práce i zábavy tady. A tím, že vím, že to jednou skončí, tak mě to velmi těší a užívám si to tu. Časově bude můj návrat taky mimo jiné záležet na tom, kde dostanu dříve vakcínu.

Jsi jeden z mála Evropanů, který hraje v černošských kostelech, vystupuješ s významnými kapelami, spolupracovals na albu, které získalo Grammy, a letos na dalších dvou, která jsou na Grammy nominovaná. To zní jako skvělý život nadaného hudebníka. Ale když se podívám blíž, na začátku všeho bylo jedno odmítnutí za druhým. Je to tak?

Asi to tak bude. Málo jich nebylo. Ale já to takhle nakonec nevnímám, protože jsem každé to odmítnutí přetočil v něco pozitivního. Je to podle mne obecně princip růstu, nezaleknout se selhání. Já si třeba myslím, že lidé, kteří něčeho dosáhnou, ať už profesně, či v soukromí, jsou ti, kterým nevadí pořád dokola selhávat. Když se něco nevydaří, zkusí to znovu, zase vlezou na toho koně, ze kterého spadli, a jednoho dne se to povede. To je asi to, co odlišuje lidi, kterým se v životě věci povedou. Prostě se nenechají demotivovat neúspěchem.

Kde se to u tebe vzalo? Když jsi prvně přišel jako úspěšný hráč evropského typu do černošského kostela v newyorském Harlemu, že tam chceš být varhaník, klepali si na čelo a poslali tě domů… Co u tebe zafungovalo, že jsi začal po nocích dřít a nakonec to dokázal? Je to povahový rys?

To nevím, jestli je to povaha. Ale když to takhle říkáš, přijde mi, že ten kostel, ten okamžik tam byl asi ten úplně první spouštěč. Já jsem s nima hrozně chtěl hrát, nasávat tu hudbu a být tam opravdu jako platný člen, ne jako „přisírka“. A nakonec se to povedlo. A myslím, že právě díky tomu jsem se naučil, že být odmítnutý nutně neznamená, že se cíl nesplní, že se to nikdy nepovede. Musí se prostě jenom překousnout ego, nějaké ublížení a jít do toho znovu. Tady jsem si asi vlastně uvědomil, že to funguje, a začal stejný model aplikovat do ostatních sfér.

Stálo to strašně dřiny

Je fakt, že když se bělošský hráč dostane do černošského kostela, už se povede všechno. Většina lidí by se místo dření po nocích a zlepšování šla asi opít…