Máme vědět, že zvířata musí umřít, abychom je mohli sníst

13. června 2022

archiv respondentky

Kolem jídla se točí přes deset let, jejím prvním projektem byl blog, v němž vařila podle legendární kuchařky Marie Janků-Sandtnerové. I díky ní se Anna Grosmanová dostala k tématu kvality potravin, kterou pak vystudovala. V první vlně covidu rozjela instagramový projekt FoodPioneer. Její fotoreportáže přinášejí příběhy českých farmářů a demytizují zemědělství. Na polích se potkává hlavně s ukrajinskými brigádníky a v poslední době má prý co dělat, aby zadržela slzy.

Daří se vám nebrečet?

Moc ne. Před pár dny jsem byla na farmě u Brna, kde pěstují rajčata. Fotila jsem pana Vasyla, který se mile usmál do foťáku a pak mi prozradil, že den předtím mu u Kyjeva zemřel bratr. To jsem brečela, stejně jako když mi paní Anna vyprávěla, že přijela s dětmi a na Ukrajině nechala manžela a bratra. Za tři měsíce války jí zemřel strýc, děda, babička a před pár dny i ten bratr. Podobný příběh má skoro každá Ukrajinka a Ukrajinec na našich polích. Oni jsou neuvěřitelně sdílní, jsou rádi, že se o ně zajímáte. Já mám ale stále dilema zveřejňovat jejich příběhy na sociálních sítích. Vím, že jsou přitažlivé, ale nechci, aby to působilo jako marketing. Rozhodla jsem se nicméně, že uspořádám prodejní výstavu jejich portrétů, tam ty příběhy použiji. Vybrané peníze pošlu na Ukrajinu.

Kdo vlastně pracuje na českých polích?

Nejvíc Ukrajinci, ale jsou tu často i Bulhaři, Rumuni, teď jsem narazila na Filipínce. Často se ptám, jestli můžeme mluvit o českých ředkvičkách, když se jich české ruce dotknou poprvé na pultech obchodu. Bez těchto lidí bychom neměli nic, pro Čechy je to špatně placená a náročná práce. Ale není to jen český fenomén, levná pracovní síla se přesouvá napříč Evropou z východu na západ, v Americe zase z jihu na sever. Jen jsem si dlouho říkala, že je to oboustranná výhra.

A není?

Myslela jsem, že ti lidé se svobodně rozhodnou opustit rodinu, vydělat u nás peníze, farmářům se vyplatí. Ale tak to nebývá. Řada z nich tu pracuje pod tzv. agenturním pracovníkem, kterému odevzdají pasy, nemají zaplacené pojištění. Farmář tomuhle zprostředkovateli vyplácí jejich mzdu a on jim předá podstatně nižší část, zbytek jde do jeho kapsy. Ti lidé jsou kolikrát v pasti, slyšela jsem příběhy, že nemohli svobodně odcestovat, že jsou vydíráni. Je to takové moderní otrokářství na hraně s lidskými právy, ale nikdo nemá odvahu to řešit.

Možná právě proto, že by pak na polích neměl kdo zasít a sklidit. Je absence českých brigádníků jen o penězích?

Když začal covid, zavřely se hranice a já vyjela na pole, že tam konečně nafotím pracující Čechy. Že tam budou herci, kulisáci, baristi, průvodci, všichni, co nečekaně přišli o práci. A zase tam nebyl skoro žádný. Šéf hostínského chřestu mi říkal, že po dvou dnech jim začali utíkat i přes ploty. Z dvaceti zůstali tři, pro zbytek to byla nesnesitelná dřina. Covid odhalil, jak českému zemědělství schází kvalifikovaná síla. Plít naučíte kohokoli za dopoledne, ale vy potřebujete lidi, co dokážou ovládat techniku. Ukrajinci sem jezdí spoustu let, naučili se s traktory, vlečkami, sečkami, umí ty složité práce. A druhá věc je, že práce v zemědělství je dynamická. Češi přijdou, že by chtěli brigádu na týden, na dva. Ale když několik dní prší, nesklízí se, sedíte na zadku. Udělá se hezky, je potřeba rychle sklidit a pracujete dvanáct hodin denně. Tohle málokomu vyhovuje.

Krize jako restart

Válka na Ukrajině otevřela téma potravinové soběstačnosti. Hrozí nám, že kvůli konfliktu bude u nás nedostatek potravin?

Ukrajina je významným vývozcem obilovin a slunečnice. V tom jsme soběstační, u pšenice dokonce na nějakých 150 procent. I tak by nás ale ruské krádeže ukrajinských obilovin děsit měly. Ukrajina je zásadním dodavatelem do zemí Afriky, některé státy jsou zcela závislé na dovozu její pšenice a slunečnice. Je velký otazník, co se tam teď začne dít.

Věnujete se kvalitě potravin, propagujete farmářské a lokální produkty. Umíme už ocenit a zaplatit za kvalitu?

Podpořte Reportér sdílením článku