Z vody mám respekt i po osmi zlatých medailích

Na konci května jste získal již pátý titul mistra Evropy ve vodním slalomu, který se jel ve Slovensku. Jaký pro vás šampionát byl?

Na začátku své kariéry bych si nikdy netroufl říct, že budu schopen pětkrát obhájit mistrovství Evropy. Ten titul je pro mě speciální v tom, že se jel na trati ve slovenském Liptovském Mikuláši, kde jsem si před šesti lety zajistil svojí první olympiádu.

 

Titul jste sice v závěru obhájil suverénně, ale z první kvalifikační jízdy jste nepostoupil. Poslední tři roky jste kvalifikaci nemusel opravovat. Jaké to je „odrážet se ode dna“?

U slalomářů to funguje tak, že kvalifikaci jedeme na dvě jízdy a dá se postoupit z obou z nich. Při šampionátu během první jízdy postupuje do semifinále dvacet kajakářů a z té druhé jízdy následně deset kajakářů. Mně se první jízda skutečně nepovedla.

 

V čem jste udělal chybu?

Trať se jede pod Tatrami a během závodu teče hodně studená voda. Protože venku bylo relativně teplo, zvolil jsem na jízdu krátký rukáv. Když jsem se začal rozjíždět a pociťovat teplotu vody, tak mi ale ruce zkřehly a nejelo se mi vůbec dobře. Síly šly rychle nazmar a to byl jeden z důvodů, proč jsem těsně nepostoupil. Musel jsem napravovat, což se mi nestalo opravdu dlouho, ale upřímně – ono to neškodí.

 

Takže u vás platí to, že není špatné počasí, ale je jen špatné oblečení.

Je to vtipné, ale je to tak. Ono to k tomu patří, musíte umět správně zvolit oblečení. V krátkém rukávu je člověk uvolněnější, lépe se mu pádluje a já „v dlouhé“ nejezdím moc rád. Tentokrát jsem to špatně vyhodnotil a byla to chyba.

 

BUBLINA

Když jsem váš poslední závod sledovala, přišlo mi, jako kdybyste byl během jízdy uzavřený ve vlastní bublině. Máte to tak, nebo se mi to pouze zdálo?

V ideálním případě by to tak skutečně mělo být. Během jízdy by se člověk měl uzavřít do nějaké pomyslné bubliny a vůbec nevnímat okolí. Nicméně při závodech dochází k chybám, člověk je unavený a nechá se snadno pohltit atmosférou celého závodu. Já právě dělám největší chyby v momentech, když si tu svou bublinu nechám narušit a vniknou mi do ní hlasy z okolí. Nejsem potom sám se sebou. Nejčastěji k tomu dochází, když koncentraci nedám sto procent nebo není příliš sil.

 

Nastavit si v hlavě pomyslnou bublinu ale není samozřejmé a řada z nás to nedokáže. Připravujete se na to nějakým způsobem?

Stejně jako s časem přicházejí jezdecké zkušenosti, umocňují se i psychické dovednosti. Co je ale podle mě důležité, je tlak. Člověk na sobě musí pocítit určitý tlak. Troufám si říct, že tohle má sport společné s reálným životem. Ve chvíli, kdy je pro mě něco důležité, dovedu se na to mnohem lépe koncentrovat, než pokud je to rutinní věc. Asi je to paradox, ale já mám největší problém se koncentrovat na závodech, kde mi o nic nejde. Těžko se mi pak hledá motivace a koncentrace pro něco, co pro mě nemá až takovou hodnotu. Na semifinále nebo finále většinou tlak je. Ale k tomu mám taky různé techniky, ať už dechová cvičení, vizualizační techniky, které mi pomáhají se odříznout od okolí.

 

Poslední dva roky se kvůli koronaviru jezdily závody převážně bez publika. Nebyl pro vás šok se vrátit na trať s diváky?

Atmosféra byla určitě jiná a tu změnu jsem na trati vnímal. Naštěstí se mi ale koncentrace podařila udržet. Vnímal jsem dav lidí, kteří mě hnali kupředu, ale nedostalo se mi do podvědomí nic z toho, co říká komentátor, což byla výhoda a velké štěstí. Ale právě například v té kvalifikační jízdě se mi stalo, že přede mnou jel Slovinec, který udělal chybu a nepostoupil. On dojížděl ve chvíli, kdy já už byl na trati a zaslechl jsem to. Je to chyba, ale někdy se to ke mně zkrátka dostane.

 

OLYMPIÁDA

Ze své první olympiády v Riu jste si přivezl v roce 2016 bronz, z Tokia o čtyři roky později zlato. Jak na tyto své úspěchy vzpomínáte?

Do Tokia jsem jel s tím, že chci předvést svoji životní jízdu a dal jsem tomu maximum. Tak trochu jsem se vykašlal na vše kolem a byla to pro mě sezona jednoho závodu. Bohužel byl ale covid a s ním i všemožná opatření. Já nemám problém být sám, proto mi nevadilo být zhruba měsíc v poměrně velké izolaci. Na někoho to ale mohlo působit svazujícím dojmem a pro psychiku to nemuselo být nejlepší. To byla moje výhoda. V Tokiu bylo tehdy velké teplo a voda byla velmi teplá. Dnes se slalomové tratě staví tak, že je to velká vodní nádrž, která čerpá vodu zpět na start a volnospádem následně protéká. Jelikož tam bylo okolo čtyřiceti stupňů, voda se velmi rychle ohřála a během hlavního závodu měla přes třicet stupňů. Na to sice nejsem zvyklý, ale nakonec to pro mne byla výhoda. Siloví závodníci byli kvůli tomu zahlcení a docházela jim síla. Já ale nejezdím na sílu, ale na techniku.

 

Připravoval jste se nějak na tu teplotní změnu?

Když jsme tam přijeli, voda byla ještě relativně studená, asi čerstvě napuštěná. Každým dnem ale byla teplejší a teplejší a na samotný závod byla téměř vařící. O tepelnou adaptaci jsem se v Česku snažil, ale počasí mi moc nenahrávalo. Chodil jsem například v nejteplejší časy běhat. Na teplotu vody jsem ale připravený nebyl.

 

Po olympiádě v Riu jste začal koketovat s kánoí. Začínáte se zas vše učit od nuly, nebo to pro vás není velká změna?

Když jedu trénink s kajakem, tak chyb udělám už jen velmi málo a je to trochu nuda. Řekl jsem si, že když se mi olympiáda povede a předvedu tam svůj nejlepší výkon, zkusím single kánoi. Letos v zimě jsem začal jezdit a brzy pojedu své první závody v Česku. Po svém rutinním tréninku si zhruba na půl hodiny sednu do kánoe, kde jsem na úplném začátku a moc si to užívám. Pro mě je to ve své podstatě psychická úleva, protože mi o nic nejde, není tam stres. Přichází radost, když projedu trať bez chyby nebo když se nepřevrátím. To už s kajakem nezažívám. Je to pro mě takový návrat do žákovských let.

 

 

Blíží se olympiáda v Paříži, která bude za dva roky. Připravujete se na ni nějak?

Samotná příprava není zdravá věc a nemůže se dělat každoročně. Člověk musí dát tělu odpočinek. Ta nejhorší fáze je zhruba půl měsíce před samotným závodem, kdy je člověk na hraně sil a cítí, že to tělo nemůže vydržet dlouhodobě. Nikde není napsáno, že zrovna já do Paříže pojedu. Tahle sezona je pro mě taková příprava pro tělo, aby vydrželo vrcholovou přípravu v příštím roce, protože půjde o nominace, popřípadě o samotnou olympiádu. Jestli to tak bude a zda tělo bude chtít, to se nedá určit.

 

Z OTCE NA SYNA

Během vyhlášení výsledků v Liptovském Mikuláši vám kytku na stupni vítězů předával váš otec, který je šéftrenérem české reprezentace. Jaký to byl pro vás oba pocit?

Táta je letos premiérově šéftrenérem a poprvé se nám poštěstilo, že mi dával kytku na stupni vítězů on. Já za to byl neskutečně rád a doufal jsem, že se nám závod povede.

 

Vy sám už jste otcem. Berete své dva syny do kánoe?

Moje úplně první vzpomínky na tento sport jsou z okamžiků, kdy si mě moje maminka brala jako malého do kánoe a jezdili jsme z loděnice v Troji proti proudu řeky k mostu Barikádníků. Rostly tam tehdy, myslím, špendlíky. My jsme si je tam natrhali do košíku a já je cestou zpět v loďce ujídal. Jak mě moji synové vidí, tak to samozřejmě chtějí taky zkusit a já je občas po tréninku posadím k sobě do lodi a svezu je.

 

Bál jste se vy jako dítě vody?

No jasně, bál. Když dítě s vodním slalomem začíná, tak to trvá zhruba půlrok, než se vydá na divokou vodu. Máme hodně dětí, které to baví, loď se naučí ovládat, zvládají základní věci, ale právě po tom půlroce přijde okamžik, kdy musí poprvé přejet proud, divou vodu nebo nějakou trať. I když to jsou relativně snadné tratě, tak je to přesně to období, kdy po malých krůčcích překonávají strach. Hodně pomáhá, když se naučí eskymácký obrat, ale ty prvotní strachy má každý. Já sám mám dodnes strach, který se objevuje v nějaké složité pasáži. Možná je to spíš respekt, protože vím, co voda může udělat.

 

Z čeho přesně máte respekt?

Kdybych to měl vysvětlit jednoduše, tak my se během jízdy tratí vykláníme na stranu spolu s lodí. Učí se, že člověk by se měl naklánět po proudu, aby se nepřevrátil. Ale s tím čas nenaženete. Takže když potřebujete nahnat zpoždění, tak se nakloníte proti proudu, a pokud ten náklon není úplně přesný, tak hrozí převrat. V tomto okamžiku přichází respekt.

 

Jaká největší rizika vás během jízdy potkávají?

Ač to nevypadá, tak ten sport je sám o sobě velmi bezpečný. My dnes jezdíme na umělých slalomových drahách, už se nejezdí na řekách. Takže vám nehrozí žádné nepředvídatelné překážky, vodní oka nebo jiné nebezpečné věci. Dnes je to spíš velký tobogan, kde po převrácení člověk vyplave. Nejhorší zranění je ve většině případů vyhozené rameno.