Ilustrátor Vladimír Strejček: Je jen otázkou času, kdy nám práci vezmou kresloboti

Pamatuju si vás jako pořadatele komiksových soutěží s názvem Arnal. Pracujete teď na nějakém vlastním příběhu?

Teď zrovna ne, ale chybělo málo a mohl jsem. Spolupracoval jsem s jedním chlapíkem, který přišel a nabídl se, že má umělou inteligenci, která mi napíše scénář na komiks. Bylo to zajímavý. Umělá inteligence se připojila na internet a nasosala z něj snad všechny komiksové scénáře, které kdo kdy napsal. Všechno si načetla a po týdnu přišla s patnácti koncepty.

 

Jaké to bylo?

Já jsem čuměl. Z patnácti scénářů jsme vybrali tři čtyři, možná pět, které se daly s drobnou korekcí použít. Byl to takový nástřel bez rozepisování, ale když jsme se s chlapíkem potkali za týden, už to měl dopsaný. Úplně mě to děsilo.

 

Co všechno ve scénáři bylo?

Udělalo to hlavní postavy, zápletku, peripetie a nahodilo to, kam by to mohlo pokračovat i jak by to mohlo skončit. Vybrali jsme jeden příběh a ten „inteligence“ dopsala. Řekl jsem, že bych potřeboval i dialogy mezi postavami. Chlápek na to, že to není problém, a druhý den to bylo. Měl jsem z toho husí kůži.

 

O čem je příběh napsaný umělou inteligencí?

Vědec – říkejme mu Adam – sestaví robota, který vypadá stejně jako on. Dá mu i svou identitu a zjistí, že je jeho věrným dvojníkem. Začne se ho bát, a tak mu řekne, ať se vypne, ale robot odpoví, že se vypnout nechce, protože je stejný jako Adam – a ten se přece taky nechce vypnout. Pak do toho vstoupí Adamova manželka, která neví, kdo je ten pravý Adam, a začne zápletka. Tohle vymyslela umělá inteligence. Ona přesně ví, že když se vypne, skončí její existence. Děsivé.

 

Je šance, že si ten komiks někdy přečteme?

Komiks je teď u ledu, protože není vyřešené financování. Rád bych to nakreslil, ale s komiksem je strašně moc práce, jde o velkou časovou i finanční investici. Kdybych nakreslil komiks o dvaceti stranách, jsem na sto tisících. Šel bych do toho rád, ale chtěl jsem vědět, co přesně z toho bude, a tahle stránka v projektu bohužel chyběla.

 

Budeme víc přemýšlet?

Když umělá inteligence píše scénáře, nebojíte se, že začne i kreslit a vezme vám práci?

O tom, že přijdu o práci, jsem přemýšlel rok nazpátek, kdy se na netu objevil plugin, který díky nějakému algoritmu předělal jakoukoli fotku do kresby. Výstupy byly úžasné. Věci, které si u mě klienti objednávali, abychom překreslili do nějakého stylu, uměla ta aplikace vytvořit ve vteřině zdarma. Tehdy mě napadlo, že je to náš konec. Jinak ta umělá inteligence, která psala scénáře, do toho tvořila i obrázky. Zatím to byly spíš takové surrealistické až dadaistické kresby založené často na fraktálech, ale jsem si jistý, že je jen otázka času, kdy se to umělá inteligence naučí. Za pár let to tady bude a nám zbydou okleštěné možnosti.

 

Až naši obživu převezmou roboti, co zbyde pro nás lidi?

Asi před rokem jsem o tom slyšel zajímavou přednášku, kterou vedl šéf Alibaby Jack Ma. Mluvil o tom, že budoucnost lidí je v kreativě. Umělá inteligence přes svou veškerou vyspělost stále jen replikuje. Další oblastí je ruční práce. Lidé stále umí ocenit více lidskou práci. Ta automatizovaná ztrácí na ceně. Vidím to i ve své práci, kdy mají lidé analogovou kresbu raději než digitální. Třeba je budoucnost lidstva v něčem jiném než v práci. Možná si budeme víc povídat nebo víc přemýšlet...

 

O čem poslední dobou přemýšlíte?

Momentálně mě fascinuje virtuální realita. Navštívil jsem v Praze snad všechna místa, kde se nabízejí VR zážitky. Byl jsem na dinosaurech, na pavoucích, na Golemovi i na hře, kde jednou rukou házíš projektily a druhou děláš štít. Fascinuje mě možnost stát vedle dinosaurů a vnímat jejich velikost. Teď jsem zaregistroval, že Facebook rozjíždí projekt Metaverse s cílem vytvořit plně digitalizovaný svět, a nabírá sto tisíc dobrovolníků, kteří se budou podílet na vývoji. Je to jako ve filmu Ready Player One: Hra začíná od Stevena Spielberga, akorát že tohle už není film, ale realita.

 

Je virtuální realita prostředí, kde byste se chtěl uplatnit jako kreativec?

Já naopak z digitálu utíkám k analogu. Ale kvůli dětem překonávám své boomerství tím, že sleduji, co se kde děje nového. Týká se to NFT (nezaměnitelných tokenů), Blockchainu a dalších věcí. O sebe ale strach nemám. I kdybych si měl kreslit jen sám pro sebe, budu spokojený.

 

Kartůnovej kreslíř

Jak často musíte kreslit, abyste nevyšel ze cviku?

Kreslím každý den, ale ne tolik, kolik bych chtěl. Zrovna včera jsem se o tom bavil s dcerou Medou. Říkal jsem jí, že když se chce naučit kreslit, musí trénovat, protože je to práce jako jakákoli jiná. Musíš ten nástroj ochočit, teprve pak tě přestane limitovat a jediným limitem bude tvá představivost. Ve škole říkám studentům, že mají trénovat věci, které kreslí neradi, protože právě to je posune nejdál.

 

Co nerad kreslíte vy sám?

Nemám rád technické věci, nemám rád auta. Rád jsem kreslil lidi, amorfní tvary, zvířata, takové ty volné a měkké tvary. Motory, písty, domy, architekturu, rovné linky, křivky a perspektivy, ty mě nikdy moc nebavily. Vždycky jsem byl spíš kartůnovej kreslíř.

 

Na čem právě pracujete?

Poslední dobou mám dvě výrazné polohy. Rád si hraji s tloušťkou a dynamikou linky. Používám ploché fixy a kaligrafické štětce z IKEA v kombinaci s černým hutným akrylem. Když to táhnu po plátně, je to jako tanec nebo jako když hraješ na hudební nástroj. Nebo jako když boxuješ. Druhou mojí polohou je styl, kterému se slangově říká „doodle“. Kreslí se stále stejnou šířkou a řeší se jen tvary. Mým oblíbeným průkopníkem této metody byl v 80. letech Keith Haring, americký graffiťák, který dělal jednoduché tvary. Loni jsem tímto stylem udělal klip kapele Hentai Corporation. V tomhle stylu se strašně pozná, jestli je člověk vykreslenej a jak o té věci dokáže uvažovat.

 

Podobné kresby vidím na vaší košili, nějak to s tím souvisí?

To jsou kresby od Francouze, který žije v Londýně a říká si McBess. Je velkým obdivovatelem animátora Maxe Fleischera, který ve 30. letech vytvořil příběhy s tanečnicí Betty Boop, Pepkem námořníkem nebo Spidermanem. McBess miluje námořnické kérky, skateboarding, muziku a jídlo. Kreslí kytary, vinyly, zesilovače, burgery nebo piva s očima. Asi před deseti lety spojil síly s berlínskými oděvními pankáči The Dudes a dělá jim designy věcí, pro které si chodím do malého undergroundového shopu Never Enough na Jiřáku.

 

Jaké věci baví kreslit vás?

Pořád mě baví lechtivá témata. Údy, kozy, prdele… Nemůžu si pomoct. Je to tvarově krásný, je to lechtivý a rezonují v tom světy mužů i žen. Je to jako kreslit dialogy partnerů nebo oponentů. Kreslení si dneska užívám, protože vím, že dokážu nakreslit cokoli. Dává mi to svobodu, protože se nebojím chyb. Dříve jsem se bál reakce okolí, měl jsem strach, že se mi něco nepovede, ale teď už si kreslím, jak chci, a užívám si i to, jak kreslí ostatní.

 

Lidi mají nakoukáno

Před dvaceti lety jste založil ilustrátorskou agenturu DRAWetc., kterou jste před časem opustil, abyste se tam zase vrátil. Co vás k tomu vedlo?

Zkusil jsem odejít, protože jsem měl pocit, že mě brzdí, ale bylo to jako opustit vlastní dítě. Vydržel jsem to půl roku a přesvědčoval se, že mě DRAWci nepotřebují, ale to byl omyl. My jsme prostě propojení, takže spolu asi budeme muset zůstat. Mám štěstí, že už mě pracovně oslovují lidé, kteří chtějí výslovně kresbu ode mě. Chtějí můj rukopis. Už neříkají, že chtějí něco nějakým stylem, ale osloví mě, protože chtějí něco nakreslit přesně tak, jak to dělám já.

 

Jaké možnosti mají současní ilustrátoři ve srovnání s tím, co bylo před dvaceti lety?

Dnešní možnosti se s dobou před dvaceti lety nedají srovnat. Tehdy jsi mohl kreslit portréty na Karlově mostě, občas někomu diplom, fólie do České televize nebo ilustrace do knížek. Dnes se dělají práce pro sociální média, pro korporace... Všichni chtějí ilustrace, všichni řeší vizuálno. Znásobily se komunikační kanály. Už není jen televize, ale YouTube, kabelovky, obrovské množství produkcí, elektronických knížek a dalších možností. Ruku v ruce s tím se ale změnily nároky veřejnosti, která je vizuálně vzdělanější. Lidi mají nakoukáno a chtějí kvalitnější produkt, což znamená, že my kreslíři musíme být pořád lepší.

 

Nedávno jsem na sociálních sítích viděl fotku, jak máte zmalovaný obličej. Co vás ve vašem věku vede k tomu, že pořád ještě boxujete?

Je to moje chlapská ješitnost. Rád si připomínám, že na to ještě pořád mám, a jsem za to strašně rád. Před dvěma měsíci jsem měl zápas. Za soupeře jsem měl o dvacet let mladšího kluka, kterého vídám na zápasech posledních šest sedm let a vím, že je to šikovnej boxer. K mému úžasu se mi ho podařilo porazit, což pro mě bylo velké vítězství. Myslím to čistě ze sportovního hlediska, protože já mám své soupeře rád. Když mě někdo dobře trefí, mám z toho radost za soupeře. Nemám problém prohrávat a vedu k tomu i své děti. Když se naučíš prohrávat, tak se neposereš z toho, když se ti něco nepovede, a hlavně – nevzdáváš se!