A oživit spící orchestr by se vám nechtělo?

Pražští komorní sólisté, neboli PKS, je nejstarší smyčcový orchestr svého druhu v Čechách, vznikl už v roce 1961. Zažil slavné časy, ale pak dost dlouho spíš pospával – až do roku 2013, kdy jste ho začal oživovat. Jak k tomu tehdy došlo?

Začátky mého vedení byly spíš takové skromné. Tehdy mě oslovila dědička licence Anička Jírovcová Anghelescu, jestli bych po jejím tatínkovi, profesoru Václavu Jírovcovi, soubor nepřevzal. Pomaličku jsme tedy začali dávat něco dohromady a příležitostně jsme hráli. Na opravdický comeback jsme pomýšleli, až když se v roce 2021 blížilo šedesáté výročí vzniku souboru. Jenže to byl zase covid. Čili k opravdovému návratu došlo až v letošní sezoně, kdy se nám soubor zároveň podařilo vrátit pod křídla Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

Říkáte, že vás oslovila dcera někdejšího šéfa souboru, violoncellisty Václava Jírovce. Neváhal jste trochu? Přece jen patříte už mnoho let k nejvytíženějším českým muzikantům.

Ta nabídka zazněla na legračním místě, bylo to po jiném koncertě, v restauraci u piva. Jen jsme se tak bavili, jaká je to škoda, že PKS spí, když má jednak dlouhou a slavnou historii a jednak i určitý notový archiv. A právě tehdy zazněla taková nezávazná nabídka – a já se jí velmi rád chytil.

Proč comeback nakonec trval deset let?

Všechny podobné soubory si musí určit strategii, jak chtějí působit na hudebním trhu. My jsme ze začátku strategii neměli. Nebo jsme si jen říkali, že počkáme, někde naše vystoupení nabídneme a uvidíme. Nebyli jsme tak aktivní, jako jsme nyní. Teď je to na úplně jiné úrovni, snažíme se tomu dát řád určitého počtu koncertů, které pořádáme my jako PKS. Do toho si zpátky osvojujeme potřebný repertoár, abychom měli co nabídnout i dalším, například festivalům. Chceme hlavně hrát, konečně zase pro lidi.

Výzva i obohacení

Jak na vás reagovalo publikum?

Jsme zatím stále v začátku, ale vidíme, že zájem publika roste. Na prvním koncertě bylo pár desítek posluchačů z řad příbuzných a kamarádů, na čtvrtém už jsme měli vyprodáno. I recenze jsme měli dobré. Jsem rád, že na nás chodí nejen naši kolegové, což je nebývalá věc, ale třeba i studenti nebo ředitelé festivalů. Zdá se mi, že jsme zasekli drápek, ať už je to zajímavou dramaturgií, vysokou kvalitou našich koncertů, nebo i sólisty, kteří byli našimi hosty.

Vy sám jste původně hornista, mimochodem bývalý sólista Berlínské filharmonie. Dirigování se věnujete už řadu let, ale stejně – jaké to je, když „dechař“ řídí smyčcový orchestr?

To byla právě výzva, která mě velmi zaujala. Před těmi deseti lety, když jsem s dirigováním začínal, jsem se snažil sbírat všechny možné zkušenosti. Nevěnovat se dechovému orchestru, ale orchestru smyčcovému, kde se od hráčů mnohé přiučím, bylo pro mě obrovské obohacení. Ona je ta role v tomhle případě taková zastřešující. Vím, že devadesát procent skladeb, které PKS hrála pod mým vedením, by smyčcové orchestry za určitých podmínek byly schopné hrát i bez dirigenta. Takže dirigent tady slouží trošku jako „sjednocovač“ různých hudebních názorů.

Co jste se jako hornista od hráčů na smyčcové nástroje naučil?