A oživit spící orchestr by se vám nechtělo?

Pražští komorní sólisté, neboli PKS, je nejstarší smyčcový orchestr svého druhu v Čechách, vznikl už v roce 1961. Zažil slavné časy, ale pak dost dlouho spíš pospával – až do roku 2013, kdy jste ho začal oživovat. Jak k tomu tehdy došlo?

Začátky mého vedení byly spíš takové skromné. Tehdy mě oslovila dědička licence Anička Jírovcová Anghelescu, jestli bych po jejím tatínkovi, profesoru Václavu Jírovcovi, soubor nepřevzal. Pomaličku jsme tedy začali dávat něco dohromady a příležitostně jsme hráli. Na opravdický comeback jsme pomýšleli, až když se v roce 2021 blížilo šedesáté výročí vzniku souboru. Jenže to byl zase covid. Čili k opravdovému návratu došlo až v letošní sezoně, kdy se nám soubor zároveň podařilo vrátit pod křídla Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK.

 

Říkáte, že vás oslovila dcera někdejšího šéfa souboru, violoncellisty Václava Jírovce. Neváhal jste trochu? Přece jen patříte už mnoho let k nejvytíženějším českým muzikantům.

Ta nabídka zazněla na legračním místě, bylo to po jiném koncertě, v restauraci u piva. Jen jsme se tak bavili, jaká je to škoda, že PKS spí, když má jednak dlouhou a slavnou historii a jednak i určitý notový archiv. A právě tehdy zazněla taková nezávazná nabídka – a já se jí velmi rád chytil.

 

Proč comeback nakonec trval deset let?

Všechny podobné soubory si musí určit strategii, jak chtějí působit na hudebním trhu. My jsme ze začátku strategii neměli. Nebo jsme si jen říkali, že počkáme, někde naše vystoupení nabídneme a uvidíme. Nebyli jsme tak aktivní, jako jsme nyní. Teď je to na úplně jiné úrovni, snažíme se tomu dát řád určitého počtu koncertů, které pořádáme my jako PKS. Do toho si zpátky osvojujeme potřebný repertoár, abychom měli co nabídnout i dalším, například festivalům. Chceme hlavně hrát, konečně zase pro lidi.

 

Výzva i obohacení

Jak na vás reagovalo publikum?

Jsme zatím stále v začátku, ale vidíme, že zájem publika roste. Na prvním koncertě bylo pár desítek posluchačů z řad příbuzných a kamarádů, na čtvrtém už jsme měli vyprodáno. I recenze jsme měli dobré. Jsem rád, že na nás chodí nejen naši kolegové, což je nebývalá věc, ale třeba i studenti nebo ředitelé festivalů. Zdá se mi, že jsme zasekli drápek, ať už je to zajímavou dramaturgií, vysokou kvalitou našich koncertů, nebo i sólisty, kteří byli našimi hosty.

 

Vy sám jste původně hornista, mimochodem bývalý sólista Berlínské filharmonie. Dirigování se věnujete už řadu let, ale stejně – jaké to je, když „dechař“ řídí smyčcový orchestr?

To byla právě výzva, která mě velmi zaujala. Před těmi deseti lety, když jsem s dirigováním začínal, jsem se snažil sbírat všechny možné zkušenosti. Nevěnovat se dechovému orchestru, ale orchestru smyčcovému, kde se od hráčů mnohé přiučím, bylo pro mě obrovské obohacení. Ona je ta role v tomhle případě taková zastřešující. Vím, že devadesát procent skladeb, které PKS hrála pod mým vedením, by smyčcové orchestry za určitých podmínek byly schopné hrát i bez dirigenta. Takže dirigent tady slouží trošku jako „sjednocovač“ různých hudebních názorů.

 

Co jste se jako hornista od hráčů na smyčcové nástroje naučil?

Jak to říct jednoduše... Když začínáte hrát na dechový nástroj, učitelé vám říkají: Musíš na tu hornu zpívat. Takže my si automaticky bereme něco od zpěváků. Naopak profesoři smyčcových nástrojů říkají: Musíš používat smyčec, jako by to byl dech u dechových nástrojů. Myslím si, že jako dechař určitě přináším do smyčcového souboru jiný vklad, než by do něj přinášel smyčcový hráč. Snad to může být zajímavé. Ale samozřejmě, že do budoucna budeme mít i takové programy, které budou vést smyčcoví hráči, například náš koncertní mistr Jan Mráček, jeden z nejlepších českých houslistů své generace.

 

 

Návrat do dětství

Už jsme zmínili, že jste byl členem Berlínské filharmonie, bezesporu jednoho z nejprestižnějších orchestrů světa, ale také například Mnichovské filharmonie. Nakonec jste se však rozhodl z velkých orchestrů odejít a zkusit to na volné noze. Proč?

V různých orchestrech jsem si to užil asi tak sedmnáct let. A když mi bylo nějakých dvaa- nebo třiatřicet, pocítil jsem, že se budu muset rozhodnout. Strávím v orchestrech dalších deset nebo patnáct roků a pak si budu hledat místo pedagogického působení, anebo se zkusím tak trošku vrátit do dětství?

 

To znamená co?

Moje hudební edukace probíhala velmi rozmanitě, nebyl jsem směrován jen na dráhu sólového hornisty. Už když jsem jako dítě chodil do lidové školy umění, měli jsme kromě individuální výuky i řadu souborů. A můj první učitel lesního rohu, pak profesor Křenek, mi dával do ruky různé partitury, abych v nich hledal sóla pro hornu. Takže svět partitur a dirigování mi byl velice blízký. A taky jsem vždycky rád sledoval práci dirigenta. Nejen to, jak mává taktovkou, ale jak pracuje s orchestrem, jak přistupuje k hráčům… Tohle byl nakonec velice silný důvod pro to, postavit se na vlastní nohy a žít život nezávislého umělce, který má mnoho tváří. Není to jenom čistě o dirigování nebo o sólové dráze, je tam i řada projektů komorních, různé přesahy do jiných žánrů. V tom se cítím doma.

 

Být na volné noze s sebou ale nese nejistotu...

Tak tomu často v minulosti bylo. Známe příběhy slavných umělců, kteří nakonec zemřeli v bídě. Dnes už to funguje trošičku lépe. Kdo se dá na volnou nohu, musí se připravit na plavbu plachetnicí, která nemá motor. Když vane příznivý vítr, je taková nezávislá plavba tím největším potěšením. Ale samozřejmě když nastane bezvětří, parník příspěvkových organizací, které mají stálý přísun financí od státu, kolem vás rychle projede. Taková je realita. Ale já bych rozhodně neměnil.

 

 

Takže se dá na volné noze uživit?

Na určité úrovni se to dá, vždycky záleží na tom, jakou úroveň si pro sebe muzikant stanoví. Dá se živit buď kvalitou, potom to vyžaduje větší přípravu a koncentraci. Nabízet něco v celém světě, což je můj případ. Nebo se dá živit na volné noze i kvantitou, brát všechny možné kšefty, ať už je to natáčení ve studiu, anebo turistické koncerty v kostelích. Víte, v Česku je zvláštní situace. Někdo touží stát se hráčem v orchestru, mít měsíční plat a s ním i určitou jistotu, byť malou. Jiný zase kombinuje učení a působení na volné noze. Máme tu silné státní příspěvkové organizace a na druhé straně různé regionální orchestry. Podhoubí je každopádně v lidech, kteří dělají různé projekty a obohacují kulturní scénu zase jinak. V některých zemích, třeba v Německu, ve Francii nebo ve Španělsku, mají i takoví umělci jistotu určité měsíční státní podpory. To u nás bohužel neexistuje.

 

Nasávat zkušenosti

Říkal jste, že s dirigováním jste začínal zhruba před deseti lety. Jaké to tehdy bylo, postavit se s taktovkou před orchestr? Musel jste se toho hodně naučit?

Je to podobné jako třeba u trenéra. Musí se hodně učit? Musí absolvovat hodně školení? Nebo je to osobnost, která je schopná z vlastní zkušenosti na hřišti vysvětlit mančaftu, o co jde, ukázat jim, že si je jist tím, co dělá, a že má dobrou strategii. S dirigováním se to má trošičku podobně. Samotné používání taktovky a gest není technicky zas tak obtížné, dá se zvládnout za poměrně krátkou dobu. To ostatní je maraton. Není potřeba ze sebe hned v začátku vydat všechno jako u sprintu. Naopak, člověk musí postupně nasávat zkušenosti, učit se od orchestrů, používat vlastní imaginaci, oživovat skladby tak, aby se otevřely pro posluchače. To je úkol dirigenta.

 

… a to vás na dirigování baví.

Nejen baví, to mě naplňuje. Myslím, že mě obohatilo spojení toho, jak mohu dirigovat, vést soubory a zároveň zůstávám aktivním instrumentalistou.

 

A neposouváte se víc právě k dirigování?

Zatím ne, je to zhruba půl na půl. Pravdou je, že hra na žesťové nástroje může být ve vyšším věku už trochu komplikovaná, svaly ochabují a repertoár se začne zmenšovat na skladby, které nejsou tak technicky nebo fyzicky náročné. Takže potom si myslím, je to i můj neskromný plán, že pokud mi bude ještě přáno dožít se nějakého věku, tak v tu chvíli by právě dirigování mohlo nabrat na větší důležitosti. Vím ale, že s hudbou zůstanu až do smrti.

 

Autorka je redaktorkou ČTK