Kdybychom žili dost dlouho, Alzheimera máme všichni

Stává se, že si nemůžeme vzpomenout na něčí jméno nebo kam jsme si dali klíče. Je to varovný signál?

Na takové věci si lidé stěžují často, ale zapomínání klíčů nebo jmen herců samo o sobě nemusí znamenat vůbec nic. Naopak když si někdo stěžuje, že se ztrácí v prostoru nebo že zapomíná určité časové údaje – co bylo dřív, jestli dovolená v Bulharsku, nebo svatba dcery –, to už za varovné považujeme.

 

A další varovné příznaky?

Třeba když si lidé stěžují, že se cítí hůř než vloni. Naopak když řeknou, že jména herců si nepamatují už deset let, nezneklidňujeme se. Dalším varovným příznakem je, když mají lidé pocit, že jsou na tom hůř než jejich vrstevníci, a mají obavy, kam to dál povede. Takové pacienty směřujeme na vyšetření.

 

Jak tedy poznat demenci?

Tady je potřeba si vyjasnit pojmy. Člověk má nejdřív subjektivní obtíže, stěžuje si. My mu uděláme psychologický test a zjistíme, že je to stále ještě normální. Když se ale při testu zjistí, že už to normální není, říkáme, že potíže pacienta jsou objektivní. Dáme mu diagnózu, která se jmenuje mírná kognitivní porucha. Teprve později, když se porucha paměti, řeči a dalších funkcí zhorší natolik, že daný člověk není schopen postarat se sám o sebe, říkáme, že je to demence. My tedy popisujeme určitý stav, to nám ale neříká nic o příčině těch potíží. Tu hledáme. A nejčastější příčinou kterékoli z těchto poruch je právě Alzheimerova nemoc. Ta se nenápadně, plíživě zhoršuje, až dospěje do nejpozdějšího stadia, kterým je demence.

 

Změny v mozku

Jak dlouho to plíživé zhoršování může trvat?

Dneska víme, že Alzheimerova nemoc trvá třeba 20 až 25 let, aniž by si toho někdo všiml, takzvaně preklinicky. V mozku se vám dějí nějaké změny, ale zatím se na vás nic neprojevuje. Následně se to začne projevovat subjektivními obtížemi, objeví se zmíněná mírná kognitivní porucha. A poté demence, což trvá zhruba 10 let. Takový je průměr, 20 let o tom nevíte, 10 let jste nemocní. Někdo to ale může mít sedm let, jiný naopak 15 let.

 

V preklinickém stadiu, tedy když nejsou žádné příznaky, se nemoc zjistit nedá?

Dá. Vyvíjejí se nové diagnostické testy a do budoucna očekáváme, že by to s Alzheimerovou nemocí mohlo být podobné jako například s rakovinou prsu, kdy ženy v určitém rizikovém věku chodí na mamograf. Nebo i s rakovinou tlustého střeva, kdy všichni po padesátce dostanou nabídku jít na koloskopii. To znamená, že by mohlo existovat screeningové preventivní vyšetření, kdy by všichni ve věku šedesáti až pětašedesáti let podstoupili jednoduchý test, ideálně z krve. A když se u nich zjistí přítomnost jedné bílkoviny, která mozku škodí, nabídne se jim léčba.

 

 

Jak se dá Alzheimerova choroba léčit?

Léky, které můžeme v současnosti napsat, jsou léky takzvaně symptomatické. Dokážou oddálit nejzávažnější stadia onemocnění, zlepšit kvalitu života pacientů, zlepšit jim paměť a prodloužit soběstačnost o nějaké dva tři roky. Nedokážou ale onemocnění zastavit. Určitá naděje tu však je, momentálně se vyvíjejí léky, které už mají ambici nemoc zastavit. Jeden byl registrován ve Spojených státech, jmenuje se Lecanemab a pravděpodobně bude brzy dostupný i v Evropě. Jsou to ale infuze, což je trochu nepraktické. Druhý lék má českou stopu, stojí za ním neurolog Martin Tolar a jsou to tablety, které by mohly být teoreticky dostupné někdy v roce 2025. Navíc se vyvíjí i celá řada dalších léků. Pacienti mohou buď počkat, až tady budou volně dostupné, nebo se už teď zapojit do klinických zkoušek s novými léky, které probíhají i v Česku.

 

Nedávno se na veřejnost dostala informace o formě demence, kterou trpí herec Bruce Willis. Co mu je?

Jak už jsem říkal, demence může mít víc příčin. Tou nejčastější je Alzheimerova nemoc, druhou nejčastější je takzvaná demence s Lewyho tělísky a tou třetí je právě frontotemporální demence, kterou trpí Bruce Willis. Odlišuje se v tom, že Alzheimerova nemoc je hlavně porucha paměti, zatímco frontotemporální demence je porucha řeči, osobnosti a sociální interakce s okolím. Má o něco rychlejší průběh a je na ni v současnosti méně léků.

 

Souvisí Alzheimerova nemoc vždycky s věkem?

Souvisí. Rizikových faktorů je řada, ale věk je tím hlavním. Máme i případy padesátiletých, osmačtyřicetiletých pacientů, ale je to relativně vzácné. Ve vyšším věku je typická právě Alzheimerova nemoc, když je pacient nižšího věku, je typická spíš demence, kterou trpí Bruce Willis.

 

Rizikové a ochranné faktory

Co všechno má na onemocnění vliv?

Na jedné straně máte různé rizikové faktory, na straně druhé faktory ochranné. Tyto faktory se různě sečtou a vydělí a výsledný stav je pak takový, že někdo onemocní v nižším věku, někdo ve vyšším a někdo neonemocní vůbec. Obecně se ale má za to, že kdybychom žili dostatečně dlouho, Alzheimerovu chorobu bychom zřejmě dostali všichni. Záleží na tom, jaké máte geny, je tam jeden rizikový. Záleží na vzdělání, na vaší duševní aktivitě. Mezi rizikové faktory patří cukrovka, vysoký krevní tlak, úrazy hlavy. Naopak mezi ochranné faktory řadíme vyšší vzdělání, vyšší duševní aktivitu. Patří sem i fyzická aktivita, chůze, některé doplňky stravy…

 

Jak při odhalování a léčbě nemoci pomáhají moderní technologie?

Nemocných přibývá, to je jedna věc. Druhou věcí je, že zdravotní systém nemá dostatek personálu, lékařů. Třetí věcí je tlak na zvyšování kvality zdravotního systému, na dostupnost péče, na prevenci. Moderní technologie mohou například pomoct pacienty vyšetřit. Autovyšetření má sice omezenou hodnotu, ale i tak hraje důležitou roli. My na našem pracovišti nemáme kapacitu vyšetřit úplně všechny, kteří si nevybaví jméno nějakého herce. Lidé si ale sami mohou například prostřednictvím nové aplikace v telefonu s názvem Terrapino udělat základní screeningové vyšetření, a když jim vyjde vysoké riziko, zamířit k lékaři.

 

Můžete o Terrapinu říct víc?

Aplikace bude oficiálně představená 19. dubna, stáhnout se ale dá už teď. Vznikla s výraznou podporou pojišťovny Kooperativa a ve spolupráci s Alzheimer nadačním fondem a je zaměřená na screening a prevenci Alzheimerovy nemoci. Uživatele by měla vést ke zdravému životnímu stylu ve vztahu ke stárnutí mozku a k prevenci. Poskytuje informační servis, vyhodnocuje vaši fyzickou aktivitu, jsou tam návody na trénování duševní aktivity.

 

Dá se při odhalování a léčbě demence využít i virtuální realita?

Určitě. Naší snahou je jít naproti pacientům, napodobit prostředí, ve kterém se běžně pohybují. Vezměte si, že přijdete k lékaři, dostanete na papíru test, který budete dělat poprvé v životě. A ten test potom rozhoduje, zda jste nemocná, nebo nejste. Vy ale máte v praktickém životě často úplně jiné problémy. Například že při vaření zapomenete nějakou ingredienci, že nezaplatíte účty, že nenajdete klíče, nepoznáte blízké osoby, neorientujete se v prostoru. Virtuální realita je schopná napodobit reálné životní situace, a tím je právě významná. Může nám pomoci přiblížit se pacientům, ukázat jim jejich prostředí, případně je v tomto prostředí trénovat.

 

Vybavíte si nějaký zajímavý případ, který jste měl v poslední době?

V poslední době mě překvapilo několik případů, kdy někdo nemocí už trpěl, měl už docela výrazné obtíže a jeho okolí vše bagatelizovalo a nevšímalo si toho. Takže ten člověk přišel vyhledat pomoc relativně pozdě – a to i přesto, že to byli lidé relativně společensky exponovaní nebo úspěšní.

 

Možná si to nechtěli připustit…

Ano. Nechtějí si to připustit, někdy ty projevy nemoci přičítají běžnému stárnutí, někdy se nevěnuje dostatečná pozornost příznakům a bagatelizují se.

 

Jaká by měla být prevence? Jak náš mozek posilovat?

Záleží na tom, jakou si během života vytvoříte takzvanou kognitivní rezervu. Když budete mít víc nervových zakončení, pěti- nebo desetiprocentní úbytek se na vás neprojeví tolik jako na někom, kdo má těch zakončení méně. Důležité je, abychom byli duševně aktivní i ve vyšším věku, trénovali paměť a mozek jako celek. Paměť je nejdůležitější, ale můžeme trénovat i obrazové vnímání, řeč, dotyk, hmat, všechny kognitivní funkce. Dále bychom měli být fyzicky aktivní, pokud nám to zdravotní stav umožňuje, a také bychom se měli vyhýbat některým rizikům, jako jsou vysoký krevní tlak, cukrovka nebo náběh na ni. To znamená upravit svůj jídelníček a mít tyto věci pod kontrolou.

 

Díky moderním technologiím si už dnes spoustu věcí nemusíme pamatovat, jednoduše si je vyhledáme. Neznamená to, že jsme v trénování mozku poněkud zlenivěli?

Určitě. Dnešní doba je pro paměť nepříznivá. I ve školách se paměť a memorování používají mnohem méně. Jednak je to škoda a jednak to ve vztahu k Alzheimerově nemoci a dalším onemocněním může s odstupem několika desítek let přinést neblahé důsledky. A naše kognitivní rezerva v oblasti paměti nebude taková, jaká byla třeba u našich rodičů či prarodičů.

 

Máte pocit, že se Češi nyní zajímají o svůj mozek více?

Myslím, že se poslední dobou o Alzheimerově chorobě i o dalších onemocněních víc mluví. Nám v uvozovkách pomáhají právě některé mediálně známé případy. Bruci Willisovi bychom měli poděkovat, že se ke své nemoci veřejně přihlásil. Upozornil na ni, a to může vést k lepší prevenci v této oblasti. Je to podobné, jako když Angelina Jolie před lety veřejně promluvila o riziku rakoviny prsu. Bylo by jistě dobré mít i nějaký český příklad, který by ukázal, že se i s touto nemocí dá žít, dá se k ní veřejně přihlásit a dá se s ní v dnešní době už relativně statečně a někdy i velmi úspěšně bojovat.

 

Autorka je redaktorkou ČTK