Kluci, kteří pomohli změnit Česko. Jejich příběh může „nakopnout“ další

Jak vůbec vznikl nápad natočit film o spolku Milion chvilek pro demokracii?

Už v roce 2017 jsem točila nějaká aktivistická videa, studentské výzvy proti Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi. Viděla jsem ale, že to nemá velký dosah. Pak, v lednu 2018, jsem objevila výzvu Chvilka pro Andreje, kterou spustili Mikuláš Minář a Benjamin Roll. Dávala si za cíl sledovat sliby Andreje Babiše, které dal lidem ve své Smlouvě s občany České republiky (dopis, který Babiš nechal rozeslat do schránek před volbami v roce 2017 – pozn. red.). Tehdy tu výzvu Mináře a Rolla podepsalo 20 tisíc lidí, což mi přišlo jako obrovské číslo. Říkala jsem si, že bych jim možná mohla pomoct. Napsala jsem jim, ještě ten samý den jsem se s Mikulášem potkala a ocitla jsem se na setkání nově vznikajícího spolku. Za dva týdny už jsme točili výzvu, kterou celé Chvilky začaly. Moje role ve spolku byla od začátku filmařská.

 

Kdy jste si řekla, že by z toho mohl být celý film?

Když jsem pro spolek točila asi rok, objevila jsem výzvu My Street Films, což je program o filmech natáčených z ulice, do kterého se mohou přihlásit i amatérští filmaři. Přihlásila jsem se, že bych chtěla natočit krátký film o tom, jak se dělá demonstrace. Bylo to na jaře roku 2019, kdy vypukly první protesty proti jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Tehdy jsem si říkala, že se děje něco velkého. A co je víc „z ulice“ než demonstrace. Natočila jsem tedy demonstraci na Václavském náměstí, na kterou dorazilo 50 tisíc lidí, nejvíc za deset patnáct let. Jenže pak se to najednou rozrostlo do dalšího Václaváku, do celé České republiky, až to vyústilo v demonstraci na Letné (v červnu 2019, podle odhadů na ní bylo přes čtvrt milionu lidí). A poté právě padlo rozhodnutí, že stojí za to udělat celovečerní film.

 

Točila jste jen demonstrace, nebo i věci okolo?

Právě že i věci okolo. Díky tomu, že jsem byla členkou spolku, jsem začala točit lidské příběhy, Mikuláše, Bena a celý spolek, co je v pozadí. Jak vypadají jednotlivá rozhodování, jak se vše připravuje, co vlastně ti lidé řeší. Pak se to ještě dost vyvinulo s příchodem covidu, odchodem Mikuláše Mináře z Milionu chvilek a založením Lidé PRO.

 

Mezitím jste se také rozhodla spolek opustit...

Z Milionu chvilek jsem odešla loni, protože už jsem došla do fáze dokončování filmu a uvědomila si, že se ve mně pere aktivista a filmař. Bylo mi jasné, že si musím vybrat – a vybrala jsem si filmařinu. Potřebovala jsem film dokončit s čistou hlavou a odstupem, což zaručovalo i to, že do projektu vstoupil nový producent Jirka Konečný z Endorfilm. Ten mě právě upozornil, že se mi film bude dělat lépe s odstupem. Takže jsem neodešla z nějakého rozhořčení, bylo to čistě pragmatické. Bylo to těžké, ale nutné rozhodnutí.

 

Druhá Letná

Napadlo vás úplně ze začátku, že by se to mohlo takhle rozrůst? Nemyslím jen Milion chvilek, ale právě i váš film...

Vůbec. Myslela jsem, že to skončí tou jednou demonstrací a že z toho bude krátký film. Ten jsem i udělala, získal druhé místo na jihlavském festivalu právě v rámci programu My Street Films. Jenže když pak byla oznámena druhá demonstrace na Letné, říkala jsem si, že se tu vážně odehrává něco, co stojí za to zachytit...

 

... a fakt, že jste byla uvnitř spolku a měla blízko k hlavním aktérům, byl velkou výhodou.

Přesně tak. Díky tomu máme jedinečné materiály, byla jsem i u různých neveřejných setkání, o kterých nikdo mimo nesměl vědět a kde se řešilo, co se chystá. Zachytila jsem i příběh dilematu, zda jít, nebo nejít do politiky. Měla jsem důvěru hlavních protagonistů, Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla. Točila jsem s Mikulášem u něj doma, s jeho ženou, s jeho tátou, stejně tak u Bena doma, s jeho rodiči.

 

A máte od nich souhlas všechno zveřejnit?

Určitě. Film si nedává za cíl analyzovat, co se dělo v celé společnosti. Je to snímek, který sleduje jedinečný příběh dvou mladých lidí, kamarádů, kteří se rozhodli něco změnit. Vybrali nás například do programu DOK.incubator, takže náš film ukazujeme zahraničním producentům, střihačům i těm, kteří vybírají filmy pro festivaly, a je skvělé vidět, jak je to oslovuje. Jak je náš příběh inspirativní. Točila jsem často i emoce, to, jak člověk činí těžká rozhodnutí a jak se s nimi vypořádává. Což je věc, která je přenosná. Kluci jsou skvělí, nikdy neříkali, že něco nesmím nebo naopak musím točit. Všechno je natáčené observační metodou, já se jako autorka samozřejmě někdy ptám, vedeme rozhovory, ale do samotného dění jsem nijak nezasahovala.

 

Čili tenhle inspirativní příběh je hlavní poselství, které byste chtěla sdělit divákům?

Přesně tak. Aby lidi motivoval. V době, kdy jsem film dělala, vyšla statistika, že pětašedesát procent mladých lidí nevěří, že jejich hlas může něco změnit. Náš film ukazuje opak. Jsou tady dva kluci, tehdy studenti teologie, kteří se do toho se vší vervou a naivitou pustili – a ve společnosti se něco dalo do pohybu.

 

Říkáte „se vší vervou a naivitou“. Ve filmu jsou tedy, předpokládám, vidět i slabé chvilky…

Jojo, určitě. Třeba hned na začátku, když se konala jedna z úplně prvních demonstrací, kluci neměli nic připraveného, jenom někam vylezli a začali hulákat do megafonu. Ukazujeme, jak postupem času nabírali zkušenosti, snažili se zlepšovat, vnímat, co se ve společnosti děje, to především. Máme tam pak samozřejmě i krizové momenty, jako například když se Mikuláš rozhodl odejít do politiky. Jak někteří lidé byli naštvaní, jak se s tím ti dva, Mikuláš s Benem, museli vypořádat, jak je to na nějakou dobu stálo přátelství.

 

Připomenete, co se tehdy stalo?

Ben přebíral vedení Milionu chvilek a Mikuláš se rozhodl, že chce zkusit politickou cestu. Dávalo mu to v tu dobu smysl. A pak jsme zaznamenali i to, jakým způsobem se k sobě vrátili, když Mikuláš z politiky zase odešel a už bylo možné, aby se zase kamarádili. Takže dva kamarádi, kteří něco budovali, dospěli do bodu, kdy se jejich cesty musely rozdělit proto, aby v uvozovkách porazili toho nepřítele, kterého měli na začátku. A pak se k sobě zase vrátí. Na nějakou dobu se tak stalo obětí i jejich přátelství, což je velká oběť.

 

250 hodin materiálu

Zmínila jste, že natáčet jste spolek Milion chvilek začala v roce 2018. Kdy jste naopak natáčení materiálu pro film ukončila?

Nakonec jsem točila až do letošních prezidentských voleb. Protože když Andrej Babiš oznámil, že bude kandidovat, říkali jsme si, že chceme vidět, jak to dopadne. To je právě na tom dokumentu zajímavé, že člověk neví, kdy to končí. A pro nás to skončilo právě až prezidentskými volbami, kdy jsme definitivně věděli, co se vlastně odehrálo. Zajímavé je, že když člověk točí časosběrný dokument o společnosti, uvědomí si, jak často zabředáváme do momentálních kauz, které nám připadají horké, ale v dlouhodobém horizontu jsou miniaturní. A naopak – jak jsou jiné věci důležité a nebezpečné, ale my je v danou chvíli nevyhodnotíme tak dramaticky.

 

Kolik jste nakonec natočila hodin?

Přes dvě stě padesát. Protože jsem ze začátku právě moc nevěděla, co všechno se bude dít. Téma bylo opravdu široké, navíc s covidem se všechno změnilo a rozdivočelo. Točila jsem víc a víc, i mnoho aktivistů po celé republice, bez kterých by Chvilky nebyly. V malé vísce nebo městečku je totiž mnohem těžší jít s kůží na trh než ve velkých městech, kde jste, dá se říct, anonymní. To je další důležitá věc, kterou ve filmu ukazujeme.

 

To všechno se vejde do verze dlouhé hodinu a půl?

Jojo, chtěli bychom, aby to byla právě hodina a půl, protože bychom rádi dělali projekce po celé republice s diskusemi. Taky bychom chtěli dělat projekce v zahraničí, protože zemí, kde je demokracie v krizi, je spousta, a náš film může inspirovat mladé lidi nebo aktivisty, aby neztráceli víru. Může jim pomoci se „nakopnout“. V tom vidím velký potenciál.

 

V jaké fázi tedy film je?

Už se pomalu blížíme k finálnímu střihu, ten by měl být dokončený v létě, pak už začne obrazová a zvuková postprodukce. Budeme mít nějaké dotáčky, i proto na dokončení filmu vybíráme peníze prostřednictvím HitHitu, abychom vše mohli dodělat v nejvyšší kvalitě. A abychom film mohli dostat i k zahraničním divákům.

 

 

A máte nějaké datum, kdy by měl být hotový?

Hotový bude na podzim. Ale kdy bude v kinech, to se bude odvíjet od festivalů. Nejprve nás čeká mezinárodní premiéra, která rozjede kolečko na dalších festivalech. Většinou to bývá tak, že od chvíle, kdy se film dostane na festival, je třeba za půl roku v našich kinech. Takže nejpravděpodobnější je, že zhlédnout film v kinech budou moct diváci na jaře příštího roku. A pro ty, kteří by film chtěli vidět mezi úplně prvními, nabízíme na našem HitHitu odměnu exkluzivní premiéry.

 

Co vás na natáčení nejvíc bavilo?

Zajímavé bylo u těch věcí být a poznávat je. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o tom, co se děje ve společnosti, jak se na to dá nahlížet, i co se děje v zahraničí. A obecně jaký je smysl občanského aktivismu. Úplně nejvíc mě ale překvapilo, jak strašně málo jsem vlastně do té doby věděla o demokracii.

 

A co vás baví obecně na vaší profesi?

Baví mě vyprávět příběhy. Už odpradávna si skrze příběhy předáváme zkušenosti a myslím si, že zachycení podobného pozitivního příběhu je opravdu důležité.

 

Autorka je redaktorkou ČTK