75 dní s koronavirem: Poučení nemám. Nebo možná jedno

S cejchem nakaženého prožil třináctiletý Vašek celkem sedmdesát pět dní. Pozitivně testovaný byl šestkrát v řadě. V přísné domácí karanténě tak strávil od 20. března do 2. června, kdy vznikal tento rozhovor. Vleklý koronavirový příběh rodiny z pražské Krče přibližuje Vaškova maminka Alena Hrádková.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Dnes ráno jste se dozvěděla, že i druhý kontrolní test za sebou vyšel vašemu synovi negativně. To znamená definitivní potvrzení, že už není nakažlivý. Jak jste to doma oslavili?

Máte pravdu, asi bychom měli jásat. Ale nějak na to nemáme sílu ani náladu.

 

Zavolali vám to z nemocnice?

Volali jsme na Bulovku sami, abychom měli výsledky co nejdřív. Telefonoval tam tedy muž, já jsem se bála, že se rozbrečím. Nejdřív mu řekli, že to ještě nemají. Za chvíli volali zpátky, že se spletli. A oznámili nám to.

 

Pozitivně testovaní jste byli v březnu všichni tři. Víte, kde jste se nakazili?

Mám kamarádku, jejíž syn kamarádí s mým synem, chodí spolu do třídy. Víkend, než se všechno zavíralo, strávili na chalupě s dvanácti dalšími lidmi. Nikdo z té party nebyl ani cizinec, ani nebyl v Itálii, ani s nikým podobným ve styku. V pondělí 16. března jsem nesla jejich synovi ofocený úkol, protože si nechal učebnici ve škole, která se mezitím zavřela.

 

A tam jste to chytla?

Na sto procent. Dala jsem si u nich kafe – to jim ještě nic nebylo – a šla rovnou domů. V úterý celá jejich rodina padla. Ve čtvrtek jsem padla taky.

 

Kdy vás poprvé testovali?

Dnes už na to zapomínáme, ale domoci se testů zkraje epidemie nebylo vůbec snadné. Museli jsme čekat, až se potvrdí pozitivní výsledek u našich kamarádů, což trvalo deset dnů. Teprve pak nás kontaktovali z hygieny.

 

Jak vaše nemoc probíhala?

Blbě bylo jenom mně. Horečku doprovázela ztráta čichu a chuti, bolela mě hlava. Muž měl takovou slabší chřipku a Vašek kromě kašle nic.

 

Zatímco vy a váš manžel jste hned při dalších testech v polovině dubna měli negativní výsledky, syn zůstával zavirovaný další a další týdny. Měli pro to lékaři vysvětlení?

Trochu se divili, ale víc nám k tomu neřekli. Ani nevíme, jestli existuje podobný případ jako Vašek.

 

Jak často ho testovali?

Poprvé po jedenadvaceti dnech, potom vždycky po týdnu. Pokaždé, když nám oznámili výsledek, jsme si připadali jako ve hře Člověče, nezlob se – šup zpátky do chlívečku!

 

Celých těch jedenáct týdnů jste byli doma?

Ano. Když zbyl pozitivní jen Vašek, my rodiče bychom mohli ven, ale cítili jsme, že by to nebylo správné. Přece jen jsme mohli mít Vaškovy viry třeba na rukou nebo na oblečení.

 

Takže jste ani potom nevycházeli?

Já byla třikrát v lékárně a v obchodě, manžel nikde. Ale tomu to tolik nevadí. Už před koronáčem skoro nechodil ven, nejradši je doma a pracuje.

 

Museli jste na testy někam dojíždět?

Ne, postavy ve skafandrech jezdily houkající sanitkou k nám. Vypadalo to jako z filmu Blízká setkání třetího druhu.

 

Co na to sousedi?

Bydlíme ve třípatrovém paneláku, v našem vchodu je osm bytů. Jedna sousedka je před transplantací ledvin, další pán má vážné dýchací potíže, bydlí tam i jeden velmi starý člověk. Chápali jsme, že se nás asi bojí.

 

Všichni sousedi se vás báli?

To ne. Pod námi žije mladší manažerka, o které jsme si mysleli, že nás spíš ignoruje. Je taková odtažitější. Přitom zrovna ona hned druhý nebo třetí den zazvonila, aby se zeptala, jestli nepotřebujeme zařídit nákup nebo jinou pomoc. Udělalo nám to radost. V té době jsem totiž vnímala reakce okolí dost přecitlivěle, měla jsem pocit, že jsme vyvrženci. Pak se ukázalo, že někteří sousedi si naší situace ani nevšimli.

 

Teď už to snášíte líp?

Osobně se bojím, jestli se s námi někdo bude chtít stýkat. Přitom jsem přesvědčená, že je potřeba o takových věcech mluvit. Zajímavé je, že nikdo kolem nás, ale opravdu nikdo, nezná osobně nikoho dalšího, kdo tím prošel. Strach, který částečně rozpoutala i některá média, stále pociťujeme i my, jen opačným směrem. I když si stokrát říkáte, že jsou obavy z nákazy přirozené, bylo a je to nepříjemné. Náznaky, že jsme prašiví, jsem zažila přímo v rodině. Umřela teta, se kterou jsme se měli hodně rádi. Příbuzní ale usoudili, že bych neměla chodit na pohřeb, i když tou dobou už jsem byla negativní. Tak jsem nešla. Pocit vnitřní prašiviny se s námi ponese asi ještě dlouho.

 

Neumím si takhle dlouhou karanténu poznamenanou neustálou přítomností viru v domácnosti představit. Co bylo nejhorší?

Nejdřív výčitky, že jsem to domů zanesla já svojí pitomou horlivostí, kvůli jednomu školnímu úkolu. Pak mě štvala ta nemožnost pohybu venku a vlastně jakéhokoliv pohybu. Tělo vypadne z běžného fungování, takže jsme s Vaškem každý přibrali sedm kilo.

 

Jak vypadal váš denní režim?

Nejdřív jsem jako matka měla pocit, že v devět ráno musíme sedět u stolu a společně snídat, ale to se tedy vůbec neosvědčilo. Musím přiznat, že nakonec jsme se hodně vnitřně i navenek roztekli. Až mi připadalo, že už jsme jako ty televizní chobotničky z plastelíny.

 

Jak si to můžu představit?

Váleli jsme se v posteli, jedli, sledovali zprávy o covidu, skládali puzzle, četli si, Vašek hodně pařil Mafii a občas maloval. Všechny dny si byly hodně podobné. Jedno z mála vytržení představovaly odběry. Večer nám napsali, že přijedou druhý den ráno, tak jsme se oblékli, abychom tam neseděli v pyžamu, celí napjatí, abychom nic nepropásli. A oni přijeli třeba až odpoledne. Ale chápu to, měli toho strašně moc.

 

Vás syn chodí do šesté třídy. Jak zvládal takhle nepřirozený režim?

Špatně. Má poruchu učení, neumí se soustředit. Online výuka je pro něj peklo. Vydrží patnáct minut, pak odpadne. Pláče, nebo zuří. Takže ho musím vybuzerovat, a pak spolu všechno procházíme znova v jeho tempu. Ve škole se na něj učitelka usměje a uklidní ho. Teď nic takového nemá a chybí mu to. Připadá si jako nejhorší na světě – hloupej, neschopnej, tlustej. Takže je teď hodně zádumčivej.

 

Na vašem Facebooku ale dáváte k dobru zábavné historky, ve kterých hraje Vašek hlavní roli. Třeba jak vám šedesátý den karantény řekl: „Maminko a tatínku, musíte myslet jen na pozitivní věci. Třeba na mě!“

Mluví málo, ale když už, tak je fakt vtipnej, to zase jo. Viděl, jak karanténa zrovna neprospívá manželskému soužití, tak se třeba nechal slyšet na moji adresu: „Když vás sleduju, tak se divím, že ses vůbec nechala oplodnit.“

Jak reagoval, když měl konečně negativní výsledek testu?

Prohlásil: „Jak je možný, že když jsem konečně negativní, musím dál čučet na tu pitomou online výuku, místo abych šel ven?“ A rozbrečel se. Žáci druhého stupně do školy dál nemůžou, ale nejsem si jistá, jestli mu to vadí.

 

Nevadí mu, že o něm mluvíme a že tenhle rozhovor budeme publikovat?

Nevadí, spíš naopak, potěšilo ho to. Jen nechtěl přijít, prý by byl ztrémovaný, protože žádný novinářský rozhovor ještě nedával. Ale mám od něj něco vzkázat.

 

Rádi jeho vzkaz budeme tlumočit.

Vašek si přeje, abychom zmínili, jak byl vděčný za všechen zájem kamarádů – ať už jde o vzkazy na mém Facebooku, esemesky, někdo občas i zavolal, dostávali jsme různé rady. To mu pomáhalo asi nejvíc. Mně ostatně taky.

 

Přineslo vám tak dlouhé odloučení od okolního světa nějakou novou zkušenost, či dokonce poznání? Hodně se mluvilo o příležitosti k usebrání, možnosti věnovat se svým koníčkům, šanci urovnat vztahy s bližními...

Omlouvám se, nemůžu sloužit. Manžel přišel o část své práce, dítě je nešťastné, já mám co dělat, abych aspoň základně fungovala. Napadá mě jediné poznání – v životě jsem necítila závist, až teď. Když jsem si třeba přečetla, že si nějaký herec pořídil osmnáctiložnicovou haciendu a mohl tam po celou dobu epidemie natírat zábradlí, strašně jsem mu záviděla. Ne tu haciendu, ale že mohl být venku a natírat to zábradlí.

 

Máte nějaké plány, jak se teď odměnit?

Ani ne. Místo toho, abychom se radovali, že jsme doběhli do cíle, tak vlastně moc nevíme, co dál. Musíme se s tím vším teprve nějak vypořádat. Zatím jsme se s Vaškem domluvili, že spolu budeme hrát za barákem ping-pong. Jinak se ale obávám, že pro vaše čtenáře nemám žádné poučení. Nebo možná jedno.

 

Jedno úplně stačí.

Ukázalo se, že se všichni umíme hodně bát. Ale také to, že se dokážeme podpořit, jen si o to musíme nahlas říct. Když jsem se odhodlala na Facebooku napsat, že jsem opravdu grogy, zažila jsem hezké reakce typu: „Ájo, neblázni, držíme vám palce, podporujeme vás!“ Už to mi stačilo. Párkrát nám kamarádi přijeli aspoň zamávat pod okno. Nebo nám dovezli toaleťák a citrony - měli pocit, že právě tyhle dvě věci potřebujeme k přežití. Někteří příbuzní nám volali každý den. A hodně mi pomohlo, že jsem byla v denním kontaktu s mojí kamarádkou „nakazitelkou“, se kterou jsme měly společnou zkušenost a podobně jsme všechno prožívaly.

 

Máte zprávy, jak dopadla parta z chalupy, od které k vám koronavirus doskákal?

Všech čtrnáct lidí se nakazilo a jeden z nich zemřel.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama