Majitelé se někdy nestačí divit, říká štukatér a zakladatel firmy na obnovu památek

Na čem zrovna teď pracujete?

Finišujeme na loveckém zámečku Červený dům v České Lípě, kde provádíme už druhou etapu oprav omítek. První se zaměřovala na fasády se sgrafitovými motivy postav bojovníků a loveckými výjevy. Teď jsme se přesunuli ke klenutým arkádám s kamennými sloupy a renesanční freskovou výmalbou. Nyní nás čekají opravy renesančních kletovaných omítek.

 

Co je to kletovaná omítka?

Kletování znamená utažení opakovanými tahy pomocí malých plíšků. Provádí se probarveným štukem a je potřeba imitovat rukopis kladení a utahování omítek řemeslníků, kteří na nich pracovali po roce 1583. V té době si nechal zámeček přestavět Jetřich Berka z Dubé, potomek rodu Ronovců. Důležité je, aby nové doplněné plochy vizuálně nevyčnívaly z celku.

 

 

Štukatérství jste vystudoval na střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze. Jak na to vzpomínáte?

V prváku nás bylo pět, ale během studia všichni postupně odpadli. Závěrečné zkoušky jsem už v ročníku dělal sám.

 

Proč všichni odpadli?

Bývá to časté. V řemeslném oboru si každý musí najít zalíbení a zjistit, zda je řemeslo pro něj to pravé.

 

Víte, kolik lidí studuje váš obor teď?

V prváku jsou tři, ve druháku dva a ve třeťáku nikdo. Je to zoufalé.

 

Proč myslíte, že to tak je?

Je to fyzicky náročnější práce a mladí navíc nevědí, co si pod tím mají představit – natož že by to dělali celý život. Takže jednu skupinu studentů tvoří ti, které zajímá historie a rukodělná práce. Pak jsou studenti, za které rozhodli rodiče. Nebo jsou to nadšenci, kteří mají řemeslníky a výtvarníky v rodině. Bývají mezi nimi i dívky.

 

Jak jste se k oboru dostal vy?

Po základce jsem neměl představu, co bych chtěl dělat, štukatérství mi vybrala máma – s tím, že tenhle typ řemesla bude v budoucnu žádaný.

 

Vybudovat si něco vlastního

Jak náročný byl rozjezd vaší firmy?

Moje výhoda byla, že v rodině nemáme žádné podnikatele, takže jsem vůbec nevěděl, co všechno to obnáší. Opustil jsem tehdejší praxi u firmy a šel jsem s kýblem nářadí hledat jinou práci. Tehdy mi bylo dvacet a chtěl jsem si vybudovat něco vlastního.

 

Na čem pracujete právě teď?

Máme toho víc a každá z našich zakázek je jiná. Některé jsou zaměřené víc umělecky, některé víc stavebně a rekonstrukčně a jiné čistě řemeslně odborně. U každé jsou pak potřeba rozdílné technologie, kapacity i zaměření. Na jedné stavbě přitom pracuje více řemeslníků, například zedníci, štukatéři, restaurátoři a malíři, využíváme i kameníky, truhláře, lakýrníky.

 

A jaké jsou to tedy stavby?

Je mezi nimi například státní zámek Frýdlant na severu Čech, kde už působíme okolo půldruhého roku, dále Palác Sylva-Taroucca neboli Savarin na pražských Příkopech, Jinonický zámek, podílíme se i na rekonstrukcích interiéru budovy Hlavního nádraží v Praze, zámku v Brandýse nad Labem nebo plzeňského Technologického parku Dronet.

 

Čím přesně se zabýváte na frýdlantském zámku?

Renesančními fasádami. On je to původně gotický hrad, obestavěný zámeckými přístavbami, protože každý z majitelů se snažil vylepšit si a rozšířit bydlení. My máme na starosti zámecké křídlo Redernů, kde je vzácná sgrafitová výzdoba. Musíme imitovat původně používané materiály, a to jak strukturou, tak odstínem a řemeslným tahem.

 

Je výsledek od originálu k nepoznání?

Cílem není udělat úplně stejné dílo, ale přiblížit se mu a zachovat co největší množství původních omítek. Různé zpevňování přitom může trvat dlouhé měsíce a vy pak musíte čekat, než na omítku můžete začít nanášet další vrstvu, nebo ji šlechtit dál. Právě ve Frýdlantu jsme půl roku jen zpevňovali, fixovali či vraceli zpět fragmenty odstátých omítek.

 

Proč bývá lešení prázdné

Jak náročná ta práce je?

Je naprosto nezbytné, aby na stavbě pracovali kvalifikovaní lidé, kteří vědí, co dělají. Sgrafitová výzdoba, kterou děláme právě ve Frýdlantu, je malířská technika vytvářená nikoli barvou, ale rytím do barevné omítky. Kdyby to prováděl laik, nejspíš by se rozhodl poškozenou část figurálních motivů odstranit. Tím by způsobil nedozírnou škodu, neboť jde o fragmenty z konce 16. století.

 

Zmínil jste, že na stavbě pro vás často pracují velké týmy – štukatér, vedle něj restaurátor, pod ním zedník, nad ním malíř…

Nikdo neumí samozřejmě všechno, a tak se profese musí doplňovat. Vždy se snažím, aby naši řemeslníci věděli o dané stavbě maximum a měli k ní pokoru. I na první pohled obyčejná omítka, která je poškozená, může být velmi hodnotná. Ale hlavní slovo má restaurátor a s ním památková péče, která má k dispozici architekty zaměřené na historii i kunsthistoriky. Někdy si barokní palác koupí soukromník a nemá ponětí, co si vlastně pořídil a co obnáší obnova. Pak se diví, že nemá skoro žádná rozhodovací práva a musí sledovat, jak se budova opravuje bez něj.

 

Co všechno je potřeba udělat ještě před zahájením prací?

Důležité je nastudovat veškerou dokumentaci a probrat vše s odborníky z památkové péče. Někdy se nás lidé ptají, proč na lešení nikdo není, nebo proč tam nestojí deset lidí, ale jen jeden. Podobné otázky dostáváme dokonce i od inženýrů a stavařů z řad investorského dozoru. Musíme jim pak trpělivě vysvětlovat, že je nutné dodržovat technologické postupy, prodlevy při schnutí a podobně...

 

Co když se někdy nepodaří zjistit, jak přesně určitá kresba na omítce vypadala?

Pokud se nenajdou žádné odkazy, dochované fragmenty ani historické záznamy, často se pak ponechávají jen torza – například když socha nemá hlavu a její podoba není známá. Kdyby se ty věci dodělávaly bez vypovídajících podkladů, znamenalo by to chybný zásah. Půvab stáří je velmi důležitý.

 

Jak to vůbec bylo s počátky štukatérství v českých zemích?

Štukatérství vzniklo za renesance v Itálii, kdy se přecházelo z obranné architektury na architekturu reprezentativní. Odtud se dostalo do Evropy.

 

Čím se zabývá štukatérství dnes?

Ve dvacátém století začali architekti navrhovat budovy z betonu a skla, fasády byly z keramických obkladů a většinou rovné. Postupně vymizela plastická hmota a výzdoba, ze štukatéra se stal spíš údržbář. Přestal dělat na nových budovách a převážně se vracel jen k těm historickým.

 

Co vás na štukatérství nejvíc baví?

Velkou roli hrál můj mistr, který mě učil praxi, stejně jako učitel teorie. Oba jsou zkušení řemeslníci, kteří mě dokázali pro řemeslo nadchnout. Baví mě, jak je ta práce rozmanitá. Jak jsem už zmínil, momentálně rekonstruujeme tři zámky, v Praze děláme úžasnou budovu od Dientzenhofera – to je ten palác v ulici Na Příkopě. Stavbu generálně řídí Metrostav a Syner, což jsou obrovské firmy.

 

 

Mají pro vaši práci pochopení?

Probíhá to opravdu pečlivě, hodně se dbá, aby na omítce bylo vidět, že je stará a původní. Ale taky se stane, že přijde zástupce investora a povzdechne si: Já myslel, že to bude jako nové.

 

Co vy na to?

Musíme mu vysvětlit, že to nejde, protože je to čisté baroko.

 

Osm domů najednou

Když se podíváte zpátky, která z vašich zakázek byla nejrozsáhlejší nebo nejnáročnější?

Měli jsme štěstí a v roce 2018 jsme vysoutěžili opravu celého bloku budov českého parlamentu na Malé Straně. Bylo to osm barokních a klasicistních domů, které se dělaly najednou v jedné etapě, což je dneska spíše výjimečné. Bylo potřeba vytvořit týmy na jednotlivé domy a u každého se postupovalo jinak. Jeden dům se restauroval, jiný se jen plošně rekonstruoval. Místo dvanácti zaměstnanců jsme jich najednou měli padesát. Dá se říct, že tahle zakázka nás donutila firmu přebudovat a razantně ji zvětšit.

 

Jak velké to bylo zvětšování?

Podnikám od roku 2011 a do roku 2015 nás bylo okolo pěti. Pak začalo práce strmě přibývat, takže jsem musel rozšířit i organizační a administrativní tým. Poslední tři roky si už zakázky můžeme vybírat a snažíme se najít si své místo na trhu, který je velice bojovný.

 

Teď už firmu „jenom“ řídíte. Máte někdy čas si ještě vylézt na lešení a připojit se k ostatním?

Poslední tři roky už fyzicky příliš nepracuji, nicméně když na některé z našich staveb kapacitně nestíháme nebo je tam třeba namotivovat lidi a uklidnit investora, oblíknu se do montérek a jdu pracovat s ostatními. Má to i psychologický efekt, investor pak přijde a překvapeně se ptá: Vy to taky děláte, jo? A já odpovídám: Jasně, jsem štukatér. Chtěli jste to mít rychleji, tak makám.

 

Možná vám to i chybí?

Chybí. Za poslední roky jsem z toho úplně vybočil a stal se ze mě manažer, který musí řešit diametrálně odlišné věci. Výhodou ale je, že tu práci velmi dobře znám. Poslední dobou si ale říkám, že abych nevyšel ze cviku, musím se k tomu začít častěji vracet. Třeba se nám povede ve firmě posílit vedení, které by mě mohlo tu a tam zastoupit.

 

Autorka je redaktorkou ČTK