Vyprahlá duše jménem Krychlič: celý život hledal lásku

Devět let po úspěšných Šmejdech přichází Silvie Dymáková s časosběrným dokumentem o ikonické pardubické figurce zvané Krychlič. „Vždycky jsem milovala exoty, obohacují mě svojí jinakostí,“ říká. Václav Kulhánek alias Krychlič, muž s extravagantním účesem a výrazným líčením, zemřel loni v březnu. Celý rozhovor si můžete poslechnout i v podcastu Host Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak dlouho byl vlastně Krychlič známou pardubickou figurkou?

Dlouho. Jsem ročník 1982, a když mi bylo nějakých dvanáct, jeli jsme od nás z Hradce do Pardubic za babičkou. Narazili jsme tehdy na Krychliče a já byla vyšokovaná, co to má znamenat, jestli mi něco neudělá. A naši mávli rukou: „To je jen Krychlič, v hlavě to má trochu pomotaný, radši se s ním nebav...“ Takže už tehdy ho Východočeši znali, i když pro ně byl záhadou. Odhaduju, že k pardubickému vlakovému nádraží patřil dobrých padesát let.

 

Jak byste ho stručně charakterizovala?

Vašek, čili Krychlič, byl velmi čistá, bezelstná, ale i vyprahlá duše.

 

Kdy se začal odlišovat od zbytku společnosti?

Na účesu si dával přehnaně záležet už jako gymnazista, ačkoli tehdy si na vlastní vlasy nic nelepil, to přišlo později. Nicméně využíval tužidla nebo laky a záleželo mu na tom, jak vypadá – chtěl oslňovat.

 

Z jakého důvodu potřeboval být jiný?

Kvůli téhle otázce jsem vlastně začala s natáčením. Krychlič byl komplikovaný, měl i své mouchy – občas mě štval svým sobectvím, vysokou mírou egoismu, chtěla jsem to pochopit. Dnes bych řekla, že to jako velmi často kořenilo v disharmonickém dětství. Krychličovi se buď nedostalo tolik lásky, kolik by si zasloužil, nebo ji dostával formou, kterou nechápal. Proto pak celý život volal o pozornost a o lásku. Často křečovitě, ale pořád věřil; nechtěl to vzdát.

 

Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast:

 

 

 

Jeho situaci komplikoval fakt, že byl homosexuál...

Přesně tak. Ještě v devadesátých letech znělo mezi některými hloupějšími spoluobčany heslo: „Zabijeme Kulhánka za Pardubice krásnější.“ Mnohokrát na ulici slyšel nadávky do buzerantů, několikrát dostal nakládačku, ale nikdy se neskrýval a neuhnul. Posledních, dejme tomu patnáct let se mu už žilo mnohem lehčeji, protože společnost je pořád tolerantnější. Většině lidí došlo, že s Krychličem můžou prohodit pár slov a hlavu jim určitě neukousne. Že to je dokonce vzdělaný, sečtělý chlap.

 

Bez masky

Vypadal jako umělecké dílo, a tak málokdo tušil, kolik mu je let. Kolik mu bylo?

Zemřel loni ve třiasedmdesáti.

 

Máte pocit, že před vámi a před kamerou někdy úplně odložil masku?

Párkrát. Například tehdy, když se mu rozpadlo přátelství s parťákem Karlem, což je o něco starší muž, do něhož byl Krychlič zamilovaný. Karel byl vdovec, skutečně stál jen o přátelství, ale Krychlič to bral a podával jako partnerský vztah, což nakonec vedlo k tomu, že se od něj Karel odstřihl. O den později jsme s Krychličem seděli v autě, byl zdrcený, slzy v očích, najednou mu bylo jedno, jestli a jakou má na sobě kravatu. V takových chvílích vylézala na povrch jeho podstata – ta nenaplněnost a samota.

 

Copak vzdělaný Krychlič nechápal, že u heterosexuálního muže má naději skutečně jen na přátelství?

Chápal, ale podivně se v tom motal. Dvěma mužům, které miloval, psal například neustále dlouhé dopisy. Tušil, že z toho nic fyzického nebude, ale chtěl ty lidi ve své blízkosti, protože měl obrovskou potřebu citu.

 

Tím druhým milovaným mužem byl zpěvák Josef Sochor. Vy jste o něm před natáčením dokumentu něco věděla?

Ne. Respektive možná jsem zachytila letmou informaci, že kdysi někdo z Pardubic porazil v pěvecké soutěži Karla Gotta, ale v první chvíli jsem si to nespojila s chlapem, do kterého byl Krychlič zamilovaný a nadšeně o něm vyprávěl. Pak mě ale vzal na koncert, kde mi došlo, že to je mezi staršími lidmi na Pardubicku hvězda, na jejíž autogram se stojí fronty. Josef Sochor nicméně Krychličovu pozornost léta striktně odmítal.

 

 

Proč?

Asi měl pocit, že by mu kamarádství s takovým exotem kazilo image, na které on velmi zakládá. Krychlič byl ale neodbytný, vytrval, až toho Josefa Sochora před smrtí nakonec uhnal.

 

To byla pro váš film pěkná pointa, ne?

Hlavně to bylo pěkné pro ně dva. Krychličovi se splnil sen, ale spokojenost byla nakonec vidět i na Josefu Sochorovi. Krychlič miloval Josefa, Josef miluje pozornost. Ta byla zaručena, kdekoli se objevil Krychlič, takže si vzájemně nesmírně vyhovovali – škoda, že se nesetkali dřív. Josef byl nakonec jedním ze šesti lidí, kteří se dostali na Krychličův neveřejný pohřeb.

 

S jakou pointou jste původně počítala vy?

Upřímně řečeno jsem špatně odhadovala, že se Krychlič s Josefem nikdy nedají dohromady, a že jako první odejde vzhledem k pokročilému věku jeho druhá láska, Karel. Přemýšlela jsem dokonce o tom, jestli Krychlič Karlův předpokládaný odchod zvládne, ale neuvěřitelně vitální pětadevadesátník Karel byl nedávno hostem na premiéře filmu.

 

Krychličova smrt vás překvapila?

Naprosto, i když je pravda, že covid a s ním spojená opatření znamenaly v Krychličově hlavě zlom. Často trčel doma, nemohl se s nikým vídat, byl z toho nešťastný. Nicméně zemřel na srdeční selhání, a najednou nebyl. On, který přitom na několik generací Pardubičáků působil jako nesmrtelný. Probrečela jsem několik dní, ale dnes mám pocit, že je pořád se mnou, sleduje mé počínání a občas něco poradí.

 

O kom točíte svůj další dokument?

Zatím o nikom. Jeden hotový film mám léta v šuplíku, ale nemůžu s ním ven, protože je o ženě, kterou by to nejspíš stálo zaměstnání i spoustu dalších problémů.

 

Naznačíte aspoň?

Poznala jsem ji jako zhruba pětačtyřicetiletou, když byla sama, ale strašně si přála rodinu a lásku. Odjela s maminkou do Egypta, kde jí o dvacet let mladší nigerijský muž řekl, že je krásná a on ji miluje. Rozhodla se ho dostat do Evropy, a já s kamerou sledovala poměrně zoufalý příběh: mladík tu ženu brzy začal využívat, ponižovat, ale ona bojovala dál za svoji pseudolásku. Kdybych to teď pustila ven, tak ji zdiskredituju, ale ona sama už ví, že štěstí nenašla, a jednou snad nastane příhodnější čas... A jinak nechávám věci plynout: Šmejdy jsem si dala ke třicetinám, teď ke čtyřicetinám Krychliče, a tak ze mě třeba k padesátinám zase něco vypadne.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama