Češi už třicet let adoptují děti na dálku. Podporují je ve studiu

Před třiceti lety spustila Arcidiecézní charita Praha program Adopce na dálku. Od té doby Češi adoptovali přes třicet šest tisíc dětí, kterým umožnili studovat. „Někdo má lepší pocit z toho, že podpoří místní domov pro seniory či azylový dům, a někoho jiného zase fascinuje myšlenka, že pomůže někomu, pro koho je skoro nemožné vystoupit z kruhu chudoby bez toho, aby mu pomohl někdo zvnějšku,“ říká Jarmila Lomozová, která se v organizaci věnuje dárcovství už od roku 2002.

Momentálně mohou lidé podpořit dítě v Ugandě, Indii, Zambii a Bělorusku. Jakým způsobem děti do projektu vybíráte?

Podílí se na tom naše místní partnerské organizace a taky tamní komunita, která rodiny vytipovává. Náš místní sociální pracovník přijede do dané ugandské, indické či jiné vesnice a zmapuje, kdo by podporu potřeboval.

 

Děti začnete podporovat hned, jak je vyberete, aniž by měly svého dárce. Proč?

Ze začátku jsme zkoušeli studium začít platit až v okamžiku, kdy se našel adoptivní rodič. Jenže pak mělo jedno dítě podporu třeba za měsíc a jiné až za rok, a to v komunitě nedělalo dobrotu. Nechceme, aby kvůli naší pomoci vznikal někde pocit nespravedlnosti. Dítě tedy podporujeme penězi z našeho fondu a souběžně pro něho hledáme konkrétního dárce. Na naše webové stránky dáme fotku dítěte s popisem toho, odkud je, jaké je jeho rodinné zázemí, co rádo dělá či čím by jednou chtělo být.

 

Zaměřujete se výhradně na vzdělávání dětí?

Pomáhat dětem ke vzdělání je neměnná vize už od začátku projektu. Věříme, že to je klíč, jak změnit životní podmínky samotného dítěte i jeho budoucí rodiny a mnohdy i jeho stávající rodiny. Když mladý člověk dostuduje a získá dobrou práci, podporuje nejen svou mnohdy i širší rodinu, ale často se snaží pomoct i jinak, třeba tím, že posílá peníze do místní školy. Obvykle cítí velkou vděčnost, že mohl studovat, a chce tu pomoc dávat dál.

 

 

Pomáháte i jinak?

Někde pomáháme i rodičům – třeba si najít zdroj obživy. Anebo zjistíme, že v místě, kde pomáháme, je sice státní škola, ale není kvalitní a děti z ní vycházejí, aniž by uměly číst a psát. Tam pak třeba zaplatíme učitele na doučování.

 

AHA, MÁ TO SMYSL

Letos slavíte třicet let od vzniku tohoto programu. Jaké to bylo, když jste začínali?

Arcidiecézní charita Praha byla první, kdo s adopcí v Česku začal. Tehdy tu takový koncept pomoci nebyl známý. Museli jsme proto nejprve seznámit lidi s myšlenkou, že mohou pomoci někomu na druhé straně světa. Pak následoval obrovský boom adopcí a naše projekty se postupně rozrůstaly. Dnes máme třeba v Indii na padesát místních partnerských organizací, které nám s adopcemi pomáhají.

 

Kdo se do programu může dostat?

Pomoc je pro děti jakéhokoli věku. Šanci dostávají i mladí dospělí, kteří už mají třeba hotovou základní školu, ale chtějí pokračovat na střední nebo na vysokou. Pak máme ještě speciální program pro bohoslovce, tedy studenty teologie.

 

Co přesně dětem hradíte?

Náklady spojené se vzděláním, jako jsou pomůcky, školné nebo třeba internát, ale taky mimoškolní aktivity.

 

Jak často se při vaší práci setkáváte s tím, že rodiče řeší dilema, zda poslat dítě do školy, nebo si ho nechat doma kvůli práci?

To se děje neustále, a proto je potřeba pracovat vždy s celou komunitou. Z naší zkušenosti nejvíc funguje to, že rodina na vlastní oči vidí, jak třeba sousedovo dítě vychodilo školu a teď má dobrou práci. A pak si řeknou: „Aha, má to smysl.“ Tím se mění mentalita lidí – zjistí, že vzdělání je cenná věc. Jednou jsem dělala rozhovor s řádovou sestrou z Indie, Marií Goretti, která se rozvojové pomoci věnovala třicet let a otevřela nám dveře do řady komunit a škol v zemi. Tehdy jsem se jí ptala, jakou největší změnu za těch třicet let pozoruje. Odpověděla mi, že si lidé více než dřív cení vzdělání a aspirují na více než se stát jen námezdní silou. Říkala, že zajistit jim materiální podmínky není vlastně až tak složité, mnohem těžší je změnit jejich názor.

 

 

Zaujalo mne Bělorusko, kde taky působíte. Proč zrovna tam?

V tomto regionu pomáháme již dlouho. Dříve jsme podporovali Litvu a Lotyšsko, kde se ale postupem doby situace zlepšila. Program v Bělorusku se trochu liší od těch ostatních, protože zde je školství zdarma. Děti z chudých poměrů mají ale omezenou možnost rozvíjet svoje talenty třeba v mimoškolních aktivitách. A v tom jim pomáháme my – aby mohly chodit třeba na hudební kroužek. Zároveň tu podporujeme celé rodiny, takže peníze mohou využít třeba na jídlo nebo léky. Děti z tohoto regionu jsme taky dříve vozili do Česka, na takzvané ozdravné pobyty. Naposledy tu ale byly před pandemií. Uvidíme, zda to půjde i nyní, protože v Bělorusku se situace komplikuje.

 

TŘICET ŠEST TISÍC ADOPTOVANÝCH DĚTÍ

Setkáváte se někdy s nějakým typem obav nebo se skepsí ohledně tohoto typu pomoci?

Skepse se týká obvykle toho, proč pomáhat v nějaké daleké zemi, když u nás je přece taky mnoho lidí, kteří potřebují pomoc. Na to vždycky říkám, že tento typ podpory není pro každého. Je pro lidi, kteří se chtějí dívat za naše hranice, a určitě tím nechci říkat, co je správně a co ne. Někdo má prostě lepší pocit z toho, že podpoří místní domov pro seniory či azylový dům, a někoho zase fascinuje myšlenka, že pomůže někomu, kdo žije v extrémní chudobě a pro koho je skoro nemožné vystoupit z kruhu chudoby bez toho, aby mu pomohl někdo zvnějšku. Dle jednoho našeho výzkumu tento typ pomoci přitahuje spíše lidi, kteří mají vyšší vzdělání.

 

To mi přijde logické, protože vzdělaní lidé mívají i víc peněz.

Ale nemusí to být pravidlem. Napadá mě příměr s biblickým příběhem o vdově, která dala nikoli ze svého přebytku, ale nedostatku. Setkala jsem se například s pečovatelkou, která pracuje se seniory. Ona sama děti nemá a rozhodla se, že bude podporovat hned několik dětí na dálku. A pečovatelka zrovna nebude oplývat hodně penězi.

 

Pravdou je, že pomoc někomu, koho neznáme, může být hodně obohacující.

To je pravda. V programu Adopce na dálku navíc dostáváte dvakrát ročně dopisy od „svého“ dítěte. Můžete tedy sledovat, jak se mu daří, a opravdu být tím, díky kterému vystuduje. Pamatuji si, že když jsem před dvaceti lety v charitě začínala, všechno jsem přepočítávala na studium pro děti. Kdysi k nám přijeli známí z Ameriky a chtěli se ubytovat v centru Prahy v hotelu, kde za jednu noc chtěli asi pět tisíc na osobu, hned jsem jim říkala, že to je přece jeden rok studia pro jedno dítě.

 

Dobré mi přijde i to, když má člověk vlastní děti a chce jim přiblížit, jak žijí děti v jiných částech světa. Teoretická přednáška na toto téma mi nepřijde tak efektivní, jako když jim člověk přečte pár medailonků dětí, které máte na webu, případně když si s nimi pak samy mohou začít psát.

Je pravda, že se někdy dětem těžko zprostředkovává, jaké to je žít v nuzných podmínkách. Sama jsem zažila, jaké to je, když místním dětem přivezete nějaké dárky. Bylo neskutečné vidět, jakou radost mají třeba z fotbalového míče. Dříve jsme taky vypravovali cesty adoptivních rodičů do zemí, kde pomáháme, a oni měli možnost vidět „své dítě“ a vzít ho třeba do obchodu, kde si mohlo cokoli koupit. Jednou se stalo, že si asi sedmiletá holčička vybrala lahev oleje.

 

To bylo v době, kdy jste s adopcemi začínali?

Ano a našli se i novináři, kteří tam jeli třeba na vlastní pěst, aby si ověřili, že je to smysluplná pomoc. Dnes už mám pocit, že takové důkazy nejsou třeba. Myslím, že důvěru lidí jsme si za těch třicet let získali.

 

Kolika dětem jste už pomohli?

Nyní jich je přes třicet šest tisíc, což jsou už dvě okresní města plná adoptovaných dětí. V Indii se nám třeba stávalo, že když jsme někam vyrazili na oběd nebo do obchodu, dali se s námi místní do řeči. Když jsme jim říkali, odkud jsme a co děláme, začali nám nadšeně vyprávět, jak je podporovala dejme tomu paní Milena z Česka, a jak díky ní vystudovali.

 

Máte nějaké adoptivní rodiče-rekordmany?

Máme člověka, který podpořil šedesát dětí, tedy dvě plné třídy. Taky nás těší, když někdo podporuje dítě a když dostuduje, začne podporovat další. Všem ale říkáme, ať se k dětem emocionálně nevážou, ať jim neslibují, že je třeba pozvou do Česka, nebo ať jim nedávají návody na život. Chceme, aby se dítě díky naší pomoci osamostatnilo, nikoli aby mělo pocit, že když je zle, někdo mu pomůže.

 

Je pravda, že název adopce svádí k představě, že je to „vaše“ dítě a že byste se třeba mohli vídat…

U nás v Česku tomu říkáme adopce, ale v zahraničí o tom mluvíme jako o „child sponsorship programme“. Jedna z našich pracovnic dokonce prezentuje adopce na dálku nikoli jako sponsorship (sponzorství), ale scholarship (stipendium). To se mi moc líbí. Samozřejmě je jasné, že s dítětem jste v nějakém kontaktu, ale chceme, aby vědělo, že musí makat, že dostalo šanci se vzdělat a že to není samozřejmost.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama