I když si stěžujeme, udělali jsme obrovský pokrok

Když jeho rodina emigrovala do Francie, netušil, že se mu ještě někdy podaří vrátit. V roce 1997 se ale Constantin Kinský přestěhoval do Česka natrvalo a postupně po svém otci převzal správu žďárského panství. „My si teď hodně stěžujeme. Nesmíme ale zapomínat na ten ohromný pokrok, který jsme za posledních třicet let udělali. Ano, máme problémy a velké problémy. Pojďme na tom ale pracovat, s nadějí a ne s pesimismem, že je to stejně ztraceno,“ říká potomek starého šlechtického rodu, podnikatel a mecenáš. Právě o to se se svými spolupracovníky, které nazývá „srdcaři“, snaží i v areálu zámku ve Žďáru nad Sázavou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak jste prožíval a prožíváte poslední více než rok, kdy svět bojuje s koronavirem?

Tak úplně v první řadě bych chtěl říct, že jsme se celá rodina nechali očkovat. Je na každém z nás, aby se svobodně rozhodl, co chce. Já ale opravdu doporučuji, aby o tom člověk vážně přemýšlel. Opravdu si nemyslím, že jsou s tím spojená nějaká rizika. Dokonce jsem měl online debatu s dvanácti imunology z celého světa, protože připravujeme na počest mého otce (Radslav Kinský byl uznávaným imunologem – pozn. red.) a jeho původních kolegů znovu mezinárodní reprodukční imunologický kongres, který se bude konat ve Žďáru nad Sázavou. A ti všichni říkali, že bychom se měli očkovat.

 

A jak pandemie ovlivnila vaše podnikání?

Úplně nejdřív jsme zajistili maximální bezpečnost pro naše zaměstnance. Jak ale říkal Winston Churchill, je důležité nikdy nepromarnit dobrou krizi, takže pak jsme se docela rychle s celým týmem snažili z této krize udělat příležitost. Zlepšit flexibilitu práce, využít to k digitalizaci či ke zrychlení určitých investic. Takže když bylo na zámku zavřeno, vrhli jsme se na různé opravy, aby tady bylo hezky, až se znovu otevře. A opravdu. Když jsme opět otevřeli, přišla fůra lidí, kteří si to tady chtěli užít.

 

A byl jste ve Žďáru, nebo v Praze?

Bez ohledu na covid to máme pořád stejně. To znamená, že jsme pondělí a úterý v Praze, protože tam je potřeba jednat s různými úředníky, na ministerstvu a podobně, a od středy do neděle jsme tady doma ve Žďáře.

 

 

Takže doma pro vás znamená ve Žďáru?

Ano. A jsem tady rád. Teď třeba koukám z okna a prší, tak si říkám, že bude voda v lese. Jsme asi jediní, kdo má radost, když prší.

 

Co všechno na ždárském panství děláte? Na co lákáte návštěvníky?

Návštěvníkům můžeme nabídnout program minimálně na celý den. Zámek je otevřený lidem. Vlastně i to slovo zámek je špatné, znamená zamykat a my to tady naopak chceme otevřít. Postupně se snažíme opravit a dát do pořádku celý areál, aby byl dostupný lidem a aby to tady žilo. Nedávno jsme tady měli například mistrovské kurzy houslistů pod vedením Bohuslava Matouška a Jakuba Junka a byli jsme možná jediným zámkem na světě, kde rezonují i záchody, protože žáci se tam kvůli pěkné akustice schovávali a cvičili. Jinak u nás můžete navštívit interaktivní Muzeum nové generace, nejrůznější programy pro děti, tábory, prostě je tady živo a každá příprava na podobné akce znamená hodně práce.

 

 

 

Den venkova

V sobotu 25. září vás čeká akce s názvem Den venkova, co chystáte?

To už je tradičně etablovaná akce, která se koná jednou ročně, vždycky poslední sobotu v září. Je to den, který věnujeme životu na venkově. Návštěvníky čeká určitě zajímavý a zábavný program. Každý rok máme jiné téma, měli jsme kůrovce, sucho a tento rok máme téma voda. Živel vody návštěvníkům přiblížíme zábavnou formou, čekají je vodní ateliéry, pokusy s vodou nebo hra na skleněnou harfu. Součástí akce je ale také odborná konference pro veřejnost, na které se bude téma vody probírat z pohledu mnoha oborů.

 

Zmínil jste, že kolem zámku je hodně práce, jak vlastně vypadá váš běžný den ve Žďáru?

Mám naštěstí velmi šikovný tým, od dřevorubců až po průvodce po areálu. Jsou to srdcaři, takže to hodně pomáhá. A naším úkolem s manželkou je být jim k dispozici, abychom mohli pokračovat v podpoře živé přírody a v hospodaření udržitelným způsobem a rovněž podporovat živou kulturu posilující tvořivost lidí. A snažíme se to dělat otevřeným způsobem, což je vidět například právě v programu Dne venkova. Jinak je můj den velmi pestrý. Plný porad, schůzek, výměn nápadů a spolupráce s velmi širokým spektrem lidí. Ta pestrost je úžasná, v tom má Česko hodně co říct. Jak nám bylo padesát let zakázáno, nebo – když to řeknu velmi zdvořile – méně umožněno spolupracovat, důvěřovat ostatním a otevřít se, tak teď po sametové revoluci zažíváme radost z té interakce.

 

 

Co máte ve Žďáru nejradši? Chodíte se třeba procházet po lese? Nebo vás naopak baví ten šum, když je na zámku hodně lidí?

Šum tady kupodivu nikdy není. A to i když jsme měli třeba 100 tisíc návštěvníků. Tohle místo má skvělou vlastnost, že tu nikdy není narváno a člověka to tady uklidňuje. Procházet se po lese, to je někdy radost a jindy ne. Už moje babička tady založila první soukromou přírodní rezervaci, pak ale přišel první šok – nacisti, kteří to všechno zabavili, a potom komunisti. Hned po restituci jsme se ale s mým otcem snažili pracovat na obnovení pestrosti lesa. Na druhou stranu, když člověk kouká, co se děje v okolních lesích a zvlášť ve státních lesích, tak z toho radost nemá, když to řeknu zdvořile. Takže ty emoce jsou takové proměnlivé. Co mě ale nejvíc během toho pestrého dne nabíjí, je, že jsem přesvědčen, že to, co spolu s naším týmem, místními patrioty i dalšími partnery a srdcaři děláme, má smysl. A to je úžasné. Že když člověk umře a rakev nemá kapsy, tak po sobě zanechá stopu, která zůstane. A že jsem ve svém životě našel něco, kde mohu říct, že jsem rád, že jsem to dělal.

 

Problém není kůrovec

Trochu jste to už nakousl, ale jak moc je péče o lesy náročná? A jak moc vám práci narušuje kůrovec, sucho, ale i další problémy?

No hodně. Víte, problém není kůrovec. Kůrovec je přírodní nemoc, každý strom má své přirozené predátory. Problém je, že je toho tolik, že se to dá těžko zvládnout. Normálně jsme na kůrovce zvyklí, ten je tady endemický, každý rok to sledujeme, někdy je ho víc, jindy málo, takže se lesy snažíme čistit. Když se na to vrhne celá republika, celý region, tak dva roky poté je klid. Jenže v minulosti to čištění probíhalo velmi pomalu a pozdě, takže kůrovce je ve státních lesích a v lesích těch úplně malých vlastníků, kteří na čištění nemají kapacity, tolik, že to pořád kontaminuje zbytek krajiny. Například tento rok, za klimatických podmínek, které panují, by neměl být kůrovec žádný a my letos těžíme jen kůrovec. Je to velmi složité.

 

Co by pomohlo?

Jsou na to potřeba lidi. My jsme se od začátku rozhodli, že jeden hajný bude mít na starosti plochu maximálně tisíc hektarů, aby to mohl zvládnout. A také že minimálně polovinu potřebných pracovníků, hlavně dřevorubců, budeme mít svých. Pak ten zbytek jde přes smlouvy či živnostníky. Takže v praxi to může fungovat tak, že lesník přijde v pondělí večer do hospody a řekne: Hele, Pepíku, viděl jsem tam a tam nemocný strom, tak ho zítra odstraň. To je jediný způsob, jak krátkodobě chránit váš les. Vytáhnout nemocné stromy, než budou kontaminovat ty ostatní. To bohužel státní lesy nemají, protože všechno jde přes zakázky. Nebo neměly, teď se to naštěstí začalo měnit. A lidé, kteří pracují ve státních lesích, jsou hrdinové, protože se v rámci toho systému snaží, jenže ten systém je špatný. Nemají ty lidi pod palcem, nebo neměli, takže nemohli reagovat dostatečně rychle. 2015, 2016, 2017, 2018, ve všech těchto letech byla velmi pomalá reakce a jsme tam, kde jsme.

 

Budou vaši synové pokračovat v péči o rodinný majetek?

Je to na nich. Když se jich ptám, kde se cítí doma, tak říkají, že tady. Ale svět je zajímavý a oni jsou mladí. Takže teď jsou oba v Paříži, jeden byl předtím v Kanadě. Mají nicméně k tomuto místu blízký vztah a myslím, že si to udělají po svém, nechci na ně projektovat nějakou svou vizi. V naší rodině, a to je zajímavé, to děláme opačně, než bývá běžné, a každému doporučuji, aby o tom přemýšlel. Obvykle se ti staří snaží přesvědčit ty mladé, aby pro ně pracovali, a pak sledují, jestli ti mladí dělají chyby, nebo ne. A tento model podle mého názoru nemá šanci. My to děláme opačně, naši dva synové jsou v dozorčí radě, takže naopak ta mladá generace dozoruje, jestli my s manželkou neděláme chyby, a tak to má být. Je to úžasná interakce a je to pro nás určitě inspirativní.

 

Mluvím plynule špatně česky​​​​​​​

Mluvíte skvěle česky, ale i několika dalšími jazyky. Jak to vůbec bylo s vaší češtinou? Učil vás tatínek?

Já vždycky říkám, že mluvím plynule špatně česky a že kvůli Gottwaldovi jsem první Kinský z historie, který neumí pořádně skloňovat, takže za to se stydím. Pravdou ale je, že otec s námi naštěstí již od narození vždycky mluvil česky, abychom ten jazyk nezapomněli, abychom si zachovali vztah k naší vlasti a své kořeny. Takže když jsme se sem v roce 1997 natrvalo nastěhovali, tak už jsem měl základní češtinu, takovou rodinnou. Je úžasné, že nám otec tento dar nechal. Nikdo přitom netušil, že ten jazyk budeme někdy znovu používat.

 

To jsem se právě také chtěla zeptat. Myslel jste si vůbec, že se někdy vrátíte?

Víte, každý normální člověk věděl, že ten systém byl tak pitomý a tak nelidský, že jednou zkolabuje a zkrachuje, ale bylo potřeba, aby to nejdřív zkrachovalo v Rusku, protože jsme byli pod jejich vojenským vlivem. Ale že by to dopadlo tak rychle a tak nenásilně, to nikdo netušil. Byl to pro všechny veliký šok a měli bychom si na ten šok pamatovat. My si teď hodně stěžujeme. Jak říkal jeden z bývalých guvernérů České národní banky, Česká republika, to je národ deseti milionů naštvaných a nadávajících Čechů. Nesmíme ale zapomínat na ten ohromný pokrok, který jsme za těch třicet let udělali.

 

Jenže co s tím?

Mám pocit, že svět, aspoň ten západní je teď docela pesimistický a vůbec nechápe, že lidem na planetě se nikdy nedařilo tak dobře. Ano, máme problémy a velké problémy, ať už jde o klimatickou změnu, ztrátu biodiverzity, čím dál tím víc nefér podmínky, kdy ti nejbohatší toho mají čím dál tím víc, ale když se na to podíváme celkově, tak je to krásné. Třeba kolik procent dětí chodí celosvětově na základní školu? 80 až 90 procent. To je dobré číslo. Pojďme s těmi problémy pracovat a to je, proč to děláme, proč třeba pořádáme i ten Den venkova. Abychom podpořili udržitelnost v péči o přírodu. Pojďme na tom pracovat, ale s nadějí a ne s pesimismem, že je to stejně ztraceno.

 

Máte ještě nějaké další plány do budoucna? Nějaké sny?

Určitě. Teď pracujeme na další fázi rekonstrukce areálu, máme několik investic, je potřeba posílit rybářství, zabezpečit dále udržitelnost lesnictví. A další plány máme, i pokud jde o kulturní památku Zelená hora. Uvidíme ale, co nám umožní finance, případně dotace. Protože bez dotací, bez podpory to vůbec nejde. Rádi bychom opravili a otevřeli další část zámku a umožnili tam další aktivity, ale víc vám teď nemohu říct. Doufejme ale, že příštích pět let bude zajímavých.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama